Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Operní kázání

    Symbolický příběh nové původní opery Noc plná světla o pokorném přijímání životního osudu vypreparoval libretista, olomoucký biskup Josef Hrdlička, z duchovního dramatu Paula Claudela Zvěstování Panně Marii z roku 1911. Podal ho jako názorné naučení, příliš zatížené katolicismem, než aby mohlo přirozeně zatřást svědomím současnosti – a že každého takového díla je nám nadmíru třeba, a úmysl sám je proto nanejvýš sympatický!

    Noc plná světel

    Barbora Polášková (Mara), Jiří Přibyl (Otec), Petr Martínek (Jakub Hury), Lea Vítková (Violéna) FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

    Skladatel Zdeněk Pololáník jen volnými zvukovými plochami pospojoval přímočaré oznamovací repliky až přehnaně vstřícně melodizované, rozbité do krátkodechých frází, dokonce s prvky připomínajícími populární hudbu socialistických 50. let, což v daném kontextu působí bizarně. Stejnou melodiku lze najít i v jiných Pololáníkových skladbách, a také další „budovatelské“ kompoziční prvky, nejnápadnější jsou krátké, o stupeň posouvané sekvence. Hudba je trochu filmová, trochu oratorní, v zásadě neoperní v tom smyslu, že nevytváří dramatické situace, jen „pokorně“ lineárně plyne. Je to jakési orchestrem podkreslené melodizované pronášení replik, které vlastně trochu kopíruje formu církevních obřadů. Je to kázání, které sestoupilo z kazatelny na divadelní jeviště. Nejpůsobivější, a to sborová pasáž, operu otevírá místo předehry, nic jiného nepřipomíná uznávaného autora desítek skladeb různorodého určení. Rezignoval ve vysokém věku na světskou hudební marnost a vyjadřuje se co nejprostším hudebním jazykem? Jenže na to je, jak už bylo řečeno, jeho hudba zatížena hodně nepřípadnými idiomy a také neobratnostmi. Navíc dramatická hudba nemůže jen zprostředkovat literaturu, ale musí ji svými prostředky povýšit na samostatné především hudební dílo, což podle mých představ není tento případ. Připomíná se v této souvislosti jediný operní pokus Petra Ebena Jeremias (1997), který se také záměrně vyhýbal operním konvencím, výsledkem z formálního hlediska bylo neobvyklé dramatické oratorium naplněné výsostnou hudbou, kdežto Pololáníkův opus formálně ani ryze hudebně nepřinesl nic pozoruhodného a podstatného – hudba jen podepírala specifické čtení textu.

    Michael Tarant stvořil stylizované biblické výjevy plné pohybu, protisvětel, kouřů a ohně na točně s žebříky, které mohou evokovat středověké války, a s vlajícími plachtami, jež jistě mají připomenout cestu po moři do Svaté země. Nejsem si jist, nakolik už poněkud mechanicky opakovaná Tarantova barvitá podívaná Pololáníkově „neopeře“ prospěla a nakolik ještě zviditelnila naivitu partitury. Pěvce však Tarant přivedl k precizní herecké drobnokresbě, zpívali repliky výtečnou dikcí s pochopením pro sdělované poselství. Nejpůsobivější na inscenaci je právě společné úsilí vyjádřit smysl příběhu i všech zpívaných „replik“, smysl věcný, dramatický i duchovní. Velmi to pozvedlo úroveň všech pěveckých kreací, stylově pro soubor přitom velmi nezvyklých, zvláště v hlavních postavách Matky (Zdeňka Mollíková), Violény (Lea Vítková) a Mary (Barbora Polášková) spolu se vskutku biblickou postavou Petra z Craonu v podání Davida Szendiucha. Dílo poprvé interpretoval dirigent Petr Šumník s obvyklou precizností, jíž se podřídily sbor i orchestr. Vůbec přístup k nastudování neobvyklé novinky považuji za nejpřesvědčivější vyjádření potřeby „pokory“ jakožto, myslím, hlavního poslání díla – bylo zřejmé, že všichni v divadle usilovali stvořit výjimečnou událost.

    Pochybuji však, že dílo má šanci uspět mimo katolické, zvláště olomoucké kruhy, kde se pod záštitou kardinála Dominika Duky a tehdejšího ministra zahraničí v demisi Karla Schwarzenberga stalo i významnou společenskou událostí.

    Moravské divadlo Olomouc – Zdeněk Pololáník: Noc plná světla. Opera o naději, lásce a síle oběti. Libreto podle námětu Paula Claudela Josef Hrdlička. Režie Michael Tarant. Hudební nastudování a dirigent Petr Šumník, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Tomáš Moravec, pohybová spolupráce Kristýna Kudrnáčová. Světová premiéra 28. června 2013.


    Komentáře k článku: Operní kázání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,