Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Albert Čuba

    Kniha Zrovna se prokousávám šíleností zvanou Hra o trůny. Navedl mě k tomu skvělý seriál stejného názvu z produkce HBO, který jsem ukradl na internetu (klid, pak jsem ho i koupil) a který jsem zhlédl během několika dní (2 × 10 dílů). A proč šílenost? Protože kupříkladu třetí díl, který teď čtu, má bezmála tisíc dvě stě stran a dva díly předchozí na tom byly obdobně. Nepíšu to proto, že bych se chlubil, kolik stránek jsem schopen přečíst, je mi jasné, že kvalita knihy není dána počtem slov, Viewegh by mohl vyprávět, že jo? Ale když v baťůžku (já totiž nosím baťůžek) tahám Hru o trůny, znamená to téměř kilo navíc. To mě vede k myšlence, že až se někdy tady od nás z východu dostanu do Prahy na casting a Kotek nebude mít čas, tak si koupím čtečku elektronických knih. Tuhle jsem četl, že jeden nový model zvládne na jedno nabití až patnáct tisíc otočení stránek. To je co? Jednou nabijete baterii a zvládnete skoro polovinu La Comédie humaine. Musím ale říct, že jeden kolega z divadla nazval Hru o trůny slovním průjmem. Může být, ale co by člověk neudělal pro lásku k fantasy.

    Albert Čuba

    Také jsem si už podruhé zakoupil comics (komiks) ze světa Star Wars (Hvězdných válek). Je to takový protiklad právě ke Hře o trůny, protože tento druh literatury trpí pro změnu slovní zácpou. Ale zato jsou tam hezké barevné obrázky, a protože jsem na hvězdných válkách vyrůstal, je to skoro jako návrat do dětství. Čtu jej vždycky u snídaně a moje žena říká, že mi z toho měkne mozek. Může být, ale co by člověk neudělal pro lásku k science-fiction.

    Film Poslední film, který jsem viděl celý, se jmenoval Diktátor a britský komik Sasha Baron Cohen si v něm nebere servítky. S ničím a s nikým. Je tam třeba scéna, kdy ústřední dvojice má milostný dialog a během něj se drží vzájemně za ruce. Jenomže ono sevření dlaní se odehrává uvnitř dělohy – ano, dvojice totiž pomáhá při akutním porodu. A to, že se budoucí milenci drží za ruce, víme proto, že kamera celou situaci snímá zevnitř oné dělohy. Nebudu podrobně popisovat kompozici tohoto konkrétního záběru, ale musím říct, že chechtat jsem se nezačal během této scény, ale až na jejím konci, ve chvíli, kdy jsem si představil tvůrce, kterak tuto část filmu vymýšlejí, ještě než začali točit. A vlastně dodneška dumám nad tím, zda ti lidé se o tom byli schopni bavit vážně. Jakože se seriózně a beze smíchu dohadovali nad tím, ze které části ženské dělohy bude nejlepší výhled ven.

    Divadlo V Ostravě teď existuje skupinka lidí (i když podobná skupinka určitě existuje i v Brně i v Praze), kteří dělají divadlo. Chci důsledně upozornit na toto konkrétní slovní spojení – dělat divadlo. Že to zní krásně? Dělat divadlo… My z profi scén totiž v mnoha případech divadlo neděláme, my v divadle často „jenom“ pracujeme. Máme své fermany, své předplatitele, nic nás nepřekvapí, všechno víme, všechno známe a všichni jsme přece skvělí herci (neznám herce, který by o sobě tvrdil opak). Až nakonec z té šílené dávky sebevědomí trošku zapomínáme na to, co to znamená „dělat“ divadlo. Vím to z vlastní zkušenosti. Taky jsem na to málem zapomněl a teď mám co dělat, abych se na to zase rychle upamatoval. A jde to ztuha. Tak mě napadá, jestli existují lidé, kteří dělají kritiku. To, že existují lidé, kteří kritiku píší, to je mi jasné, konec konců otočte stránku nebo dvě a uvidíte sami. Ale chtěl bych potkat člověka (a třeba jsem ho potkal, jenom o tom nevím), který „dělá“ kritiku. To zní přece taky krásně, ne? Dělat kritiku…

    Televize Miluji televizní filmy, které režíroval Jiří Strach. Teď jsme jeho práci mohli sledovat po tři neděle. Vždycky, když se na Strachovy filmy divám, je to pro mě uklidňující, protože obdobně jako v případě divadla mě to naplňuje jistotou, že ani s českým filmem to nevypadá zle. Jiří Strach totiž, jako jeden z mála českých režisérů, zvládne natočit žánrový film. A navíc žánrový film, který pravidla daného žánru splňuje – ať už se jedná o mysteriózní thriller (Ztracená brána), válečné drama (Operace Silver A) nebo pohádku (Anděl páně). Jistě – na filmech pana Stracha je vidět, že v rámci televize vždy dostane velkorysý rozpočet, na druhou stranu, jistě by mu vedení televize nesvěřovalo tolik peněz, kdyby byl špatným režisérem. A pak jsou tu lidi ze Zlína (tam je totiž filmová škola, víme), kteří naopak s minimem peněz dělají skvělé kráké filmy. A Jiří Strach dělá skvělé dlouhé filmy. A jsme zase u toho dělání. „Dělat“ film je totiž něco jiného, než točit film. Je přece důležité, zda svým konáním determinujeme výsledek, anebo zda výsledek determinuje naše konání. Nebo se pletu?


    Komentáře k článku: Albert Čuba

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,