Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Pro herectví bych neumřel

    Že je Ondřej Bauer (1984) herec hoden pozornosti, jsem si uvědomila, když jsem ho viděla v loutkové pohádce DlouŠiBy (Dlouhý, Široký, Bystrozraký) nezávislého divadla Mimotaurus. Pohádku jsem viděla již podruhé. Napoprvé mě nezaujala. Loutkovou princeznu tehdy vodila nejmenovaná slečna herečka a ta místy vzbuzovala dojem, že nyní je na programu pohádka o spící panně. Ondra však ve své alternaci našel správný kompromis – byl bezprostřední, milý, energický, ale nic nepřeháněl. Jeho pojetí bylo naprosto přesné a přirozené. Doteď si pamatuji jeho pohyb rukou, když princezně uhlazoval sukni. Pojala jsem tedy podezření, že ženskou bytost zahraje nejlépe Bauer.

    Později následovalo setkání s jeho absolventskými inscenacemi v Disku – Marnotratným synem (režie: Jan Jirků) a Spalovačem mrtvol (režie: Jakub Vašíček). V první hrál hlavní roli – Broučka, jenž se vydá na spisovatelskou zkušenou do světa. Byl milý, to ano, ale postupem času jsem začala mít strach, zda jsem ho nepřecenila, protože jeho hlavní devízou je vlastně „jen“ hravost a nevinnost, takže pro tragické, charakterní role je nepoužitelný. Naštěstí v závěru ukázal, že i šílenství je mu vlastní. A jeho řev nepůsobí jako od staré hysterky, ale jako od slušně deprimovaného pisálka. Ve Spalovači mrtvol už mě tedy jako arijský, nebezpečně chladný nacista Reineken ani nepřekvapoval. Bylo jasné, že je všestranný herec.

    Překvapil mě spíše svým postojem k herectví. Na pošťuchování, ať řekne něco o jedinečnosti a poslání divadla, odmítl reagovat. Naopak skromně poznamenal: herectví je práce jako každá jiná. Tahle je možná v mnoha ohledech zábavnější a svobodnější. Ale právě teď mám za sebou náročné zkoušení několika projektů najednou – s VOSTO5, Divadlem U hasičů a Martinem Učíkem a Bohnickou Company. Třikrát denně jsem musel přepínat na naprosto odlišný druh zkoušení – od improvizace k lehkému tónu zájezdové komedie. To pak nastávají chvíle, kdy uvažuji, jestli to mám zapotřebí. Nejsem typ, který by pro herectví umřel. Pokud zjistím, že mě neuživí, tak prostě budu dělat něco jiného. Chci mít jednou rodinu a děti a nechci, abychom živořili, protože jsem herec.

    Herectví tedy Ondra nebere jako jedinou možnost seberealizace, ale je mu nějaké divadlo blízké? Je zvláštní, že čtyři z pěti mladých herců zmíní Dejvické divadlo. Stejně tak i on, pak se ovšem odmlčí a až po chvíli pokračuje, že je vlastně rád, když může dělat projekty s různými skupinami a angažmá zatím nehledá. V České republice mu však chybí více angažovaného divadla. Komunisti a fašisti jsou prý všude a on cítí potřebu před nimi varovat. V Roxy/NoDu účinkuje v protikomunistické Osobní anamnéze (režie: Petra Tejnorová) a protinacistickém Starém náckovi (režie: Martin Učík).

    Ve druhé jmenované inscenaci byl obsazen do role Hitlera. Ondra o své postavě říká: Hitler měl pro nás přezdívku Smrt a neřešili jsme, jestli má hailovat. Chtěli jsme ho ukázat jako schizofrenika, který se navenek projevuje klidně, a když mu někdo odporuje, tak se začne rozčilovat. Myslím, že je jedno, jak Hitler vypadal a jaká používal gesta. Nějaké jeho projevy určitě mám v hlavě z různých dokumentů, ale netrénoval jsem si nic před zrcadlem. O věrné zpodobnění nám určitě nešlo. Bohužel, v této inscenaci byla karikatura Hitlera převeliká, a tak se z něho nakonec stal chudáček, kterému inteligence postačuje akorát tak k pouštění malých tanků po podlaze. To je ovšem výsledek práce režiséra, mě spíše zajímá, jak se k této roli dostal? Režisérovi Martinu Učíkovi ho doporučil dramaturg Adam Halaš, protože, jak sám říká, jsou psychopatické postavy Ondřejova parketa. A vida, i někdo jiný se pokouší Ondřeje zaškatulkovat. Má to ale mladý herec na začátku kariéry opravdu těžké…

    A kam by se zařadil nejradši sám Ondra? Velmi ho láká film, ale navštěvování castingů už méně. Plánuje aspoň uvádět s Petrem Vaňkem poetické večery. Měly by být provokativní, s jemnou satirou na společenské a politické poměry a hrdě se hlásící k odkazu revue Voskovce a Wericha. Uvidíme, zda se alespoň trochu Ondra s Petrem přiblíží této legendární dvojici. Předpoklady však k tomu mají oba více než dobré.


    Komentáře k článku: Pro herectví bych neumřel

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,