Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Na dědinku jako by těžký převalil se mrak

    Moravské divadlo Olomouc si pro svou inscenaci románu bratří Mrštíků Rok na vsi vybralo legendární dramatizaci Miroslava Krobota pro Národní divadlo z roku 1993. Při její realizaci se propojily všechny tři soubory – činoherní, baletní a operní.

    Ryšánek Schmiedtová nenápadně poukazuje i na projevy sexualizovaného násilí na ženách coby součást lidových veselic. Na snímku Petr Vaněk, Jan Ťoupalík, Kristína Jurková a Marek Pešl FOTO DANIEL SCHULZ

    O tom, že je to pro olomoucké divadlo i jinak výjimečný projekt, svědčí pozvání řady hostů. Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, která na zdejším jevišti již inscenovala Lorcovo drama Dům Bernardy Alby (2020), pro zpracování tanečních a pohybových scén přizvala avantgardní pražskou choreografku Miřenku Čechovou. Moravským folklorem inspirované hudební motivy – písně i instrumentální skladby a mezihry – složil, zaranžoval a zčásti s komorním obsazením orchestru Moravského divadla nahrál Ivan Acher, skladatel spjatý s aktuálními hudebními trendy a postupy. V představení znějí tyto skladby jak živě zpívané a hrané, tak občas spojené s half-playbackem, čímž vznikají bohaté zvukové struktury podpořené technologickým zázemím divadla. David Janošek navrhl výtvarně působivou scénu s otevřeným prostorem – agorou, kde se odehrávají děje soukromé i veřejné. Kolem dokola ho ohraničují sedačky, které evokují měšťanský nábytek přelomu devatenáctého a dvacátého století. Navíc i mezi herci najdeme řadu hostů.

    V souladu s Mrštíky vnímá režisérka moravskou vesnici jako kompaktní společenský a dobový celek, který má své zákonitosti, jimiž se řídí a které těžko měnit. Krobotova inscenace akcentovala kritiku české společnosti a národního charakteru s jeho uzavřeností do sebe, xenofobií, mocenskými praktikami, sousedskou zlobností či prospěchářstvím. Ne tak olomoucká verze, byť tato témata v ní taktéž najdeme. Režisérka především nenápadně, ale důsledně zdůrazňuje střety a spory letitých tradic s přístupy, touhami a jednáním lidí přicházejícího, mnohé zvyky a tradice bořícího dvacátého století. Nejde ani tak o střet generační či mladický vzdor, jako spíše o rozpad hodnot, kdy se nastupující generace nemá čeho chytit – či to nedokáže –, ztrácejí se rodinná pouta a vnější svět je naprostá neznámá. Mnozí touží po útěku ze zatuchlého domova a před pomluvami sousedů, kteří odsuzují každý projev jinakosti, a současně netuší, že vcházejí do daleko horších situací, světů a doby.

    Pokud bych charakterizoval inscenaci terminologií z oblasti moderní populární hudby, nazval bych ji world music – v tomto případě tedy world theatre. Jde o mohutnou soudobou – modernistickou – jevištní skladbu, hudebně, nářečím i kostýmy čerpající z (moravského) folkloru a rovnocenně propojující působení herecké, kinetické, výtvarné a hudební v jeden velkoryse pojatý, elegantní a průzračný celek. Tvůrci se nepouštějí do hlubinných analýz jevů a osob, spíše se soustředí na múzičnost, svěžest, srozumitelnost, rytmus. Aniž by se však jakkoli vyhýbali tragickým, temným a bolestným tématům, aniž by obrušovali kritické ostny předlohy Mrštíků a Krobotovy dramatizace.

    Ryšánek Schmiedtová do inscenace zároveň v náznacích zakomponovala obrazy sexualizovaného násilí na ženách, jež ostře vnímáme spíše my dnes než lidé v době Mrštíků. Ženy jsou v mnoha situacích fyzicky atakovány až na hraně znásilnění, muži jim sahají pod sukně, do rozkroků, předávají si je z ruky do ruky, přehlížejí je. V mnoha situacích jsou muži opilí, agresivní, násilničtí.

