Žít v permanentním vojenském konfliktu
Poetická a obrazivá, tak by se dala charakterizovat zatím poslední inscenace Dušana D. Pařízka Eine Frau flieht vor einer Nachricht (Žena prchá před zprávou) v malém komorním sále v Schauspielhaus Hamburg.
Světelné změny a přechody i výměny fólií na zpětných projektorech provádějí sami herci FOTO MATTHIAS HORN
Stejnojmenný olbřímí román Davida Grossmana je silnou autorskou výpovědí o životě v zemi, která se od konce druhé světové války nachází v permanentním vojenském konfliktu. Nazírá důsledky izraelsko-palestinské válečné situace, která fatálně zasahuje do životů obyčejných lidí. Také do života románové Ory, jejíž syn Ofer dobrovolně narukuje do armády a ona se vydá na cestu po Izraeli z panického strachu, aby ji doma nezastihla zpráva o synově smrti. Ke společné cestě přiměje Avrama, přítele z minulosti, který se ukáže být biologickým otcem Ofera – je to příležitost se Avramovi svěřit, jak žila s manželem Ilanem a syny Adamem a Oferem. Grossman román dokončil poté, co jeho mladší syn zahynul v posledních dnech druhé libanonské války v říjnu 2006, jsou v něm tedy zřejmé autobiografické motivy.
Přestože by se mohlo zdát, že románová předloha nabízí dramaticky vhodný materiál, pro jevištní převod skýtá několik úskalí. K výstavbě divadelní situace není výhodná perspektiva třetí osoby, ze které Ora svůj příběh vypráví, podobně jako její vnitřní promluvy. Stejně jako v románu Kommt ein Pferd in die Bar (Přijde kůň do baru, Pařízek ho ve vlastní adaptaci uvedl v srpnu 2018 v rámci Salzburger Festspielen v koprodukci s vídeňským Burgtheaterem, kde se nyní hraje; má ho na repertoáru i pražské divadlo Rokoko v adaptaci a režii Martina Čičváka) Grossman opět události z minulosti odkrývá skrze epická vyprávění. Ořina cesta ale zůstává spíše kulisou vlastního vyprávění. Pařízek ve své adaptaci románu vypustil některé dějové linie a výrazně redukoval množství postav (ponechal tři hlavní a několik vedlejších). Vybrané dialogy převedl do monologů (například v telefonátu Ofera s Orou nechal mluvit pouze jeho, což stačí pro pochopení dialogu).
Inscenaci Pařízek vystavěl na vizuálně působivých obrazech a stínohře pomocí tří zpětných projektorů. Na zdi šedého betonového boxu hamburského MalerSaal promítal tematické obrazy (rodinné fotografie, kreslené obrázky vlků) nebo atmosférické podkresy. Prakticky pouze projektory scénu v různých intenzitách a barvách proměnlivě nasvěcují a vytvářejí promyšlené obrazy a situace vystavěné ze stínů postav. Stínové projekce nejsou jen ilustrativní, Pařízek v nich rozvíjí druhý plán interpretace vztahů mezi postavami. Například Ořin naddimenzovaný stín proti menším stínům mužů značí Ořinu sílu a převahu. Při seznámení v jedné z počátečních scén se Ora s Avramem dotknou jen prsty v magicky působící stínové projekci. Jednoduchým přibližováním a oddalováním zpětného projektoru Pařízek zvětšuje či zmenšuje obraz a vede jeho vnímání podobně, jako toho v současném divadle mnozí režiséři dosahují detailem filmového záznamu nebo pomocí live cinema. V tomto propracovaném jevištním postupu se skrývá podstata Pařízkovy divadelnosti, jeho schopnost prokomponovat scénickou a hereckou složku.
Světelné změny a přechody i výměny fólií na zpětných projektorech provádějí sami herci, kteří po celou dobu dvouhodinové inscenace neopustí hrací prostor. Přecházejí z role do role, mění výrazové prostředky. Všechny rekvizity, projektory a stojany s oblečením umístil Pařízek po stranách jeviště, šikmy sestavené z betonových částí, které spolu s betonovými zdmi sálu evokují zeď mezi Izraelem a Palestinou. Když do té vzadu Ora tluče krumpáčem, snaží se symbolicky rozbít nejen překážku mezi dvěma národy, ale také emoční bariéru a chlad Avrama (Markus John), který v důsledku válečných traumat není schopen citového prožitku a návratu do běžného života.
Ute Hannig nemusí vzít nutně do ruky krumpáč, aby bylo zřetelné, že její postava je bojovnicí – bojovnicí nejen s osudem, ale i bojovnicí za svou lásku k Ilanovi, který ji poprvé opouští krátce po porodu jejich společného syna Adama, za lásku k Avramovi, s nímž ji od začátku jejich přátelství před dvěma desítkami let pojí lidské a intelektuální porozumění, a především za lásku ke svým synům. Herečka do svého výrazu od začátku projektuje odhodlání a urputnost. Z jejího až zaťatého postoje svalnatého těla je patrné nasazení, s nímž je odhodlaná podniknout Ořinu životní, ale do jisté míry i duchovní cestu rekapitulující její život. Bojovnost, vzdorovitost vůči osudu odpovídá síle izraelských žen, které David Grossman v rozhovoru v programu k inscenaci označuje za pilíř rodiny, o nějž se lze za všech okolností opřít. Ora pomáhá Avramovi odkrýt jeho traumata a zároveň ochraňuje jeho křehkost, kterou Markus John zpodobňuje jemným, z detailů mimiky i gestiky vystavěným projevem. Z postavy Avrama, v níž John střídá hravou potutelnost v Avramově zálibě v rozhlasovém vysílání s letargickou odevzdaností válečného zajatce, se herec změnou kostýmu a výrazových prostředků proměňuje v arabského řidiče Samiho nebo bezprostředního devítiletého Ořina syna Adama. Plynulé střídání prostředí na cestě demonstrují dva turistické stany snadno rozložitelné a složitelné, zvukové efekty přírody zajišťuje technicky třetí z herců Paul Herwig, jinak ztvárňující postavu Ilana – a k přechodům ze současnosti do minulosti dochází změnou nasvícení nebo projekcí, tikotem metronomu. A také proměnami kostýmů, jež podtrhují prostředí a přirozenost postav (převažují sportovní trička, kalhoty a trenýrky), zároveň nabízejí variabilitu a praktičnost v převlecích.
V kontextu posledních Pařízkových prací navazuje inscenace tématy, způsobem románové úpravy i režijními prostředky na inscenaci Trutz (premiéra v Schauspielhaus Hannover v září 2018), jež byla adaptací románu Christopha Heina. Různé válečné konflikty spojuje dopad na život obyčejných lidí. V obou případech jde o jedno osudové rozhodnutí, od něhož se odvíjí celý řetězec následných událostí. Ora na základě Avramovy a Ilanovy výzvy losem rozhodne, kdo z nich narukuje – když Avram jako zázrakem přežije, všichni zúčastnění si uvědomují, že jejich příběh by se v případě opačného losu odvíjel pravděpodobně úplně jinak…
Pařízkova inscenace zůstává silným emocionálním prožitkem i po skončení představení.
Schauspielhaus Hamburg, MalerSaal – David Grossman: Einer Frau flieht vor einer Nachricht. Režie a scéna Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, dramaturgie Ralf Fiedler. Premiéra 24. ledna 2020.
Komentáře k článku: Žít v permanentním vojenském konfliktu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
