Divadelní noviny > Rozhovor

Jitka Smutná: Jak stárnu, mám radši všechno nablízko

Potřebuju být v nějaké skupině lidí, kam patřím. Souvisí to s pocitem bezpečí a taky s humorem, který můžete sdílet, říká Jitka Smutná. Stereotypu se brání, po dvanácti letech opouští angažmá v Městských divadlech pražských a divadelních dobrodružství se nebojí.

Nedávno jste měla ve Vršovickém divadle MANA premiéru v titulní roli Čapkovy Matky, na stejné scéně hrajete státní zástupkyni v inscenaci Teror přenesené z MDP. Obě hry předkládají publiku hraniční situaci a ptají se, jak se v ní zachovat, obě jsou ovšem dost tezovité. Jak se vám v nich hraje?

Jsou to modelové hry, jejich postavy vyslovují názor, který autor potřebuje v určité společenské situaci říct. Ferdinand von Schirach, který napsal Teror, je sám právník a v té mé řeči státní zástupkyně obhajuje dodržování zákonů, připomíná, co to je ústava. Na konci hry pak diváci hlasují, zda měl pilot stíhačky právo sestřelit civilní letadlo, s nímž terorista mířil doprostřed plného fotbalového stadionu. Zajímavé je, že v jiných zemích získává názor státní zástupkyně kolem 40 procent hlasů, zatímco u nás jsem to s odřenýma ušima dvakrát dotáhla na 30 procent, a kdykoli se semele něco ve společnosti, co si lidi moc nepřejí nebo s čím nejsou spokojeni, tak procenta klesnou na 18, protože si řeknou: Proč dodržovat zákony a ústavu, když oni si stejně udělají, co chtějí. Přijdou studenti a je tam 17 procent.

O Matce

Téma Teroru je nepochybně aktuální, ale v čem dnes rezonuje Čapkova Matka?

Jsou věci, které se musí čas od času znovu pojmenovat. Navíc má Karel Čapek výročí, takže i z úcty k autorovi. Vždycky připomínám, že Matka měla premiéru jen jedenáct měsíců předtím, než Hitler obsadil Československo. Tezovitost hry se na jevišti úplně neztratí, ale snad se nám ji podařilo trochu zlidštit.

Když vám režisér Peter Gábor řekl, že budete tu roli hrát, co vás napadlo? Váhala jste?

Jsem člověk adrenalinu, riskuju ráda, což mě nezbavuje chuti s textem nějakým způsobem poctivě zápolit. Ano, váhala jsem, jestli se ta slova dají dneska vůbec říkat, ale stačilo si hru přečíst nahlas a neměla jsem žádný problém, i když jsem viděla, že to není úplně realita. V ABC hrajeme představení o Karlu Čapkovi. V něm říká Josef Čapek svému bratrovi: Píšeš plakáty, Kárl. A Karel na to: Někdy je doba na plakáty, někdy na něco jiného. Ta doba je v Matce samozřejmě nesmírně obsažená, například válka ve Španělsku, o které dneska už nikdo neví.

V jaké době se vlastně ta vaše inscenace Matky odehrává?

My jsme při zkoušení nemluvili o nějaké konkrétní době, ale o Krymu, o Ukrajině, o šedesátém osmém, o občanské válce, o typech koloniálních válek, o tom, proč vojáci koloniálních mocností prohrávali. Představovali jsme si, že by nějaký velký stát přišel zakročit do naší země, že by se to tady dělilo na ty proti a pro. Je to výsek z rodinného života, cokoli z toho, co se ve hře popisuje, tady může být během jednoho měsíce. Když někomu rupne v palici moc…

Jak jste hledala podobu a charakter té postavy? Jak se chová v konkrétních situacích?

Chvilkami jsem viděla naši mámu – mám tři bratry, takže nebylo možné ji nevidět. Režisér Peter Gábor někdy mluvil o své mamince, skvělé slovenské herečce Adéle Gáborové. Vím, jaká byla, jak hrála. Ale nesnažila jsem se někoho kopírovat, spíš jsem v některých momentech hledala tón, který znám z konfrontací matek se svými dětmi. Někde jsem si sáhla do odpozorované pokladničky, ale spíš jsem se snažila navlíknout si v situacích kůži té Čapkovy mámy.

