Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Anton Adasinski: Styl Děreva je Děrevo

    Avantgardní, alternativní, performanční – či jakkoli chcete nazvat – fyzické divadlo přelomu tisíciletí má mnoho podob a projevů. Jednou z nejvýraznějších osobností, jež má permanentní vliv i na české nezávislé divadlo, je vedoucí souboru Děrevo Anton Adasinski. Soubor, který dnes sídlí v nedalekých Drážďanech, má své kořeny v ruském – přesněji petrohradském – undergroundu konce osmdesátých let minulého století. V jeho stylu se mísí prvky japonského tance butó se šamanskými rituály, vysoce estetizované formy (mj. i commedia dell’arte) se syrovými, vážné, existenciální roviny s laškovnými a komickými, jednorázové performance hrané venku a připravené pro konkrétní místo a čas s náročnými produkcemi pro uzavřené sály. Tělo, hudba, tanec, výtvarný účinek jsou v produkcích Děreva rovnocenné.

    Po představení v zákulisí Paláce Akropolis FOTO PETR HLOUŠEK

    Kdyby současná doba přála legendám, bylo by Děrevo stejně slavné a ceněné jako Teatr Laboratorium Jerzyho Grotowského, Odin Teatret Eugenia Barby, japonští Sankai Juku, Kazuo Ohno nebo Min Tanaka. Anebo možná i jako radikální Living Theatre Judith Malinové a Juliana Becka. Vytvářejí tak jako oni svůj vlastní styl, propojují divadlo s životem, politiku s uměním. Jsou etickou, morální i uměleckou autoritou. U nás jsme je mohli poprvé vidět na jaře 1990, jistý čas dokonce sídlili v Braníku a v divadle Rampa (dnes Duncan Centre) měli svou stálou scénu. Dodnes mne velmi mrzí, že se je nepodařilo v Česku udržet a Děrevo po čase přesídlilo do Drážďan. Česká nezávislá scéna by určitě vypadala jinak a její performanční i sociálně-politický potenciál by byl silnější. Vlastně jedinými přímými pokračovateli jsou dnes TNF.

    Přesto Anton Adasinsky se svým Děrevem zhruba jednou dvakrát do roka do Prahy přijíždí. Hostují v Paláci Akropolis (bohužel ne v Arše, kam by patřili daleko spíš), kam přivážejí své nejnovější produkce, Adasinsky se zde dokonce představil jako rocker s vlastní skupinou. V neděli 30. října přivezl do Akropole svou nejnovější performanci nazvanou Mephisto Waltz. Vrací se v ní ke svým výchozím tvůrčím principům duši a tělo obnažujícího tance butó, který ale nahlíží a zpracovává z lehce sebeironického odstupu svého věku a životních i divadelních zkušeností. Na rozdíl od Harlekýna, který byl snad až příliš spektakulární a sentimentálně líbezný, bylo říjnové představení daleko syrovější, divadelně magičtější, plné silných výtvarných obrazů a fyzického divadla. Tematicky bohaté, velmi osobní, byť v něm spolu s Adasinským vystupovali ještě čtyři mladí performeři a performerky. Nejlepší představení, jaké jsem za poslední léta od Děreva viděl.

    Adasinského aktivity sleduju od jeho prvních návštěv Prahy a většinou se aspoň na chvíli při jeho hostováních sejdeme. Vzniká tak kontinuální rozhovor, který občas zaznamenám (poprvé ještě v časopise Vokno), jindy jen nechávám plynout mezi námi a někdy v něm pokračujeme i mailem. Tak vznikal i tento rozhovor. Jelikož se velmi dobře známe, zanechávám v něm osobní rovinu tykání.

    Doba byla příliš rychlá

    Kde se cítíš „doma“?

