Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Party u Wittgensteina v roce 2019

    Jednou z nejočekávanějších premiér letošní sezony byla jistě inscenace Daniela Špinara Oběd u Wittgensteina. Umělecký šéf činohry Národního divadla s ní totiž vstoupil do kontextu kanonické Pitínského inscenace, která měla premiéru v roce 1996 v Divadle Na zábradlí.

    Stivínová, Juřičková, Rašilov – i tak by se po Bernhardově vzoru mohla inscenace jmenovat FOTO PETR NEUBERT

    Špinar, Bernhard, Pitínský

    Drama Thomase Bernharda s originálním názvem Ritter, Dene, Voss (podle herců vídeňského Burgtheateru, kteří hráli v původní inscenaci Clause Peymanna) se díky Pitínského zpracování nesmazatelně zapsalo do povědomí českého publika. Ústřední postavy ztvárnili přední herci tehdejšího souboru: Jiří Ornest, Zdena Hadrbolcová a Emília Vášáryová. Drásavým způsobem dokázali vyjádřit všechny polohy lidského bahna, do něhož trojice aktérů zabředla, a zároveň zachytit absurditu jejich počínání. Důležitá byla také společenská atmosféra či snad řekněme životní pocit, na nějž Pitínský reagoval a do kterého vstupoval. Nad novým pokusem, teprve třetím v pořadí (po verzi Divadla na cucky z roku 2015), tedy od začátku viselo jako Damoklův meč nebezpečí srovnávání. Sám Špinar si toho je, soudě dle obdivu k Pitínského počinu, z něhož se ve verších vyznává v tištěném programu, nejenom vědom, ale vlastně se do této pozice záměrně staví. Legendární drama ovšem nahlédl osobitě a především prizmatem současnosti.

    Hru inscenuje pod názvem Oběd u Wittgensteina, který odkazuje k Bernhardově inspiraci filosofem Ludwigem Wittgensteinem a navíc objasňuje základní situaci. Tři sourozenci (dvě průměrné herečky a jeden geniální filosof pobývající v psychiatrické léčebně) se setkávají v rodné panské vile u příležitosti oběda. Zdánlivě banální rodinná sešlost však přeroste v přehlídku výčitek, urážek a agresivních posměšků. Potomci bohatých měšťanů jsou poznamenáni (až zdegenerováni) nejen svým původem nebo činy, jichž se na nich dopustili rodiče, ale také vzpomínkami na vzájemné soužití a staré křivdy. V jejich chování se zrcadlí nenávist smísená s jakousi zvrácenou podobou incestního citu. To vše se příznačně odehrává v místě, v němž je každý obraz, každý kus drahého rodinného porcelánu či zdobeného nábytku prosycen pozůstatky ducha celého rodu.

    Bez stolu a bez oběda

    Jeviště Stavovského divadla ovšem dekorují pouze holé bílé stěny, podlaha stejné barvy a otvor s krbovou římsou, skrze který herci vcházejí komicky sehnutí na jeviště. Abstraktní scéna vytrhává vztahové drama z realistického prostředí typické měšťanské domácnosti. I zde se však zrcadlí stopy předchozích generací, Ludwig například mluví o otcově obsedantní posedlosti čistotou. Výtvarné řešení paradoxně postrádá jídelní stůl – středobod rodinného života a rituálů, které ho naplňují.

    Ke stolování ostatně ve Špinarově adaptaci vůbec nedojde, navzdory tomu, že představuje dramatický vrchol hry. S dramaturgyní Martou Ljubkovou předlohu radikálně seškrtali, odstranili téměř rituální repetitivnost jazyka, ale absurdní ladění výstupů se jim podařilo zachovat. Jejich interpretace míří k „odpředmětnění“ celého tvaru, ke zdůraznění nadčasovosti příběhu, dialogů i typů, jež postavy představují.