Když jsem začala zkoušet, já jsem si tak zahrála! Pálila jsem tam emoce, ale pak jsme to velmi brzo stáhli na běžný rodinný život v jednom pokoji, kam se nemá chodit, protože tam jsou špatné vzpomínky. Hlavně tam nesmí ten nejmladší, protože by se „nakazil“. Ale samozřejmě tam všichni chodí.

Na vašem herectví je hezký smysl pro humor. Je pro něj v této roli nějaký prostor?

Určitě. Když mluvím o tom, jak to ženské mají s láskou, snažím se to popsat s nadhledem. Jsou i místa, kdy je Matka krutá, když mluví se svými mrtvými: Vy budete něco platný, vy mrtvoly, proto si vás musel ten svět tolik nadělat. Není to humor pro humor, je to úhel pohledu. Humor je pro mě znakem toho, že se lidi mají rádi, mohou si ze sebe dělat srandu i ve vážných situacích. Zkoušení bylo fajn, Peter je vtipný člověk, dramaturgyně Věrka Mašková má suchý humor, který miluju, takový na hraně. A kluci, kteří hrají moje syny, jsou vtipní sami o sobě. Všichni byli láskyplní. Bezpečné prostředí MANY způsobilo, že jsem ze zkoušek nechodila uřvaná.

Tolik vás ten text dojímá?

Nejsem úplně plačka, byla jsem jako mladá i po padesátce jsem měla takové plačtivé období, ale teď už ne. Čapkova hra mě sejmula na každé zkoušce aspoň jednou. Pikantní bylo, že jsem nevěděla, kdy se to stane. Vždycky se to sesypalo na nějakém jiném místě a já musela dojetí rychle zvrátit, abych byla schopna doříkat valící se slova a myšlenky – Čapek je u té figury totálně mnohomluvný. Ptala jsem se Petera, co když se mi to stane na představení. Prý nic, když se to stane pravdivě. Tak to nechávám volně běžet.

Jak moc doopravdy bere herec na jevišti emoce své postavy za své?

Časem se omelou, ale když stavíte emoci pravdivě a chcete znovu oživit ten pocit, který jste měla na zkoušce, musíte jít znova tou cestou a oživit ten dráp, tu bolestivou strunu, na kterou když brnknete, tak je to správně. Jak chcete fixlovat smrt dětí? Můžete u toho buď řvát, nebo to můžete říct tiše. My jsme si domluvili, že budeme tiší.

Nedbal jí říkal Moudrá

Divadlo pro vás bylo jasná volba?

Ano. Na DAMU mě učili Miloš Nedbal a Leo Spáčil. Nedbal mi říkal Moudrá. Nevěděla jsem, jestli to dělá schválně, jako vtip, nebo jestli jsem taková přemoudřelá. Byl velká osobnost, ale měl spoustu drobných lidských vlastností, které nebyly úplně pěkné. Taky byl přísný. Museli jsme s ním zkoušet představení, které předchozí ročník odmítl, Kupce benátského v jeho úpravě a režii. Spadla jsem do role Porcie, jako záskok za dívku, která čekala miminko. Chodila jsem zkoušet k němu domů, do vily, kde měl oltáříček se svou zemřelou první ženou. Bylo to úplně bizarní – ležel při zkoušení na rozkládacím lehátku, na břiše mu seděl jeho pes, chlupatý voříšek. V tom obrovském baráku z třicátých let obloženém dřevem mi hrál všechny role. Bylo to krásné. Povídali jsme si a já jsem ho až tam ten poslední rok začala mít ráda, protože jsem ho poznala z té lidské, opuštěné stránky.

Když jsem v roce 1974 absolvovala, dali mi půlparuku a hrála jsem osmdesátiletou bytnou. Řekli mi, že dělám v televizi a jako naivku mě vezmou kamkoli. Vzali. Ale já jsem si zvolila zvláštně. Měla jsem nabídku z Divadla na provázku, ale vybrala jsem si úplně klasické divadlo v Pardubicích.

Proboha proč?

Tenkrát Provázek nebyl ještě slavným divadlem a Brno mi připadalo daleko, jako že půjdu na jinej svět. Tak kočovná jsem ještě nebyla. Některá rozhodnutí poznamenají i ťápoty, které pak zanecháváte celý život. Kdybych byla na Provázku, možná že bych šla jinudy.

Vy jste totiž klaun a na Provázku věděli, proč vás chtějí.

