Rocková veteš
Dvousté výročí narození Giuseppe Verdiho sotva mohlo pražské Národní divadlo v budově Státní opery Praha oslavit hůř – taková premiéra Dona Carla neměla spatřit světla ramp. Deklarovala, v jak špatném stavu pražská opera je, a že ji těžko označovat za první ve státě. A nejde jen o to, co se nepovedlo, něco nepovést se může komukoli, ale jde o setrvale jen řemeslné konání tam, kde se očekává umělecká tvorba, usilovné hledání nejdokonalejšího řešení, kde se prostě očekává prožitek uměleckého díla, a ne mechanická přehrávka partitury.
Jana Sibera (Andělský hlas) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Je správné koprodukovat operní inscenace s dobrými evropskými domy, mezi které jistě patří i Finská národní opera v Helsinkách, ale opět, jako už v případě Komediantů a Sedláka kavalíra, si marně lámu hlavu, co na konkrétním inscenačním projektu tak okouzlilo exšéfa opery Rocca, že ho chtěl předvést v Praze. Poetika inscenace je diametrálně odlišná od té, kterou on sám deklaruje, a jakkoli je dobré, když šéf nechá prostor i jiným uměleckým konceptům, než které vyznává sám, přece jen by měl držet určitou uměleckou tvář svého podniku. Jenže inscenace Manfreda Schweigkoflera, premiérovaná v Helsinkách vloni v říjnu, je z rodu nejotřepanějších mechanických průniků rádoby modernosti do nejtradičnější machy: do přeplácané realistické kašírky se spouštějí kovové lebky coby symboly motocyklových gangů, setrvale setmělé jeviště občas proříznou brutální neony. V jakémsi obecném fantasy prostoru lesa a architektury, posléze ruin, se potácejí provokativně oblečené postavy: Don Carlo víc než inscenátory slibovaného rockera připomíná operetního cikánského barona, Elisabetta operetní divu, Filippo II. vládne nejprve v ošuntělé uniformě a poté běduje nad svou prohranou láskou a královskými potížemi v županu. Sotva se tím chce sdělit něco víc, než že hrdinové trpí a hynou, leč to v hledišti všichni vědí! Do toho prý „rockového“ pojetí pěvci statují a gestikulují jako před sto lety, o spoluhře nelze hovořit zřejmě už v režii, odhaduji podle aranžmá, natož v provedení zdejších aktérů. S výjimkou Jiřího Sulženka v roli Filippa II. a Evy Urbanové v roli princezny Eboli – ta svou postavu dokonce předvedla s nebývalou pohybovou kreativitou, oba pak postavám vdechli život, učinili je psychologicky věrohodnými. Kdyby nic jiného, bez výrazu a prožitku ztrácí Verdiho hudba smysl! Podivně kostýmovaný a spořádaně nastupující a gestikulující sbor pak operní výjevy hodné parodie z filmu Tajemný hrad v Karpatech dovršuje – ostatně nebyl ani dokonale sezpívaný a tempově sem tam klopýtal za dirigentovými tempy.
Přitom Manfred Schweigkofler se může vykázat pozoruhodnými projekty, jak se zrodila tahle nevkusná hrůznost, lze jen odhadovat. Nejhorší na ní je právě pseudomodernost, která jen zakrývá obehranou machu. Pseudo nejen pro disparátnost jevištních prostředků a postupů, ale především proto, že chybí tematické, myšlenkové zdůvodnění takového řešení. Je to zase jen jinak kostýmovaná operní posunčina, s operním dramatickým dílem to nemá nic společného.
Kdyby bylo alespoň co poslouchat, jenže Michal Lehotský, zřejmě dlouhodobá posila v budově SOP, zpívá titulní postavu s nehezkou námahou, stále se nezbavil vady výslovnosti a coby neobratný herec trhá kulisy, což při jeho drobné postavě ověšené „rockovými“ řetízky působí komicky. Přinejmenším premiéra však přivedla na jeviště i pěvce obsazené mimo své možnosti. Adrianě Kohútkové chybí v partu Elisabetty di Valois dramatičtější poloha, navíc jako obvykle zpívá bez zaujetí a místo postavy hraje seriózní operní pěvkyni. Krajně obtížná role Eboli není rozsahem pro Evu Urbanovou, navíc v době, kdy se pěvkyně potýká s vleklými hlasovými problémy – a velmi jí držím palce, aby je zvládla! Nicméně pěvecká ekvilibristika partu chyběla, což je v této opeře na pováženou. Hlas Jiřího Sulženka je na part Filippa II. příliš světlý, na premiéře ovšem jediný právem sklidil aplaus na otevřené scéně za technicky i výrazově podanou velkou árii ze začátku 3. jednání. Úlevný moment večera. Pěvecky se překvapivě nedařilo Vladimíru Chmelovi v roli Rodriga, doufejme, že šlo o ojedinělý výpadek vynikajícího verdiovského barytonisty. Velký inkvizitor v růžové sutaně, černých brýlích a s fantasy špičatýma ušima nebyl v podání Olega Korotkova skoro slyšet, co bylo vidět a co nebylo slyšet společně vyřadilo z děje jednu z klíčových postav. Jana Sibera ve vizualizovaném Hlasu z nebes připomínala ducha z Mlynáře a jeho dítěte, pěvecky nezaváhala.
Ostatně přezpívat hlučný, hrubě hrající, v nástupech často nepřesný a v jednotlivých nástrojích i chybující orchestr byl nadlidský úkol. Dirigent Jaroslav Kyzlink odehrál partituru přesně, ale bez emocí, bez života, čímž zatloukl poslední hřebík do rakve totálně nepovedené inscenace. Snad ji v reprízách pozvednou někteří pěvci z povětšinou trojí alternace rolí.
Národní divadlo Praha – Giuseppe Verdi: Don Carlo. Nastudováno v italštině. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Manfred Schweigkofler, scéna Walter Schütze, kostýmy Heidi Wikar, choreografie Lotta Kuusisto a Olga Kyndlová, sbormistryně Blanka Juhaňáková. Premiéra ve Státní opeře Praha 28. března 2013.
Komentáře k článku: Rocková veteš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
