Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Američané čekají na velké změny

    V Divadle v Řeznické v Praze se 22. října loňského roku odehrála slavnostní 200. repríza inscenace hry Římské noci, kterou režíroval v Čechách ne zcela neznámý americký režisér Gregory Abels (1941). Poprvé přijel do České republiky v roce 1991. V předchozích letech se podepsal pod inscenaci Gardnerovy hry Sbohem lidi v Městských divadlech pražských a Shakespearova Julia Caesara v Brně, také přednášel studentům na pražské DAMU i brněnské JAMU. Je umělcem se širokou škálou zkušeností. Vystudoval klasické herectví u Stelly Adlerové, spoluzakladatelky Group Theatre, v průběhu své kariéry se herecky, režijně či pedagogicky podílel na více než 800 divadelních inscenacích, filmech nebo televizních produkcích. Do Divadla v Řeznické ho přivedla Simona Stašová, která v Římských nocích ztvárnila roli italské herečky, jejíž vztah s dramatikem Tennessee Williamsem (Oldřich Vízner) tato hra popisuje. S Abelsem jsem během jeho pražské návštěvy setkala a zajímala se především o současné americké divadlo. Vždyť Římské noci jsou text současného amerického dramatika Franca D´Alessandra. Myslím, že právě nyní, kdy se objevila inscenace Enron, jež vyvolala otázky kolem současného politického divadla a jejíž recenze vychází v DN 6/2012, může jeho americký pohled zaujmout.

    Foto BRUCE C. KENNEDY

    O současném vývoji amerického divadla se v České republice příliš neví. Jaké jsou či byly jeho výrazné trendy či styly posledních let?

    Nemyslím si, že v posledních deseti či dvaceti letech došlo k nějaké výrazné změně v americkém divadle. Co se týče samotného psaní divadelních textů, tak se každoročně napíší stovky nových her, jejich výběr pro jeviště je skutečně bohatý. Herci a herečky se rekrutují z celých Spojených států, vlastně ze všech koutů světa. Většinou studují herectví v New Yorku, v Chicagu nebo v Los Angeles. Chybějí však dobří režiséři. Je to zřejmě obtížnější, neboť umění režie vyžaduje jistý druh dospělosti. To neznamená, že dobrý režisér musí být nutně starý, ale je potřeba, aby se – obrazně řečeno – nejprve naučil chodit, než začne běhat. Musí se v první řadě naučit režírovat klasické texty, pak se může teprve pustit do experimentů. V americkém divadle je stále viditelná bipolarita obou pobřeží Spojených států. Po nějakém čase se mnoho dramatiků a herců odebere do Kalifornie a jen hrstka z nich zůstane v New Yorku. To se nezměnilo. Na Broadway je každou sezónu prostor možná pro tři takzvané “vážné hry“. Větší množství takových divadelních kusů Broadway neustojí, protože publikum chce především muzikály a hudební komedie. Zní to trochu jako klišé, ale je to pravda. Zároveň ale musím říci, že tyto žánry umí americké divadlo velmi dobře.

    V britském divadle v současnosti sílí pozice dokumentárního a politického divadla a dramatu. Je možné podobný vývoj či aspoň tendence sledovat i ve Spojených státech?

    Upřímně řečeno, nevím. Nemyslím si, že by se tyto směry objevovaly v takovém měřítku, aby to zajímalo širokou veřejnost. Američané, pokud jdou do divadla, tak za jediným účelem: aby se bavili. Politické divadlo samozřejmě může být zábavné, ale není to ten druh zábavy, který Američané chtějí. Američané čekají na velké změny, na hnutí, jako například nyní to, které nyní bojuje proti Wall Streetu. Bojuje proti tomu jednomu jedinému procentu Američanů, kteří kontrolují velkou část moci prostřednictvím svého bohatství. Ale opravdu nevím o žádném konkrétním trendu v současném americkém divadle. Stále existuje velmi silný potenciál regionálních divadel, kde jsem sám v 60. letech začínal. Je to logické, ve Státech je většina velkých měst jsou od sebe daleko. Zároveň ale mnoho regionálních divadel často uvádí hry, které měly premiéru na Broadwayi a také množství obecně populárních textů.