Díky jedné „klaunské“ roli v Pardubicích mě potom vzali do Ostravy, byla to Célie v Jak se vám líbí.

Čtrnáct let v Ostravě

Vaše první role v Ostravě byla v roce 1977 Hermie ve Snu noci svatojánské a v té jste byla taky trochu za klauna.

Honza Kačer, který Sen režíroval, to tam asi hned viděl. Byla jsem třídní šašek, který rozesmával špatné situace lidí okolo. Hezký, čistý pocit.

Brno pro vás bylo daleko a skončila jste ve Státním divadle v Ostravě.

Šla jsem za Kačerem. Když mě chtěli angažovat, řekli mi, že tam nastupuje jako režisér. Viděla jsem nějaká jeho představení v Činoherním klubu a byla z nich úplně bez sebe, tak jsem zavolala Jiřímu Adamírovi, který byl léta takový můj guru, jestli tam Kačer opravdu jde. On to nějak v noci zjišťoval a zavolal mi v pět ráno, těsně před odjezdem vlaku, že je to pravda. Přijela jsem do Ostravy a potkala tam Tomáše Töpfera, kterého jsem znala z dramaťáku.

Hrál s vámi ve Snu noci svatojánské Demetria.

Bylo to krásné představení. Kačer nám dal ke zkoušení Václava Martince, se kterým jsme celý měsíc každý den dělali pohybové etudy a tréninky, aby herecká intuice byla jak v hlavě, tak v těle.

V čem byla práce s Kačerem jiná, než bylo tehdy zvykem?

Honza vytvářel velké podhoubí práce na inscenaci z literatury, knížek, příběhů. Člověk to poslouchal a on nás pak pomalinku vedl, abychom se stali autory svého pobytu na jevišti, uvědomovali si, proč a co říkáme. Tak nepracovalo moc režisérů. V té době jsem zažila takové, kteří byli autoritativní, opravdu linkovali trasy. Povídalo se, že když k jednomu z nich šel kolega na návštěvu, našel se na schodech. Panu režisérovi cestou domů vypadaly figurky, se kterými si zkoušel aranžmá. Když jste něčeho spoluautorem, na scéně si to jinak hlídáte, nedovolíte, aby to někdo pokazil, aby se představení rozlezlo.

Byli jste parta i po práci?

Dělali jsme večírky, ale k představení, které se zkoušelo. To byl způsob života. Honza v Ostravě nikdy nebydlel, přespával různě u herců na gauči někde v kuchyni, a tak vlastně pořád pracoval. I u nás se scházeli lidi na ubytovně, kde jsem bydlela, neustále někde seděla skupina a během večera docházeli další, pracovalo se 24 hodin denně. Honza nikdy nepil, takže alkohol nebyl prvotní. Tehdy jsem neměla děti, ale i potom, když už děti byly, to fungovalo stejně.

Která z těch rolí vytvořených s Janem Kačerem pro vás byla výjimečná? Třeba v tom smyslu, že jste v ní objevila něco důležitého pro další hraní.

Jednoznačně Maruška z Třinácti vůní. To byla hra od Jana Schmida, příběh z doby fašistické okupace. Otočila jsem stránku textu a tam stálo: Maruška improvizuje na téma pomeranče. A tak to tam bylo dvanáctkrát. V Ypsilonce, kde Schmid působil, bylo v těch letech improvizační umění na vrcholu. Ale já jsem improvizovat neuměla ani jsem nevěděla, jak bych to dělala. Musela jsem v sobě najít odvahu, smysl pro humor, autenticitu a navázat přirozeně kontakt s divákem jako třináctiletá holka.

Hledala jsem pořád nové motivy, protože jsem se bála, že už to nebude improvizace, kdybych se opakovala. Odposlouchávala jsem ve frontách na pomeranče řeči o pomerančích, bavila jsem se s lidmi a předělávala jejich příběhy. Našla jsem i pamětníky a zkoumala, jak to viděli ti, kteří byli proti Němcům, a ti, kteří s nimi spolupracovali. Pochopila jsem, co to je, když člověk nosí v hlavě nějaké představení, které je pro něj zásadní.

Honza Kačer nám dával krásné úkoly, které herce donutily, aby se chvíli tématem zabýval celý. Pro mě to znamenalo otevření všech kanálů vnímání pro režiséra, který chce, abychom nastavili figuře vlastní kůži, vzpomínky, i třeba nepříjemné. Vidí v textu zároveň báseň, která něco vypráví. A ví, že přesnost slov je důležitá, že nepozornost může měnit jejich význam.

