V minulých týdnech odešli tři přátelé z nejbližších
Po ránu 23. dubna mi volal ostravský básník Petr Hruška, slzy v hlase. Nezlob se, že tě budím. Před pár hodinami umřel Honza Balabán. Rozplakal jsem se taky a Petr mi říká: Dávej na sebe prosím tě pozor, už moc přátel nezbývá.
Dáša mi vyhledala šest let starý Host, v němž je s Honzou rozhovor. V posledním odstavci říká: No tak já doufám, že je pro mne v tom Božím matrixu připraveno ještě tak patnáct dvacet lucidních let. Nu, nebylo. Nevíme dne ani hodiny.
Asi týden po Balabánově pohřbu jsme pochovávali Jarmilku Bělíkovou. Krásně mluvil Honza Ruml a dojal mě Václav Malý, který nás vyzval, abychom si po Otčenáši navzájem podali ruce a odpustili si, čím jsme se navzájem vůči sobě provinili.
Při vzpomínce na Jarmilku se mi vždy vybaví věta z jejího dopisu z vězení (přesně ji citovala Petruška Šustrová v Jarmilčině nekrologu – já ji parafrázuji): Nevezmou mi hrdost a úsměv.
A do třetice Otakar Motejl. Právem jsme ho v bolševických dobách obdařili přezdívkou Perry Motejl. Ti z nás, kteří čtou detektivky, vědí, oč jde. Statečný, charakterní muž, jenž celým životem vyvracel zbabělé tvrzení, že jsou situace, kdy se nedá nic dělat. Vždy totiž lze něco dělat.
Když se Perry Motejl stal ombudsmanem, Václav Klaus se nechal slyšet: To bych já mohl dělat také. Doktor Motejl se to doslechl a poznamenal:
Klaus že by mohl být ombudsmanem?
To jako kdyby ten,
jenž prvně v životě do bazénu skočil,
chtěl by být hastrmanem.
Komentáře k článku: V minulých týdnech odešli tři přátelé z nejbližších
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