    Zuzana Stivínová, Lucie Juřičková a Saša Rašilov se ocitají spíše na jakési bezbřehé party. Ritter je v podání Stivínové zhýralou, znuděnou herečkou, která zoufale touží po zábavě. K tomu jí pomáhají jak drogy, tak alkohol. Přehnaným, do operní rozšafnosti stylizovaným a v poslední fázi také opileckým projevem, směřujícím velmi často do publika, zakrývá své skutečné pocity. Záměrně se stahuje do role pozorovatelky Ludwigova tryskajícího šílenství, ale nezapomíná na sebe vždy po chvilce upozornit teatrálními záchvaty smíchu. V kontrastu k ní pak vynikne vážná a upjatá Dene Lucie Juřičkové. Jejím jediným životním cílem je starat se o bratra, a to způsobem, který vykazuje známky incestu.

    S příchodem Ludwiga obě ztrácejí poslední zbytky suverenity. Ve ztvárnění Saši Rašilova Ludwig vybuchuje v nepředvídatelné excentrické záchvaty, strhává zlaté balonky připravené na svou počest, obviňuje sestry z hlouposti, infantilnosti, nedostatku talentu či přehnané péče. Rašilovův herecký projev je, podobně jako u Stivínové, plný ostrých střihů, exaltovaných gest i mimiky. I Ludwig si libuje v okatém předvádění před svými sestrami, až člověk nabyde dojmu, že jeho záchvaty mají pramálo společného s šílenstvím. Mezi vrcholné výstupy patří scéna se žloutkovými věnečky, které mu Dene neustále vnucuje. Filosof shazuje nejen její snahu, ale obecně i lidskou touhu po nesmyslných mikrorituálech: Jistě, dejme si věnečky, u nichž jsme postupně zhloupli. Pečlivě vypointovaná groteskní herecká „čísla“ kazí snad jen zbytečně popisný zvuk bubnů (na bicí hraje Jan Hrovatitsch) jako vystřižený z talk show či stand-up komedií, jenž vždy zdůrazní místo, po kterém má následovat smích.

    Věnečky podávané Dene (uprostřed) platí za symbol nesmyslných měšťáckých mikrorituálů FOTO PETR NEUBERT

    Zabít nudu…

    Přehlídka sourozeneckých výlevů ovšem nemá kam gradovat, nevrcholí totálním rozkladem osobností hlavních postav, protože rozložené a vyšinuté jsou koneckonců od začátku. Stivínová, Juřičková a Rašilov, byť rozcuchaní a v pomačkaných oděvech, si spolu nakonec zdánlivě smířlivě vypijí kávu. Avšak naděje na životní změnu není žádná – postupně je zahalí mlha, bubeník před ně postaví televizi dříve umístěnou v krbu, v níž stále plápolá digitální oheň, a sám si lehne jako mrtvola na podlahu. Z rodného domu není úniku, nakonec v něm budou pohřbeni stejně jako v hrobce.

    Viníka této degenerativní paralýzy nachází Špinarova interpretace ve zhýčkanosti a totálním nadbytku. Sourozenci všechno viděli, všude byli. Nikdy nezažili, že by něco neměli, nemuseli usilovat o zaměstnání, protože jim ho zajistil otec (byť ve skutečnosti jejich profesemi opovrhoval). Sourozencům tak v jejich nekonečné marnivosti nezbývá nic jiného než se bavit rozdmýcháváním rodinných rozepří. To je jediná podstata jejich existence. Špinar vytváří v samotném závěru konsekventní paralelu mezi blahobytem, nudou a lidskou psychopatií. Prostřednictvím tragikomicky povrchních „figurek“, jež jsou toho všeho ztělesněním, vypovídá o zhoubné povaze současné společnosti, jakkoli se jeho režijní přístup může zdát banální nebo příliš redukující.

    Národní divadlo, Praha – Thomas Bernhard: Oběd u Wittgensteina. Překlad Zuzana Augustová, režie Daniel Špinar, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, hudba Matěj Kroupa a Jan Hrovatitsch, světelný design Karel Šimek. Premiéra 7. a 8. listopadu 2019 ve Stavovském divadle (psáno z první premiéry a reprízy 28. listopadu).


    Komentáře k článku: Party u Wittgensteina v roce 2019

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,