    Doma se cítím v tom, co dělám. Doma se cítím v divadle, kde zkouším. Tam, kde cítím rytmus, barvy, zvuky, teplo, zimu… Kde jsem sám sebou. To je můj domov. Místo není důležité. Je jedno, zda jsem v Rusku, Barceloně, Praze nebo Drážďanech. Život je vlastně stálá existence na cestě.

    A co tvé minulé životy? Sám jsem s tebou zažil řadu cvičení, která je měla odkrýt. Kým jsi byl? Kdo jsi byl? Kde jsi žil?

    Nedávno jsem byl v Itálii a měl jsem sen či možná vidění, že jsem byl ženou a žil ve Španělsku. Byl to takový pěkný obraz z dob před 300–400 lety. Rozveselilo mě to.

    Začátkem 90. let jsi několik let žil s Děrevem v Praze. Jak na ten pobyt vzpomínáš?

    Když jsme s Děrevem přesídlili z Ruska do Prahy, byli jsme – co se týká divadelní zkušenosti – ještě děti. Měli jsme za sebou jen asi rok či dva divadelní práce. Přesun do Prahy a následný pobyt v Braníku, hraní na Rampě, v pražských ulicích byly pro nás zásadní. Děrevo si během té doby našlo svůj styl, z jedenácti členů, kteří přijeli, zůstalo pět. Praha tehdy byla zázračné město, byla v něm obrovská energie, ze které jsme čerpali. Když jsme se vrátili z prvního turné v USA, přijeli jsme rovnou do revoluce. Byla to skvělá, neopakovatelná doba. Na ulici lidi pili alkohol, my dostali zdarma Rampu, všichni slavili nekonečný svátek. Každý, koho jsme v Česku potkali, chtěl pracovat, budovat něco nového velkého, věřil tomu, co přichází. Mnoho mladých lidí chtělo pracovat s námi – chodili za námi herci, tanečníci, hudebníci, lidé z ulice. Dostal jsem nabídku učit na DAMU. Mrzí mě, že jsem ji nevyužil. Nestačil jsem zpracovat projekt, doba byla příliš rychlá, my jezdili často do světa…

    Kdykoli se nyní vracím do Prahy, vždycky se do Braníka jdu podívat. Projdu si ulice, kde jsme se pohybovali, zajdu do míst, kde jsme bydleli, podívám se do bývalé Rampy, dnešního Duncan Centre. Je to pro mě srdeční, sentimentální věc. Ta doba byla zázračná…

    Jak vzpomínáš na předrevoluční časy – komunismus?

    Na komunismus si už nepamatuju. To, co jsme dělali s Děrevem, nemělo s komunismem nic společné. Děrevo nebylo spjaté s ideologií, pracovalo s čistou hlavou. Nebylo nikdy dopředu vymyšlené. Každé představení vznikalo dlouhou prací a každé bylo a je jiné.

    Vytváříme své vlastní světy

    Je nějaká inscenace Děreva, které si vážíš nevíc, která nejvíc posunula či definovala váš styl?

    Miluju všechna svá představení. Každé je unikátní a každý divák má rád jiné. V Evropě byl nejúspěšnější Ketzal. Já však za největší úspěch považuju něco jiného. To, že můžu svobodně pracovat, že máme dost peněz zabývat se naším divadlem, nejsme na nikom závislí, nikdo nám nic nepřikazuje. Žijeme a pracujeme v Německu, v Drážďanech, a s místními úřady i diváky vycházíme velmi dobře. Svoboda, to je největší úspěch malé divadelní skupiny zvané Děrevo.

    Co na vás, na vaši práci mělo a má největší vliv?

    Všechno má na mě, na nás, na Děrevo vliv. Všechno, co žijeme. Co děláme, co vidíme, co jíme, kde jsme.

    Jaké jsou tedy světy, ve kterých se pohybujete?

