Milému Kafkovi s láskou
Franz Kafka je u českých divadelníků oblíben, jako spisovatel i jako dramatická postava, i když vzhledem ke složitosti jeho osobnosti a nesnadnosti jeho díla se nestala tato obliba vysloveně masovou záležitostí.
Václav Neužil jako Max Brod a Barbora Poláková jako Ema FOTO HYNEK GLOS
Po dvou významných kafkovských inscenacích v 60. letech (režisérů Václava Lohniského v Divadle S. K. Neumanna – Zámek, 1965 a Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí – Proces, 1966) sáhl až těsně před sametovou revolucí po Kafkovi Petr Lébl (1988), když se souborem Jak se vám jelo nastudoval Kafkovu Proměnu (Přeměnu), v níž byl v brouka proměněný Řehoř Samsa jediným lidsky přirozeným aktérem inscenace. Následující rok 1989 ještě před Listopadem přinesl v rozjitřené společenské atmosféře hned tři divadelní adaptace Kafky. Volné pole pro necenzurované sondy do hlubin lidské duše poskytl pád totalitního režimu. Nastala téměř kafkovská erupce. Kromě adaptací próz vznikaly inscenace zabývající se Kafkou jako fenoménem a uvádějící ho na jeviště jako dramatickou nebo kabaretní postavu. Z režisérů, kteří se jím nechali v průběhu let inspirovat, připomeňme třeba Arnošta Goldflama, Jana Schmida, J. A. Pitínského, Davida Radoka, Dušana D. Pařízka nebo Daniela Špinara. I když se v Kafkově literární pozůstalosti dramata nevyskytují, o divadlo se v určité etapě života intenzivně zajímal.
Kafka některým z nás pomohl tím, že si „to“ za nás protrpěl do dna. Zároveň však může blažit, že stále zůstává člověkem jako my, a že ho můžeme chápat v jeho pocitech i objevech.
Čekání na smrt
Hra Karla Františka Tománka Kafka’24 představuje poslední rok spisovatelova života (červen 1923 až červen 1924), v němž se seznámil s Dorou Diamantovou, žil s ní na předměstí Berlína, poté, co se poprvé odvážil důsledně uniknout z pražského rodičovského zázemí. Kromě svých vlastních (tou dobou především zdravotních) potíží zde řešil i neuspořádaný milostný život přítele Maxe Broda, po zhoršení zdravotního stavu byl nucen odjet do Prahy, odtud, doprovázen Dorou, do sanatoria v rakouském Kierlingu, kde tuberkulóze podlehl.
Ačkoliv je text pevný a není založený na předpokladu improvizace, jde v podstatě o scénář, neboť je vázán na konkrétní inscenaci v konkrétním divadle s konkrétními herci. Myslím, že hra by měla být posuzována ruku v ruce s inscenací režiséra Jana Mikuláška. Je počinem spíše dramaturgickým než dramatickým.
Hra a inscenace představují Kafku z překvapivě úzkého úhlu pohledu. Rezignují na komplexní osobnost prostoupenou složitým tvůrčím zápasem, který z německy píšícího pražského židovského úředníka stvořil průkopníka světové moderní literatury. Kafka je zde člověkem obklopeným láskou v negativním i pozitivním slova smyslu. Člověkem, který by raději žil, ale ví, že čeká na smrt. Vzhledem k významu, jaký Kafka pro „vážný“ literární svět má, se to zdá být málo. Dokonce forma, jíž inscenace podléhá, působí poněkud „poklesle“. Jako by byla inspirována světem operety (v dramatickém, nikoliv v hudebním sova smyslu), v níž Kafka objevoval i jakousi tklivost, a zejména jeho okouzlením kočovnou Východožidovskou divadelní společností ze Lvova, v jejichž produkcích se údajně mísily prvky bulváru s opravdovou silou nejhlubšího lidství.
