Když Truffaldino hulí trávu a tančí techno
Na první pohled není Goldoniho Sluha dvou pánů, plný nejen situační, ale i slovní komiky, zrovna vhodnou předlohou pro baletní zpracování. Baletu svědčí spíše zkratka než složité objasňování komplikovaných vztahů a záměn. Přesto patřila verze skladatele Jarmila Burghausera s libretem Jana Reye k vůbec nehranějším původním českým baletům druhé poloviny 20. století. Dočkal se dvou desítek nastudování a uváděl se i za hranicemi Československa. Po roce 1989 se už ale na naše scény nedostal. Ke Goldoniho předloze se vrátila před jedenácti lety v Pražském komorním baletu Lucie Holánková, která využila hudbu Antonia Vivaldiho, a naposledy nyní v Liberci Alena Pešková.
Všudybyl a všechnoznal: energický Rory Ferguson (uprostřed) v ústřední roli Truffaldina FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Liberecký balet v tomto roce zažil razantní změny. Dobrovolně odešla dlouholetá šéfka Pešková, která dříve zmrtvěnému souboru dala nové impulsy a zaujala zajímavou dramaturgií, v níž mimo jiné kladla akcenty na regionální témata i na podněcování kreativity mezi tanečníky. Díky její otevřenosti zde mohl zrát talent choreografky Mariky Mikanové (Hanouskové), která se logicky stala její nástupkyní v čele souboru. Ten se od této sezony také výrazně – téměř ze tří čtvrtin – proměnil.
Alena Pešková se jako choreografka ráda inspiruje známými dramatickými předlohami. Připomeňme její Maryšu, Periferii nebo před rokem v Plzni uvedené Zkrocení zlé ženy, které je po mém soudu doposud její nejlepší inscenací. Výborně si porozuměla s jazzově zabarvenou muzikou Jana Kučery a s lehkostí, spoustou režijních nápadů a dobře čitelným poselstvím odvyprávěla Shakespearovu zápletku. Ve stejném duchu se pokusila uchopit Goldoniho. Opět vsadila na energický jazz a přesazení kamsi do poloviny 20. století. Jenže zatímco Kučera v Plzni promyšlenou kompozicí inspiroval, pracoval s tématy, v Liberci se hudba Michala Vejskala odvíjí ve stále stejné linii. Dobře by posloužila jako jamovací podkres ve vinárně, pro komplikované taneční vyprávění ale není nosná: nepracuje s motivy ani s odstíněním nálad nebo situací.
Alena Pešková pojala Sluhu dvou pánů jako energickou smršť, která má mít blízko k pohybové grotesce. Taneční proud obdobně jako hudba sprintuje takřka bez uvolnění, ať se v příběhu děje cokoli. Od začátku se tanečníci křečovitě kření a nevázaně pitvoří, koulejí očima, okatě znázorňují, kdy mají hlad, něco se jim líbí nebo mají k něčemu odpor – snad aby i na čtvrté galerii divák viděl a věděl, jak jsou zábavní. Skutečného pohybového vtipu je však jako šafránu; dobře vystavěná komická situace je vzácným zbožím. Choreografie se dotýká nejrůznějších tanečních stylů – převládají ty s jazzovým drivem, dojde ale i na stepařské číslo, náznak tanga, disco nebo trsání na techno muziku, když se aktéři dostávají do transu po několika potáhnutích z jointu.
Ve vlastním libretu Pešková z Goldoniho vybírá hlavní nosné motivy (vzhledem ke složení souboru mění postavu Doktora na ženu), přesto by baletu prospěl ještě užší výběr syžetu ve prospěch většího propracování některých klíčových scén (ze scény odhalování Beatriciny pravé identity Klárce nebo dvojí hostiny Florinda a Beatrice se dalo rozhodně vytěžit více). Asi nejpovedenější scénou je ta, kdy se Truffaldino sbližuje se služebnou Smeraldinou – patrně i proto, že je to jediný moment, kdy se překotně odvíjející příběh alespoň trochu zpomalí a dá prostor k věrohodnému vykreslení vztahu. Na jednu stranu se tancem vypráví s takovou kadencí, že zápletka dospěje do finále zhruba za hodinu čistého času, na druhou stranu scénograf Luděk Hora připravil řadu dlouhých proměn, v nichž se bazíruje na detailech, jako je neustálé převěšování rozměrných obrazů. Prodlevy vyplňují nepříliš nápadité výstupy v přední části scény.
Volbu titulu nejspíše ovlivnila skutečnost, že liberecký balet má ideálního představitele Truffaldina. Mladý Australan Rory Ferguson vkládá do postavy nezměrnou nálož energie – přirozeně vplouvá do nejrůznějších tanečních stylů; stepuje, metá kotrmelce. Je to všudybyl a všechnoznal. Škoda, že v přemrštěných gestech a mimice nezná míru. Jinou výraznou figuru vytvořil Jaroslav Kolář jako starý-mladý Silvio. Ustavičně frajersky žvýká, a přesto je poněkud neohrabaný, ve svém jednání tvrdohlavě umanutý. Z představitelek ženských postav poutá pozornost Annabel Pearce jako trucovitá pubertální Klárka a Nuria Cazorla García, jejíž Smeraldina připomíná spíše nóbl dámičku než Klárčinu služebnou. Celý soubor si dynamické tancování viditelně užívá a ukazuje, že má nejen taneční, ale i komediální potenciál. Ve Sluhovi dvou pánů byl ale využit jen z malé části.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Sluha dvou pánů. Libreto, režie a choreografie Alena Pešková, hudba Michal Vejskal, scéna Luděk Hora, kostýmy Monika Kletečková. Premiéra 15. listopadu 2019.
Komentáře k článku: Když Truffaldino hulí trávu a tančí techno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