    Je nás málo a denně zkoušíme. Tím vytváříme své vlastní světy a v nich nejintenzivněji žijeme své vlastní životy. Právě ty na nás mají vliv ze všeho nejvíc. Žijeme na hraně mezi skutečností a bláznovstvím. Umím tu hranici udržovat tak, abychom neunikli do světa bláznů. Ale ta hranice nás zajímá. Chceme poznat, procítit oba tyto světy a podat o nich svědectví, udělat bláznovství srozumitelné a z bláznů zase lidi, kteří rozumějí světu kolem a také svým světům. Idea našich performancí je, aby lidi viděli na prázdné scéně stejné světy jako my, aby jim rozuměli. To je největší úkol a rébus, se kterým se potýkáme.

    Dokázal bys definovat váš divadelní styl?

    Když jsme před dvěma lety hráli v Edinburgu představení Ketzal, přišla za námi jedna žena, členka poroty, a řekla nám: Styl Děreva je Děrevo. To se mi líbilo.

    Mám-li tedy přesně odpovědět na tvou otázku, říkám, že žádný speciální, konkrétní styl, žádný jediný vzor a divadelní vizi nemáme. Každá naše performance je jiná, každá má pokud možno jinou formu. Samozřejmě každá naše práce navazuje na předchozí. Vždy ale jdeme dál či jinam a jinak. Náš styl je práce s tělem, hledání nové krásy, hledání přesné logiky vznikající inscenace. To je vše. Hodnota práce je daná intenzitou, kterou jsme do ní vložili. A je jedno, zda výsledkem je performance, fotografie, muzika, kniha, film. To vše děláme. Například jsme vytvořili tři filmy…

    Jak se vaše práce, styl měnily a vyvíjely?

    Nic se neměnilo a nemění.

    Když tančím Mefista,
    jsem Mefistem

    Co děláte nyní?

    Jsem ve fázi, kdy bych nechtěl zdůrazňovat národnostní, depresivní, temné věci ve stylu butó, kterým jsem se jeden čas – právě v raném období pobytu v Praze – zabýval. To teď určitě dělat nebudu. Nechci opakovat naši historii, nechci hrát staré produkce. Chci, aby se diváci smáli. Chtěl bych oslovit nové publikum, prosté, obyčejné lidi, ne pouze intelektuály. Chci se zbavit jisté literárnosti, která je s námi spojovaná. Dnešní diváci, zvláště ti mladí, nevěří, že se v divadle může odehrávat něco krásného, srozumitelného, lehkého na vnímání. Mladí lidé se dnes bojí divadla, to je jeho největší problém. A tak se s Děrevem teď zabýváme především prostotou – obsahu, formy i výrazu. V prostotě chci objevovat krásné světy. Chci dokázat, aby tyto „mé“ světy viděli i diváci a aby jim byly srozumitelné. To je mým největším úkolem.

    Do Prahy jsi přivezl performanci Mefistův valčík, jež v souslednosti vašich premiér navazuje na produkci Harlekýn. Co bys o nich řekl, co je spojuje?

    Jsou to naše poslední práce, kterým přeju dlouhý život. Obě jsou založené na velmi jednoduchých situacích a příbězích. Po letech, kdy jsme připravovali náročné a finančně nákladné projekty s mnoha lidmi a složitou technikou, jsem se rozhodl vrátit se k základním, prostým formám s minimální dekorací. Zabývám se v nich sám sebou. Když tančím Harlekýna, jsem Harlekýnem. Když tančím Mefista, jsem Mefistem. To je výchozí a jediná situace každé mé produkce. Dokázal bych vytvořit náročné představení, tančit čtyřicet minut v jednom kuse, ale to nechci. Snažím se vytvořit atmosféru starého, ideálního, primitivního divadla. Chci nacházet tříminutové, přesné úseky a po nich z bodu na bod utkat postavu. Nejtěžší je udělat ji tak, aby byla srozumitelná. Doufám, že se mi to zdařilo.


    Komentáře k článku: Anton Adasinski: Styl Děreva je Děrevo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,