Byl v práci s textem pedant?

Kačer nikdy nebyl pedant, bylo zábavné s ním tou cestou jít. Naučil nás text zbožňovat, celý si ho brát. Říkával: Vyber si z každý hry nějakou větu, kterou by sis mohla dát třeba na transparent nad hlavu. Dneska to zní legračně, ale já si představovala, že bych ji měla na tričku. To je ta tvoje věta velkými písmeny, za co se můžeš úplně postavit, i když hraješ osobu, za kterou se vůbec postavit neumíš nebo nechceš. Snažím se to tak dělat u každé role, v Matce je asi ta nejkrásnější: Copak si myslíte, že jste pro mě někdy byli velký a dospělí? Je to legrační, ale tak to mámy mají.

Jak moc vás na jevišti ovlivní, s kým hrajete? V Ostravě jste třeba parádní trojici vytvořili s Janem Vlasákem a Zdeňkem Žákem v inscenaci Mášova Rváče.

Honzy Vlasáka jsem se v té době dost bála – byl zrzavý, měl chlupatý ruce a prsa. Fyzický respekt byl pro moji roli Máši správně, Kačer věděl, jak věci obsadit. Obdivovala jsem Zdeňka Žáka, měl v textu spoustu vět o filozofii, o morálce a já jsem poprvé v životě zjistila, že když má herec talent a dobré vedení, nemusí mít úplně všechno nastudováno.

V Ostravě jsem hrála taky Ninu v Maškarádě, Arbenina alternoval Honza Kačer s jedním kolegou. Na malinké točně byla dvě křesla a ten z nás, kdo zrovna nemluvil, byl k publiku zády. Honza se mnou hrál, i když na něj nebylo vidět, zatímco ten druhý mi dával najevo: tak dělej, rychle. A když jsem ležela na konci hry mrtvá, válel se ke mně, objímal mě, vyjadřoval lásku. Honza se mrtvé ženy ani nemohl dotknout. Celou dobu jsem viděla pootevřenýma očima, jak se mu na nose sbírá kapka potu. Spadla, dopadla mi do výstřihu a on všechno zastavil, vyndal z kapsy kapesníček a setřel tu kapku, kterou nikdo nemohl vidět. To byla podle mě úcta k mrtvému člověku. Takové chvíle jsou zázračné.

Abych nebyla jen plnič

Zažila jste po ostravském období něco podobně intenzivního?

Hezká práce byla s Peterem Gáborem na inscenaci Zlomatka v Řeznické. Hrála jsem ji třináct let, asi nejdéle ze všech mých rolí. I proto jsem byla ráda za možnost s ním teď znovu pracovat na Čapkově Matce. V Národním divadle jsem byla okouzlena Lubošem Pistoriem při práci na Pirandellově hře Je to tak – chcete-li. Bavila mě opulentnost Otomara Krejči, když s námi v pěti lidech zkoušel Fausta sedm měsíců předem. Měla jsem dva nebo tři texty celé poškrtané a ne jenom tužkou, pěti barvama, ve vrstvách. Rozšiřoval, ničil, měnil, vůbec jsem mu nerozuměla. S Borisem Rösnerem jsme hráli scény okolo Markétky a asi tak po roce jsme si řekli: Už chápu, jak to myslel, teď jsme asi dobře.

V angažmá v Národním divadle, kam vás přijali hned po listopadu 89, jste byla dvanáct let.

Potkala jsem se tam znovu s Honzou Kačerem i Honzou Vlasákem. Poprvé v inscenaci Vančurova Pekaře Jana Marhoula. Pro mne jako mámu srdcová záležitost, hrály v ní obě moje děti, Terezka a Jakub, byli malincí a mluvili vančurovskou češtinou. Stavovské divadlo jsme otvírali Topolovou hrou Sbohem, Sokrate. Ale nejradši jsem měla Černé mléko od Vasilije Sigareva, které Kačer režíroval v Kolowratu, tam jsem měla roli Pokladní.