    Ve skupinových scénách se nejvíce uplatňuje taneční a hudební rozměr inscenace, tvůrčí tým v nich akcentuje folklorní prvky, jež překrývají a jakoby léčí bolesti a rány. Hraje se téměř pořád za plného světla. Nad jevištěm visí po celé představení žlutý oblak, jakýsi lán zaschlé louky, trsy trávy evokující horké letní slunce a současně neustálou – fatální a neodvratnou – hrozbu, jež se nad postavami a vesnicí vznáší. Ta se na konci naplní. Dvacáté století do vesnice naplno vstoupí a dosavadní svět a jeho hodnoty a charaktery lidí rozbíjí napadrť.

    Postupný rozpad řádu se zrcadlí i v proměnách uspořádání scénografických prvků. V situacích napětí, agrese či zlomů herci narušují bezpečné linie agory, křesla „vlamují“ do prostoru, podlézají je, přelézají, nechávají v prostoru trčet.

    I v herectví se střetávají dva řády. Představitelé starých pořádků vystupují realisticky. Jsou suverénní, furiantsky pyšní, své pohyby a jednání téměř folklorně „cifrují“. Především Pavel Hekela v roli Starosty jako by byl zakotven v herectví dávných dob. Svá slova po vojanovsku deklamuje, gesticky přehání, svou roli živelně prožívá a podává po vzoru hereckých bardů.

    Úplně jinak vystupují představitelé nové doby, nových pořádků a vnímání. Úsporně, neuroticky divě, zdánlivě nejistě, těkavě, přitom s velkou empatií a pochopením pro svou postavu jevištěm suverénně brázdí Jan Vlas jako majitel hospody Cyril Rybář (alternuje jej Dušan Urban). Právě on je symbolem nového světa a jeho stresů. Rovnocennou mu je Vendula Nováková v roli Marie Vrbkové – Vrbčeny, vesnické femme fatale, jíž je venkovské prostředí k uzoufání úzké, její živelnost svazující. Erotičnost jejich vztahu je zdůrazněna fyzickým jednáním, jež je často stylizované do tanečních duet. Právě zde se naplno projevila choreografka Miřenka Čechová. Milování a svádění Rybáře s Vrbčenou patří k vrcholům představení. Je to otisk moderního, současného divadla, kdy fyzické jednání přechází v tanec. Aniž by herci používali brutalistní psychologické herectví nebo přehnanou stylizaci, aniž by se opírali o popisná realistická gesta a chování, jsou jejich postavy stále živé, s děním a situacemi plně spjaté, srozumitelné, souznící s příběhem a předlohou. Vlas s Novákovou jsou vždy tak trochu nad věcí. Se svou postavou si pohrávají, zkoumají či nabízejí různé možnosti její interpretace, jejího chování. Obdobně ke své roli přistupuje sympaticky rozjívený Lukáš Červenka v roli do rodiny starosty přiženěného Martina, Natálie Tichánková jako sestra Amáta, prosazující moderní přístupy ke světu, či Jana Posníková v roli živočišné Barbory.

    Olomoucký Rok na vsi je spíše Čtvrtstoletím na vsi. Autorům – myslím si – nejde ani tak o zachycení koloběhu jednoho roku, jako o neurotizující otisk proměny epoch, jak se projevuje v činech, uvažování a jednání mrštíkovských postav. Akcentem na fyzičnost, na lidskou identitu a na ženské motivy posouvají tento střet k dnešku, aniž by se vzdalovali době Maryš, Furiantů, Jejích pastorkyň či Křížů u potoka.

    Moravské divadlo Olomouc – Alois a Vilém Mrštíkovi, Miroslav Krobot: Rok na vsi. Úprava a režie Janka Ryšánek Schmiedtová, dramaturgie Michaela Doleželová, scéna David Janošek, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Ivan Acher, choreografie Miřenka Čechová, sbormistr Lubomíra Hellová. Premiéra 6. května 2022.


    Komentáře k článku: Na dědinku jako by těžký převalil se mrak

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,