    Se Simonou Stašovou v Divadle v Řeznické po 200. repríze Římských nocí. Foto archiv Divadlo v Řeznické

    Je divadlo ve Spojených státech ovlivněno ekonomickou krizí a jejími následky?

    Byl jsem požádán, abych režíroval drama Mahler a Freud v Holandsku. Pro takovou hru je ovšem velmi obtížné získat peníze, protože lidé stále méně a méně do divadla investují. Obávají se rizika. Takže odpověď zní: Ano, vliv krize je znát.

    Nicméně stále se cena za vstupenky na broadwayské představení, pokud chcete mít dobrá místa, může vyšplhat až ke stovce dolarů a mnohdy i více. K tomu samozřejmě musíte připočíst, že je takový divák, aby mohl přijít večer do divadla, musí zaplatit chůvu, parkování a spousty dalších položek. Přesto lidé stále navštěvují velké a úspěšné produkce, které se snaží tento vyšší standard udržet.

    I ceny na operní představení jsou velmi vysoké, i když v nich je neuvěřitelná dichotomie. Za místo k sezení v rámci opery zaplatíte kolem 200 dolarů, zatímco místa k stání se pohybují mezi 15 a 20 dolary. V Americe stále přetrvává určitý druh třídní odlišnosti.

    Když ze společenské odlišnosti přejdeme k tématu, které je s nimi úzce spjato, a to tématu etnické odlišnosti, jak byste charakterizoval multikulturní divadlo ve Spojených státech, kterému USA poskytlo živnou půdu v 60. letech minulého století?

    V americkém divadle je několik význačných příkladů tohoto druhu divadla. Zvláště pak v černošské komunitě. Například dramatička, kterou velmi dobře znám, Suzan-Lori Parks a která před několika lety získala MacArthurův grant (v roce 2001, pozn. aut.), je v oblasti programově tematicky etnického divadla stále velmi aktivní. Ale musím se přiznat, že tento typ produkcí, dle mých zkušeností, není v takovém rozmachu jako v 60. letech. Daleko více dnes existuje a sílí v Británii.

    Oldřich Vízner a Simona Stašová v Římských nocích v Divadle v Řeznické. Foto MARTIN ŠPELDA

    Jak byste tedy popsal základní rozdíly mezi současným evropským a americkým divadlem?

    Evropští herci používají na jevišti jazyk, který je jim blízký od dětství a který se od té doby příliš nezměnil. I pro mě je jazyk důležitý, ale netrvám na tom, že národní jazyk je středobodem divadla. Procestoval jsem celou divadelní Evropu a mám pocit, že herci si zde více uvědomují svůj rodný jazyk a vnímají jej jako důležitou součást své osobnosti. Američané, ve srovnání s Evropany, nemají tak velký respekt k jazyku a neumějí jej – byť jde o jejich rodnou řeč – tak dobře používat.

    Dalším podstatným rozdílem je skutečnost, že evropské divadlo je mnohem více institucializované. Když jsem poprvé přišel do Prahy, bylo to v roce 1991, nikdo nemusel lidi nutit chodit do divadla. Byla to přirozená součást jejich života. Také mě velmi překvapilo, že zde téměř nejsou žádné konkursy. Na českých uměleckých vysokých školách, sám jsem dvakrát přednášel na DAMU a jedenkrát na JAMU, se od začátku počítá, že na každého jednoho přijatého uchazeče čeká na konci studia role, se kterou absolvuje. Ve Spojených státech na takovou šanci čeká více než 500 uchazečů. Herectví ve Spojených státech je mnohem více konkurenční, ale každý rok se objeví mnoho skvělých mladých talentů.

    Ronald Rand v titulní roli svého monodramatu Let it be art! Harold Clurman´s Life of Passion, které režíroval Gregory Abels. Foto archiv Gregory Abels

    Zároveň mám pocit, že v Evropě je mnohem větší tendence spojovat divadlo s určitými obecně známými příběhy či mýty, například s faustovským či hamletovským, learovským a podobně. To my v Americe nemáme. Nemáme tento druh klasických příběhů, které se staly kulturními mýty a se kterými bychom se ztotožňovali a chtěli je tudíž vidět mnohokrát zpracované. U nás ve školách nutí mladé herce přemýšlet tak, že být pravdivý a skutečný znamená být uměřený a civilní. V evropském divadle naopak pravdivost jde ruku v ruce s výrazně osobnostním, často až expresivním projevem. Takového herectví si velmi vážím a je to jeden z důvodů, proč rád pracuji se Simonou Stašovou.