Ke Kačerovi jsem se vždycky ráda vracela. Už jsem věděla, jak vytvoří tu „síť“ v představení a že bude spousta věcí na mně; strašně jsem se těšila na to autorství. Velmi uznávám, že režisér udává směr, že se musí ctít a pátrat po tom, jaký smysl se rozhodl všemu dát, ale ráda někdy pracuju i samostatně, nabízím, někdy se hodně ptám, abych nebyla jen plnič. Když něčemu opravdu nerozumím, spouštím intuici. A někdy se vymlátím. A když si opravdu myslím něco jiného než režisér, tak to někde udělám a počítám s tím, že když se to neprotne, je to průšvih.

S tím asi souvisí, že jdu od září na volnou nohu. Možná taky potřebuju čím dál menší divadla. Jak stárnu, mám radši všechno nablízko. Nebude mi vadit, když budu hrát malé role, ale potřebuju být v menší skupině, než bylo velké Národní divadlo, a dokonce než jsou Městská divadla pražská. I když nastoupit tam po Národním divadle byla nesmírně příjemná, až rodinná změna.

Angažmá v Národním divadle asi nebyla etapa, na kterou vzpomínáte ráda.

Na hry, o kterých jsem mluvila, ano, ale v podstatě ne. Byla jsem křečák. Hlava fungovala stejně jako v Ostravě, ale nějak mě sežral tlak zodpovědnosti. V Národním ještě vládla pevná hierarchie, nesměla jste si sednout v rekvizitárně na židli, protože tam sedával pan ten a ten. Já to nesnášela. Jsem spontánní člověk, ale okolo Národního jsem ztvrdla. Ztuhne šíje, naběhnou předloktí, tam se stres usadí, tlačíte ramena dolů a nemůžete pořádně hýbat rukama. Je velký rozdíl, když je člověk uvolněný, všechno funguje a tělo poslouchá. Nebylo to příjemné období.

Vybavuji si, že v době, kdy činohru ND šéfoval Josef Kovalčuk, odešla třeba Zuzana Stivínová…

Přišla jsem k němu do šéfovny a řekl mi: Tak jsem si spočítal, že jste nejvytíženější herečka v Národním divadle. No, jestli to nebude tím, že v tuto chvíli mám osm malých rolí, jednu nebo dvě velké a dvě střední, pomyslela jsem si. Jsem týmový hráč, režiséři to vědí. Když skládají obsazení, často se snaží, aby v něm měli lidi, kteří k sobě patří nebo se dokážou nějak zvláštně ovlivnit. Byla jsem v těch klubíčkách velmi často. A šéf řekl: Tak teď zase dáme přednost jiným. Tři roky jsem neměla novou roli, jenom jsem hrála. Nevadilo to, děti dospívaly, ale přece jenom jsem se začala rozhlížet, kde se dá dělat jinde. Nebylo to o obživě, ale o něčem zajímavém.

Ještě v Ostravě jsem se dostala na folkovou scénu. Z kulturní normalizace jsem mohla s kytarou a svými písničkami unikat do malého svobodného prostředí klubů, do hospody, kde byla jedna kamna, ve kterých se v zimě zatopilo. V Praze mi malý prostor chyběl, chyběl mi únik z angažmá někam, kde to budu opravdu já, nablízko. Byla jsem ráda za každé malé divadlo, které jsem mohla dělat.

V té době jste také učila herectví na vyšší odborné škole.

Dvakrát tři roky. Ta druhá parta byla úžasná, vedli jsme ji v týmu s Honzou Vlasákem. Lukáš Burian je dnes šéfem v Divadle Radka Brzobohatého, Anna Kulovaná herečkou. Založili spolek, který se jmenoval Smutní a vlasatí, setkávali se dál a snažili se dělat divadlo. Myslím, že jsem je naučila mít rád tvorbu bez ohledu na to, jestli někdo měl pro tu profesi větší či menší předpoklady. Režírovala jsem jejich absolventské představení, zkusila jsem si, jak je to strašně pracné. Bavilo mě učit, ale pak mi došla energie, začala jsem víc hrát a přišla do Městských divadel pražských.

Změna

Jak k tomu došlo?

Volala mi dramaturgyně Věra Mašková. Bylo to v době, kdy se už vědělo, že nejsem se svým mužem, že mám přítelkyni: Jitko, když jsi změnila svůj život, nechceš změnit i angažmá? A pak k tomu dodala důležitou větu: My se o tebe budeme starat.

V herectví neplatí, co jsi hrál před deseti lety. Žiješ, začneš mít bolavé nejenom nohy, ale i kousky duše, lidi se rozvádějí, zamilovávají. Myslím, že úlohou dobrého vedení je to poslouchat a vy- užít, že je člověk někde rozvibrovaný.

