Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Hanzelkazikmund (PRO a PROTI)

    Zde jsou technici

    (pro)

    Cestovatelé Miroslav Hanzelka a Jiří Zikmund se stali inspiračním zdrojem pro autorskou inscenaci Adama Svozila a Kateřiny Součkové HANZELKAZIKMUND s podtitulem zde jsou lvi, označujícím bílá, dosud neprobádaná místa na mapě. Všechny postavy vystupující v této inscenaci jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečnými, živými či mrtvými osobami je čistě fiktivní, varují v anotaci na stránkách ústeckého Činoherního studia. Místo inscenovaného životopisu rozehrává pětice s tvůrci generačně spřízněných herců širší scénickou úvahu na téma cestování – co znamenalo za minulého režimu a co znamená dnes, co představuje pro cestovatele samotného, co pro jeho rodinu, vlast a co pro planetu. Je dnes vůbec ještě možné cestovat bez špatného svědomí? Jestliže chceme přírodu, jiné kultury a náš svět obecně udržet v bezpečí, neměli bychom raději cestovat z bezpečí domova po stopách těch, kdo pro nás svět objevili před námi?

    Dobrodruzi Kláry Suché a Petra Uhlíka zdolávají Saharu v Tatře 87, naznačené psacím strojem FOTO MARTIN ŠPELDA

    V hravé Svozilově režii si herci ve vzorovaných retro županech o slavných cestovatelích vyprávějí a jejich role si zkoušejí, když si svléknou domácí úbor a vezmou na sebe podobu dobrodruha v béžové safari košili a kraťasech. Cestovatelé, dobývající svět v kopřivnické tatře, jsou ale jen dva (pouze v závěru je doplní automechanik v podání Petra Uhlíka), a tak si mezi sebou herci půjčují dvě béžové helmy a kapesní klaksony a postupně se vystřídají v různých dvojicích bez ohledu na pohlaví. Herečky Klára Suchá a Andrea Berecková navíc ztvárňují manželky dobrodruhů a druhá jmenovaná i smutného potomka, který se nechce s tatínkem rozloučit. A to tak decentně, že se na Adama Ernesta v roli tatínka jednoduše pověsí, hledíc na něj upřenýma očima. Dojem dětské roztomilosti a smutného loučení tak vzniká bez pitvoření, zcela nenásilně. Podobně silnou emoci vyvolá i Jan Hušek, když naznačí cestovatelův úraz tím, že zakopne a propadne se mezi různě sešikmené praktikábly na scéně, představující rozmanité krajiny. Pád přitom působí tak reálně, že jsem pociťovala opravdový strach o hercovu nohu, ačkoli si vzápětí ováže „zlomenou“ ruku.

    Podobných nápadů, jak zprostředkovat cestovatelské zážitky Hanzelky a Zikmunda s lehkostí, nadhledem, humorem a v osvěžující antiiluzivní poetice, je v inscenaci celá řada a svou nespoutaností místy vyznívají značně provokativně, když například zcela nepodloženě naznačují homosexuální vztah, který se čistě hypoteticky mohl vyvinout u dvou od civilizace dlouho odloučených mužů. Samozřejmostí by se dnes mohla zdát feministická linka inscenace, zastoupená opuštěnými manželkami či nejrůznějšími narážkami při střídání herců a hereček v rolích cestovatelů, ale i do ní se tvůrci zakusují s příjemnou dravostí, stejně jako do problematiky vztahu k jiným kulturám. Domorodce zde totiž vtipně ztvárňují dva technici a technička, a to opět velmi přirozeně, když většinu času pouze stojí na scéně a civějí před sebe nebo se před zraky publika naopak snaží schovat, až si divák připadá jako nepřípadný voyer nebo návštěvník zoo. Mají zůstat domorodci stranou pozornosti, podobně jako technici, jejichž přirozeným prostředím je zákulisí?