David Novotný, Lenka Krobotová a Pavel Šimčík v nejnovější inscenaci Dejvického divadla Kafka’24 FOTO HYNEK GLOS
Jako broučci
Scéna Marka Cpina je realistická s prvky stylizace. Všechna dějiště představuje vínově otapetovaná rohová místnost se slepým oknem, matovým zrcadlem, odrážejícím tvář jako přízrak duše, dveřmi, za nimiž se objeví občas nějaký ten aktér jako fraškovitě strašící kostlivec vypadávající ze skříně. Jediným, zato čile využívaným mobiliářem je pseudorokokové sofa, pod nímž se schovávají Franz a Dora před svými partnerskými požadavky jako broučci (vždyť přece Franz píše tak rád o zvířátkách). Nenápadný nános písku v levém rohu, na nějž lze v pozdějších situacích lehce zapomenout, zastupuje pláž Baltského moře, u něhož se milenci seznámili. Samotné moře je promítáno v rozostřené smyčce na monitoru, který v závěrečné fázi inscenace demonstruje blížící se konec života. V pustině hotelového interiéru probíhá vzájemné oťukávání Franze a Dory, kteří jsou v programu neutrálně označeni jako On a Ona. Princip dotyku lehkého a vzápětí vášnivého, režijně a herecky promyšlené vzdalování a sbližování v sobě zahrnují i Kafkův hladově vstřícný a v zápětí zoufale uhýbavý vztah k ženám.
Nápadné je obsazení křehkého (i když vysokého) Kafky robustním Davidem Novotným. V kontextu inscenace však nepůsobí tato volba provokativně a odpovídá jejímu mírnému a mírumilovnému ladění. Spolehlivý herec s osobním charismatem je velmi hodným a chápavým Kafkou. Trochu nesmělý, ale s houževnatou sveřepostí bránící svá práva na noční spisovatelský klid. S Lenkou Krobotovou jako Dorou vytvářejí na sebe soustředěnou dvojici, režisérem umě choreograficky vedenou. On a Ona jsou ti vážní protagonisté a Max (Václav Neužil) s milenkou Emou (Barbora Poláková) zastupují dvojici komickou.
Kdo by v „operetním“ bonvivánovi Maxovi v dobře padnoucím obleku hledal všestranně agilního romanopisce, esejistu, básníka, kritika, hudebního skladatele, dramatika, filosofa a překladatele. A přesto tento společenský klaun, fyzicky podstupující fraškovité eskapády v agónu s hysterickou milenkou (bravurní variace na mladokomičku), je přítelem nejvěrnějším. Neokázalou láskou zastiňuje i Doru. Přátelství, jehož zásluhou nám bylo umožněno poznat knížky, bez nichž by náš život byl chudší a osamělejší, je zde díky komicky hbitému a taktně úzkostnému Václavu Neužilovi vytaženo z věků, aby cudně zasvítilo mezi potrhanými divadelními tapetami. Je to lhář ten Max. A komediant s širokým srdcem, milující podvodník, poctivý nevěrník. Sám sebe za své prohřešky fackuje, ale v tak rychle zběsilém sledu pohybových eskapád, že si toho ani nemusíme všimnout. Max s Franzem se kočkují, aby si pak spočinuli v náručí. Nejde o náznak homosexuality, ale spíše o přelévající se vztahu rodič – dítě nebo věrný pes – milující páníček. Když Max mluví se svým přítelem o smrti a jako obvykle lže, je jeho milosrdná lež dojemná, právě proto, že je zároveň návykovým tikem operetního záletníka.
Dora Lenky Krobotové, ač je její dramatizující poloha věrohodná a příjemně nepatetická, vyznívá v kontextu rozložení postav poněkud těžkopádně, nemá totiž „v popisu práce“ téměř humor. Prožívá však s partnerem řadu pěkných sounáležitých chvilek plných lásky, úzkostné něhy a křehkého pochopení. Na rozdíl od svých partnerů (Novotného a Neužila) se nachází neustále v poloze té milující ženy a není jí dáno propadat rošťáckým úletům. Barbora Poláková jako Ema a Pavel Šimčík jako Lékař jsou dobře fungujícími „přihrávajícími“ figurkami, přičemž Poláková má mnohem více prostoru k rozehrání ženské pošetilosti (která je zde protipólem k Dořině dramatické vážnosti), čehož dokonale a komicky oslnivě využívá (její střihy z přeexponované hysterie do konverzačního civilu jsou bravurně zvládnutými situačním gagy). Michaela Bendová, v programu uvedena jako Domácí, je výraznější ve svém snovém převtělení do loutkovitého přízraku otce, který coby Charón převáží už smířeného Franze na všestranném černě lakovaném sofa do říše mrtvých. Hynek Čermák v epizodické úloze nevyléčitelného pacienta splňuje roli předzvěsti smrti v rovině chlapsky robustní úzkosti.