A starali se o vás? Čím se trefili do toho, co jste v tu chvíli potřebovala?

Potřebuju být v nějaké skupině lidí, kam patřím. Souvisí to s pocitem bezpečí a taky s humorem, který můžete sdílet. Objevili mé tragikomické sklony. Petr Svojtka mě třeba obsadil do komedie o televizní reality show Superčlověk. Moc mě nebavilo, jak to bylo napsané, tak jsem celou roli udělala v jihomoravském nářečí. Hrála jsem úplně vážně, nešlapala jsem do toho, stačilo, že jsem byla paní z Moravy. Mám ráda autenticitu, pokud se do role trefím, je mi v ní dobře. Hrála jsem ráda v krásné Anně Karenině s Lenkou Vlasákovou, kterou režíroval Peter Gábor. Starali se o mě tak, že jsem měla dvacet představení za měsíc a k tomu několik těch alternativních jinde.

Jak jste prožívala změnu vedení MDP?

Samozřejmě se mi stýskalo po rodinné atmosféře. Kluci – Petr Svojtka a Ondřej Zajíc – se vždycky chovali hrozně hezky, měli sociální cítění, které mě přitahovalo. Vím, že divadlo není zaopatřovací ústav, ale je to noblesa myslet i na tyhle věci.

S Michalem Dočekalem jsem v Národním divadle pracovala jednou. Nebyla jsem zrovna jeho herečka. Říkala jsem si – počkám, co bude. První sezona byla pro mě zvláštní. Moře se hrálo osm měsíců, druhá zkušenost byla Honzlová, kterou zastavili tři dny před premiérou. Právem.

Otevřela se mi tak možnost jít na volnou nohu a vzít roli v Matce, protože z divadla, kde hraju a mám povinnosti, bych asi neodešla. Změna taky člověka nakopne. Když je někdo v mém věku a ještě „oblej“, často hraje podobné typy. V Městských mám na repertoáru osm zástěr. Pravda, čtyři různé ženy a čtyři zástěry jsou v inscenaci Čapek, a tu pokud budou hrát co nejdéle, budu šťastná. Ale ono se to naskládalo: Želary, Pan Kaplan má třídu rád, Honzlová. Matka naštěstí zástěru nemá, to už bych asi nevydržela.

Když jste šla ven se změnou sexuální orientace, projevilo se to nějak na tom, jak vás obsazují?

Mám pocit, že častěji na jevišti hulím trávu, ačkoli to není vůbec moje záliba. Možná s mou orientací mají režiséři spojenou extravaganci, porušování tabu nebo něco takového. Fakt je, že nejsem konzervativní. Jen aby se z toho hulení nestaly další zástěry.

Teď asi narážíte na roli nekonformní lesbické ženy v inscenaci Přítelkyně v Divadle Ungelt. Hrajete ji ve dvou s Alenou Mihulovou.

S textem i s tím, že by mě do něj chtěla za partnerku, přišla Alena. Moc jsme se předtím neznaly, ale dobře se to strefilo. Ona je křehká a citlivá, potřebuje mít o co se opřít a pak je velmi autentická, jak ji známe z filmů. Úplně rozkvetla, když zjistila, že jsem na jevišti bezpečný partner, že ji v tom nenechám. Hrajeme to s velkou radostí.

Teď bych měla mít v Ungeltu další věc. V Dovolené paní Josefy budu hrát svéráznou hospodyni, která zachraňuje jedno manželství. Bude v tom se mnou i dcera Tereza.

Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla herečku, která hraje v Divadle Ungelt, vidět taky v Divadle X10. To jsou přece úplně jiné světy.

Potřebuju to střídání jako sůl. Maličkosti od Endy Walshe v režii Ewy Zembok mě před sedmi lety úplně oslnily. Když jsem se textem prokousala, měla jsem několik týdnů zavařenou hlavu, než jsem pochopila, co chtěl autor vůbec říct. Zkoumal vyprávění. Další kus, Enigma Emmy Göring od Wernera Fritsche, byl zase postavený na klaunském hraní.

Co byste si ještě chtěla zahrát?

Tragikomickou političku. To by mi šlo.

Něco jako Tereza May v českém provedení?

Jo, jo. Zatím ještě nevidím přesný objekt, ale kdybych zašla do sněmovny, určitě bych ho tam našla.

