Hlodavci na kolotoči podle Kafky
Šestnáctiletý Karel Rossmann, kterého svedla služebná, je rodiči za trest odeslán do Ameriky. Svobodná země netušených možností? Naivní mladík si díky bohatému a vlivnému strýčkovi Jakobovi chvíli užívá života na výsluní, ale brzy naráží na tvrdou realitu – je odkopnut, zneužíván, ponižován, ba zotročen.
Torsten Ranft, Benjamin Pauquet, Philipp Lux a Jonas Friedrich Leonhardi FOTO DAVID BALTZER
Kafkův nedokončený román Amerika, ostatně stejně jako další jeho prozaická díla, provokoval a stále provokuje k divadelním adaptacím. V osmdesátých letech jej pro Ochotnický kroužek Brno zdramatizoval Jan Antonín Pitínský, poté pro Studio Ypsilon Zdeněk Hořínek, loni ho pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla nově upravil David Šiktanc. V různých podobách se v současné době hraje i v Německu, před několika lety byla i v Praze k vidění inscenace z hamburského Thalia Theater, kde Ameriku hráli jako monodrama. V nejnovější drážďanské inscenaci sáhli po dramatizaci Ivana Klímy a Pavla Kohouta, která vznikla v polovině sedmdesátých let, v neklidné normalizační atmosféře, kdy Kohoutovi hrozilo zatčení. V roce 1978 ji vydal Bärenreiter-Verlag a nastudoval vídeňský Volkstheater. Pavel Kohout byl u toho – a záhy vyhoštěn do Rakouska, bez možnosti návratu. Jeho (a Klímova) úprava se pak hrála i na dalších zahraničních scénách, v tuzemsku nikoli. Nyní ji uvedli v Drážďanech.
Společenský kontext, ve kterém se hraje Amerika dnes, je samozřejmě jiný, nežli byl v době, kdy ji Kafka psal (mimochodem bez toho, že by za oceánem byl), a úplně jiný, nežli když se u nás hrála v době totalitního režimu. A tak není vlastně nikterak překvapivé, že politicko-společenský rozměr Kafkova díla zůstává v současné drážďanské inscenaci spíše tušený v pozadí, hraje se prostě podivuhodný, nadčasový příběh konkrétního člověka ztraceného ve světě, kterému nerozumí a ve kterém se urputně, ale ne právě úspěšně snaží najít své místo. Znovu a znovu padá, ztrácí rovnováhu, je sražen na kolena – a to doslova: scénograf Olaf Altmann na jevišti postavil obří kolo rozdělené na čtyři díly, herci jsou převážně uvězněni v něm a bojují s tím, že se každou chvíli na jednu či druhou stranu kolo pootočí, což je smete k zemi, pokud se dobře nedrží záchytných tyčí, sesouvají se jeden na druhého, ze stojícího člověka opřeného o zeď se stává člověk ležící, a naopak… Kolo by mohlo asociovat třeba vodní turbínu (Rossmann nastupuje na zaoceánský parník), nejpíš ale kolotoč pro hlodavce – parádní metafora situace, v níž se Rossmann ocitl, bez pevné půdy pod nohama, marně šplhající vzhůru, točící se v kruhu.
Scénografie je zcela určujícím stylotvorným prvkem inscenace režiséra Wolfganga Engela i tím, jak zásadně předurčuje hereckou akci a tvoří základ pro celkové komediální ladění. Jediný Jonas Friedrich Leonhardi coby Rossmann prochází večerem bez líčení, v civilu. Dalších pět herců (Christian Clauss, Philipp Lux, Benjamin Pauquet, Duran Özer, Torsten Ranft a Thomas Schumacher) si rozdělilo osmadvacet rolí, dva z nich hrají i všechny ženské postavy – vytvářejí panoptikum groteskních figurek. Grotesknost situací se stupňuje, až vyvrcholí v bláznivě fraškovité scény s Bruneldou, která je v podání Torstena Ranfta monstrum s obřími, nechutně plandajícími prsy a břichem, před níž není úniku. Až přijde střih: Rossmann se ocitá na konkurzu v divadle Oklahoma, kde každý najde své místo. Obří kolo mizí ze scény, konec noční můry! Byl to jen bláznivý sen? Je to stále jen sen? Kafka i dramatizátoři ponechali otevřené, inscenátoři též.
Představení trvá přes dvě hodiny bez přestávky a princip otáčení a balancování, jakož i místy jednotvárné groteskní přehrávání se přece jen trochu okoukají – drážďanští herci přeci jen nepředvádějí tak bravurní akrobatické kousky, abychom nad tím žasli. Nicméně je to příjemně zábavné představení, v kontextu sezony (mj. Goethův Faust, Čechovovy Tři sestry, Schillerův Fiesco a jeho janovské spiknutí, Lorcův Dům dony Bernardy či Büchnerova Dantonova smrt) míněno asi spíše jako oddychovější titul. Závažnější, filosofická témata si nad ním ovšem lze domýšlet. A ke Kafkově předloze má inscenace (jakož už i Klímova – Kohoutova dramatizace), myslím, mnohem blíže, nežli tajemně mysteriózní Michálkův film s Martinem Dejdarem v hlavní roli, který u nás patrně určuje většinovou představu o Kafkově románu.
Schauspielhaus Dresden – Amerika. Podle románu Franze Kafky. Dramatizace Ivan Klíma a Pavel Kohout. Režie Wolfgang Engel, scéna Olaf Altmann, kostýmy Nehle Balkhausen, hudba Thomas Hertel, světlo Andreas Barkleit, dramaturgie Simon Strauss. Premiéra 7. března 2015, psáno z reprízy 16. března 2015.
Komentáře k článku: Hlodavci na kolotoči podle Kafky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
