Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    K nepřečkání…

    Že se na programu PDFNJ objevují kromě „velkých“ (a drahých) titulů i monodramata, je pochopitelné a není na tom nic špatného; jak ale vypadá konkrétní výběr, je úplně jiná věc. Silné pochybnosti letos vzbudilo především zařazení inscenace Rechnitz curyšského Schauspielhausu.

    Elfriede Jelinek si za své téma vybrala další bolavé téma z rakouské historie: těsně před koncem druhé světové války, s Rudou armádou doslova na dostřel, uspořádala skupina důstojníků SS na zámku ve východorakouské vesnici Rechnitz jakousi „poslední“ party. Ta skončila zavražděním dvou stovek maďarských židů, kteří zde budovali opevnění. Okolnosti masové vraždy nikdy nebyly uspokojivě vyšetřeny; soud s hlavním organizátorem, sturmscharführerem SS Franzem Podezinem, doprovázely velmi podivné okolnosti a Podezinovi se nakonec podařilo uprchnout do Jihoafrické republiky. Zcela jasný není ani podíl hraběnky Batthyány – majitelky zámku a hostitelky – na celé události. Strohým faktem je, že uprchla do Švýcarska a nikdy nebyla souzena.

    Jelineková volí efektní interpretaci události coby krvavé orgie, ve které se vraždění spojuje s dusnou erotikou. Vypravěčkou a ústřední postavou se stává hraběnka Batthyány, která chrlí nekonečné chuchvalce vět a asociací, s poněkud těžkopádnou ironií evokujících jak samotnou událost, tak to, co následovalo po ní. Vše je navíc zahaleno do oparu poetické zamlženosti, podepřené četnými citacemi T.S. Eliota, konkrétně jeho apokalyptické básně Dutí lidé.

    Samotné představení začalo ve foyer Rudolfina, odkud se diváci podzemními chodbami přesunuli do kavárny – a zde byli vydáni napospas téměř dvouhodinovému, divadelně nepříliš nápaditě rozehranému proudu slov. Bylo to k nepřečkání. Isabelle Menke sice podávala, jak už jsme si na „německém festivalu“ zvykli, technicky naprosto suverénní výkon, ale navzdory tomu dokázali její nekonečné verbální variace sledovat jen ti úplně nejodolnější (sám jsem se při vědomí recenzentských povinností snažil být s nasazením všech sil pozorný, ale prostě to nešlo), velká část publika zoufale bojovala se spánkem a ti nejodvážnější prchali napříč jevištěm ze sálu pryč.

    Přiznám se, že dramaturgii v tomto bodu jednoduše nerozumím. Rechnitz sice bodá do nezahojené rány, velký přesah ale tahle inscenace, obávám se, nenabízí. Je rozumné zařazovat na festival inscenaci na téma drásavé pro Rakušany (a snad i pro Švýcary), jenže pro české publikum nevyhnutelně odtažité? A je rozumné hrát před převážně českým publikem dvouapůlhodinové monodrama, založené téměř výhradně na mluveném slovu? V obou případech si troufám tvrdit, že není.

    Schausielhaus Zürich – Elfriede Jelinek: Rechnitz (Anděl zkázy). Režie Leonhard Koppelmann, kostýmy Agnes Raganowiczová, dramaturgie Roland Koberg. Premiéra 19. prosince 2009.


    Komentáře k článku: K nepřečkání…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,