Přijdou sloty lopoty (Vzpomínka na Ostravu)

V teplém závětří pražské Violy sedmdesátých let sloužíme polotajnou mši lidské vzájemnosti. Macháček, Schorm, Nina a Gorký. Závěrečná písnička, spíš popěvek: Přijdou sloty / lopoty / Za nimi jdou trampoty / starosti a nemoci / Srdce serveš na kusy / Bude zle, bude zle / Schoval bych se / Nemám kde!

Pak domů, ještě celou neděli v bezpečí a v 0.50 z hlavního rychlíkem do Ostravy. Někdy pět, jindy sedm hodin i víc jedeš. Do klepání pražců a do usínání ti jde hlavou: Bude zle, bude zle… Ostrava v rozespalém ránu nikoho nevítá. Dám si v zakouřeném bifetu čaj se ščavou a koblihu a čekám na první tramvaj. Ostrava, kterou jsem před lety opustil, byla plná blízkých přátel. Skelet města je stejný. Hospody, haldy a divadla tam, kde dřív, ale nikde nikdo, koho bys znal.

Po zkoušce se všichni herci rozešli. Prázdno. Nechcete se stavit? U nás? Bydlíme… říkáme tam na kolchozu! Něco ukuchtím. Jitka Smutná byla první, která mi, v jedné ruce srdce, ve druhé třeba hrnek s čajem, pomáhala překonat samotu a věřit. Vážila tehdy asi 45 kilo, a to možná přeháním. Když hrála skvěle v Maškarádě, dokázal jsem ji držet nad hlavou jako motýla. Byla neskutečně něžná, vyzařovala tolik lásky, že přímo zářila. V bílém kostýmu se od ní odráželo světlo a byla průhledně čistá a zranitelná. A po zkoušce: Zastavte se u nás. Tam nenápadná paninka. Ale vnímavá, pohostinná, s kusem chleba se salámem. Chodil jsem Ostravou po hereckých domácnostech, takový tulák, co se chtěl přihřát na cizím štěstí. Býval jsem u Honzy Vlasáka a jeho báječné ženy, obdivoval jsem jeho rozhodnutí dohnat sebevzděláním celý svět. Zora Rozsypalová a její František mě nechávali přespat a učili večer holdovat kefíru. A řešit svět. Jitka i ti kolegové mě učili – a možná že i trochu naučili – něčemu, co jsem, ne zcela vědomě, hledal. Učili mě nutnosti poznávat hlubiny osobnosti, kde začíná, kde se rodí talent, z čeho roste a kde je jeho síla. A Jitka mě každodenně, v každé nové práci – a že jich bylo – udivovala. Její život jako jezero s plnými břehy, s rybami, rákosím a její role jako lodičky nad tou nádherou.

Žádná role, kterou Jitka hrála, nebyla marná. Všechny měly otisk její osobnosti. Pozoruhodnou lidskost. Humor a pevnou víru v tak obyčejné věci, jako je poctivost, dané slovo, velkorysost, schopnost a ochota pomoci v nouzi. Nad to talent psát verše a zpívat, a to všechno v jednotě. Mít děti a starat se o ně i o muže. Umět uvařit a umět pít a být střízlivý, být ve světle a být ve stínu. Milovat kus pole a kousek lesa s kaluží pro děti a mít cosi z princezny i její služky.

Jitka Smutná dnes váží víc než jako Nina v Maškarádě a ví mnohem víc, co je život, co obnáší trápení, jak chutná porážka a jak křehké je vítězství, pokud vůbec existuje, ale je to pořád ona. Dívenka s talentem tvořit a chtít vidět svět jako zázrak. Jitka je asi velká herečka, ale to už mě tolik netrápí. Jitka byla, je a bude velká ženská. Jsem jí vděčen, že jsem se mohl zachytit, když jsem nejvíc padal na hubu, jejích vnímavých inteligentních očí.

Čas se s nikým nemazlí. A Jitka s kytarou to ví. Mohla by si do repertoáru přidat svoji verzi popěvku:

Přijdou sloty, lopoty / Za nimi jdou trampoty / trampoty a nemoci / Srdci není pomoci / Bude zle, bude zle / Schoval bych se / Už vím kde… zde!

Jan Kačer

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 12. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jitka Smutná: Jak stárnu, mám radši všechno nablízko

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