O polidšťování Kafky
Mikuláškova režie je nezvykle skromná. Ladění Dejvického divadla je ponejvíce pozitivní, i když v různých tragikomediích soudobého i klasického repertoáru rozhodně tvůrci nelakují skutečnost na růžovo a jejich humor rozdává spíše ťafky než pohlazení. Spojení s Kafkou je poněkud zvláštní, ale svým způsobem obohacující. Mikulášek se nepouští do žádných hlubinných sond ani nerozpřahuje svou režisérskou náruč, aby ukázal Kafku se vším všudy. Jelikož jde o zručného režiséra, který umí překvapovat, nenechává nás ani na chvíli v pozici nezájmu. Míra stylizace, s níž vede zkušené a naslouchající herce, je vážena na vážkách, dovede však i zběsile propuknout. Nechává aktéry v sošných mizanscénách na pospas osamělosti, poté jim vymýšlí pohybové kreace „tělo na tělo“, v nichž dovedou být legrační i dojemní. Jako by chtěl naznačit, že protentokrát opustil svůdnou krajinu dokonale prokomponovaných výsostně estetických obrazů a přiblížil se obyčejnému lidství. V tom si ovšem nevede tak průkazně a umělecky oslnivě, jak jsme u něho zvyklí.
Při odmýtizování a polidšťování Kafkova obrazu zašli inscenátoři dost daleko. Kafka je v tomto pojetí obyčejný a všednodenní, schopný před světem (zastoupeným výběrem těch nejbližších) a před divákem decentně utajovat své chmury. Jako hledáme v určitých etapách dějin a života pomoc u svatých, aby si za nás vytrpěli to, co se nám vytrpět nechce, tak se obracíme k určitým „vyvoleným“ autorům, aby si za nás protrpěli hlubiny, jež příliš bolí. Kafka některým z nás pomohl tím, že si „to“ za nás protrpěl do dna. Zároveň však může blažit, že stále zůstává člověkem jako my, a že ho můžeme chápat v jeho pocitech i objevech. Kafka Davida Novotného je tak říkajíc „jedním z nás“, má ovšem se svým předobrazen prolínající se plochy. Jemnost a ohleduplnost ve vztahu k druhým, společenský šarm nejistého společníka. Je to milý, křehký, ironický člověk s náznakem tajemství. Jako by byl viděn očima žen, jmenovitě očima milující Dory, která se o něho tolik bojí.
Mýtus odlidštěné ikony byl nahrazen mýtem jiným – mýtem obyčejnosti „celebrit“. Démoni duše zůstali pod pokličkou a jen občas probleskují z pohledu Davida Novotného jako prostý lidský strach ze smrti. Nejsem si jista, zda se zcela povedlo scénicky účinně „prodat“ polidštěného Kafku. Z mého pohledu nejvíce zasahuje srdce a mysl ztělesnění vztahu Brod – Kafka, který je nadčasový i nezaměnitelný a vyjevuje sílu Kafkovy tvorby. Přátelství je láska, láska je život, život je tvorba, tvorba je Kafka. O tom především vypráví dejvická inscenace.
Dejvické divadlo Praha – Karel František Tománek: Kafka’24. Scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Marek Doubrava, dramaturgie Karel František Tománek, režie Jan Mikulášek. Světová premiéra 5. a 7. březen 2014. (Psáno z premiéry 5. března 2014.)
Komentáře k článku: Milému Kafkovi s láskou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