    Kateřina Kykalová

    Příliš rozkročeni

    (proti)

    Inscenace Kateřiny Součkové a Adama Svozila klame tělem, klade před diváka otázku, jak ji číst. A vede k úvahám, jaká je odpovědnost tvůrců vůči událostem a předobrazům, kterých se zmocňují. V tomto případě vůči cestovatelům Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi. V programu svůj opus tvůrci – správně – charakterizují: Komedie o těch, kteří by si přáli jezdit po světě jako legendární H + Z, ale zjišťují, že si sami nedokážou ani pořádně zabalit. Představení tedy jako by o legendární dvojici cestovatelů ani nebylo. I když…

    Herci vlastně představují české posluchače rozhlasových pořadů H + Z, kteří sice touží být jako oni, ale zůstávají v bezpečí svých gaučů a o cestování pouze sní. Nejsou Hanzelkou a Zikmundem, jenom si jejich dobrodružství přehrávají. Tvůrci je nazvali WANNABE Cestovatelé 1–5, volně přeloženo RÁDOBY Cestovatelé 1–5. A těm se vysmívají, k nim jsou jízliví a kritičtí.

    Ovšem tak jednoduché to není. Pokud si předem pečlivě nepřečtete anotaci na webových stránkách divadla (program žádný klíč ke čtení opusu nenabízí), během představení dost dlouho – možná po celý čas – tápete, jak to vlastně je. Přes všechen odstup a zřetelný rámec divadla na divadle jsou totiž životní osudy H + Z osou inscenace. Právě o nich se neustále mluví, to oni jsou na jevišti nepřetržitě přítomni.

    Divák tak snadno podlehne dojmu, že jde o trochu vychýlený, hravý, leč stále víceméně přesný dokument mapující jejich cesty, které v letech 1947–1965 podnikli (součástí jsou časté citace jejich reportáží, dopisů a deníkových záznamů). A H + Z z něj vycházejí jako naprostí trotlové, kteří nejen že nevnímali neokoloniální charakter svých cest, ale dokonce podlézali komunistické diktatuře a moci. S prvním bych lehce souhlasil. Je to ovšem problém všech evropských cestovatelů do krajin tzv. třetího světa (nejen) té doby. To druhé je už ale velmi diskutabilní a dává falešný náhled na obě titulní osobnosti. Inscenátoři vůči nim s fakty neúnosně manipulují, a to od samotného úvodu, kdy se H + Z chystají v roce 1940 na cesty. O skutečných schopnostech, vzdělanosti, charakteru a postojích H + Z svědčí nejen jejich knihy a filmové reportáže, ale například i jejich Zvláštní zpráva č. 4 z cesty po Sovětském svazu v letech 1963–1964, jejíž zveřejnění bylo ve své době zakázané, či jejich aktivity v době pražského jara a po něm, nemluvě o listopadu 1989.

    Téma inscenace se rozbíhá do dvou (v závěru dokonce tří) zcela odlišných stran, jež spolu komunikují jen skrze fenomén cestování. Kdo a jací byli H + Z, je něco zcela jiného než to, kdo a jací byli, či dokonce jsou čeští wannabe cestovatelé. Tvůrci tak pravdivě nezachytí ani charaktery H + Z a – řekněme – kontroverze kolem jejich působení, ani fenomén „malého“ českého rádoby cestovatele, který si sám nedovede ani zabalit. A divák sleduje jen zábavnou frašku s hořkým zamyšlením – či výzvou – nakonec…

    K čemu je, že herci jsou kreativní, scénografie funkční, režie nápaditá a inscenace vtipná, když tvůrci dávají falešnou zprávu o době, o lidech, a dokonce i o fenoménu cestování v různých dobách? Vnášejí tak do diskurzu současného uvažování o druhé polovině dvacátého století skřípavý hlas, který – ke škodě věci – zabraňuje hlubšímu vhledu a odvádí pozornost od věcí podstatných, podobně jako činí ve svých filmech Jan Hřebejk. Přitom kritická revize a vícevrstevné zhodnocení té doby stále chybějí. Myslím, že je pro ně vhodný čas… Nikoli však takto.

    Vladimír Hulec

    Činoherní studio Ústí nad Labem – Kateřina Součková, Adam Svozil: HANZELKAZIKMUND (zde jsou lvi). Režie Adam Svozil, dramaturgie Kateřina Součková, výprava Anna Brotánková, hudba Ian Mikyska. Premiéra 27. ledna 2023 (psáno z uvedení v divadle Komedie 2. února).


    Komentáře k článku: Hanzelkazikmund (PRO a PROTI)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,