    Vrátil jste se do USA. Co tam nyní děláte?

    Pohodlně jsem se usadil a čekám na opravdu dobrou novou hru. Ne, že bych nechtěl režírovat starší texty, ale nevyhledávám je. Sice bych moc rád režíroval některou z O´Neillových her, jako například Ledař přichází, ale ne nyní… Čtyřicet pět let jsem spěchal, četl jsem každou novou hru, ale teď mě to už unavuje, a proto jsem se rozhodl počkat. Jsem v situaci, že divadelníci za mnou chodí se svými nápady, a to mi vyhovuje. Možnáí bych v této souvislosti měl zmínit, že sám jsem jednu hru napsal a režíroval Bylo to v roce 2000 a jednalo se o monodrama napsané podle života Harolda Clurmana, spoluzakladatele newyorkského Group Theatre, jehož žena Stella Adlerová byla mou učitelkou. Je to hra o zločinu, jmenuje se Let it be art! Harold Clurman´s Life of Passion a zatím se stále hraje. Dokonce měla premiéry ve více než šestnácti zemích světa, a nyní se dokonce chystá nová inscenace v Indii. Na to jsem velmi hrdý.

    A co jiní američtí dramatici? Doporučil byste nějaké?

    Co se týče nových textů, tak nemám rád hry, které obsahují velké množství dialogů jen proto, aby působily chytře. Těch je v Americe přehršle. Mám pár oblíbených autorů a na jejich texty čekám. Jedním z nich je Laurence Carr. Dvě jeho hry jsem přivezl i do Prahy. Jedna měla premiéru v Divadle v Celetné a druhá na festivalu v Hradci Králové ve spolupráci s Josefem Kroftou. Dalším je Franco D´Alessandro, autor této mé pražské inscenace, která měla už dvou stou reprízu. Jen zatím žádnou novou hru nenapsal, ale uvidíme.

    x

    GREGORY ABELS (Director)

    Foto archiv

    An artist of vast experience, Mr. Abels has directed or acted in nearly 800 plays, films and television dramas. In 1980 he founded St. Malachy’s Theatre-space. Among the numerous plays he directed there was a highly acclaimed production of T.S. Eliot’s Murder in the Cathedral starring Lee Richardson and the World Premiere of Sally Dixon Wiener’s Show Me A Hero. Other New York directing credits include new American plays for The Lark Theatre Company and New Dramatists; a series of Scandinavian plays at Lincoln Center and the Samuel Beckett Theatre, sponsored by the Swedish Consulate. Regionally, he has directed Ephiginia at Aulis (Cleveland Playhouse); A Midsummer Night’s Dream (Asolo State Theatre); an adaptation of Robert Lewis Stevenson’s Kidnapped (Westerly Theatre); and Mass Appeal (Stage West) was one of the most popular productions in that theatre’s 35-year history. He is perhaps best known as an actor for his performance as the relentless prosecuting attorney in the Broadway production of Nuts. Mr. Abels is the leading American director in the Czech Republic, where he directed the Czech premiere of Arthur Miller’s The Archbishop’s Ceiling in Prague, sponsored by The World Pen Congress and the United States Information Agency; and Herb Gardner’s The Goodbye People, which ran for four years. His production of Julius Caesar was the first permitted in Moravia since the ‚Prague Spring‘. At an early age, he was a star pupil of Stella Adler. A Master Teacher himself, he guided his own classical based Manhattan acting conservatory, GATE – Gregory Abels Training Ensemble, 1996-2004. There he has directed annual spring productions including The Trojan Women by Euripedes and The Triumph of Love by Marivaux, and works by Havel, Pinter, Churchill, Carr, and Fornes. He has served as Master Teacher on the faculties of New York University, National Theatre Institute at The O’Neill Center, Stella Adler Studio of Acting, National Shakespeare Conservatory, Warsaw State Academy, and The National Academy of Prague. Mr. Abels directed a world premiere of a new play in the spring of 2006 in Prague. He is currently the Master Teacher of Scene Study at Circle-in-the-Square School and an Artistic Advisor to the American National Theatre.


    Komentáře k článku: Američané čekají na velké změny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,