Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Zač je o prázdninách v Olomouci divadlo?!

    Poslední srpnový týden se v Olomouci konal 2. ročník festivalu Olomoucké divadelní prázdniny. Jeho organizátoři – Moravské divadlo Olomouc pod záštitou olomouckého radního pro oblast kultury RNDr. Jana Holpucha – si jako velký cíl svého snažení vytkli oživit místní prázdninové kulturní dění a přilákat k zajímavému programu nejen zdejší diváky, ale i turisty, kteří do kraje v době dovolených zavítají.


    To by byl jistě bohulibý záměr, kdyby byl ovšem naplněn přitažlivým dramaturgickým činem. Zdá se však, že hlavním dramaturgickým pojítkem bylo představit výběr ze stávající činnosti olomouckých profesionálních či poloprofesionálních scén, zejména pak méně náročné komorní inscenace snadno přenositelné do jiného prostředí. Otázkou ale zůstává, zda je taková volba pro místní diváky atraktivní, když mohou daná představení běžně vidět v průběhu divadelní sezóny. Program sice „nabobtnal“ o dvě mimoolomoucké inscenace, z nichž jedna byla původně plánována pro zcela jinou akci – a to pro již několik let pořádané Olomoucké kulturní léto. Ve výsledku se tak Olomoucké divadelní prázdniny sice protáhly na sedm teplých letních večerů, nicméně větší zájem publika přitáhly skutečně jen některé tituly.

    Trochu finské erotiky na úvod

    Teatteri Telakka: Kama Sutra. Snímek KAI G. BAER

    Především již názvem atraktivní Kama Sutra finského Teatteri Telakka z Tampere, jíž byl festival zahájen. Soubor pozvalo do Olomouce občanské sdružení Divadlo Konvikt, jež před dvěma lety právě v Tampere vystoupilo se svým projektem. V případě Kama Sutry byla ovšem inspirace staroindickým titulem velmi volná, v rámci interpretace přenesená do obecné roviny partnerských vztahů, a tak představení připomínalo spíše jakési seversky svébytné zpracování Shakespearova Snu noci svatojánské. Přestože byla produkce původně avizovaná jako ryze taneční představení (režie a choreografie Ari Numminen), diváci byli nakonec překvapeni širokou škálou použitých hereckých rejstříků.

    Snímek PEKKA HOMANEN

    Sedm herců vstoupilo na scénu za živého doprovodu kytaristy Tuomase Luukkonena, jenž na svých několik kytar dokázal vytvořit dynamický hudební podkres celého, něco málo přes hodinu a půl trvajícího představení. Z počátečního, téměř rituálního kruhového tance, v němž se daly vytušit prvky finského folklóru, se postavy postupně proměnily ve svébytné společenství, v němž následně rozehrávaly variace různých podob lásky: tradiční milenecké, homosexuální, partnersky nerovné (mladší muž versus starší ženy), případně lásky stydlivé nebo naopak divoce živočišné. V každém uceleném výstupu herci využívali rozmanité pohybové prostředky. Víc než taneční styl zaujala jakási groteskní pantomima, blízká poetice herectví němého filmu. Jednotliví představitelé dokázali zabydlet celou hloubku divadelního sálu Konviktu, v čemž jim napomáhalo několik rekvizit i důmyslné svícení, které prostor důkladně dělilo na různá dějiště. Rušivě a doslovně vyznívaly snad jen projekce plamenů zdůrazňující láskyplnou touhu žen. Navenek chladní Finové v sobě dokázali „vykřesat“ až nečekaný jižanský temperament (některé choreografie měly blízko k variacím na flamenco) s prvky seversky chladné odtažitosti doprovázenými svébytným – divácky vděčným – humorem.

    Nemravnosti v zatuchlé konzervě

    Od středy do pátku se pak dění přeneslo do příjemných venkovních prostor nádvoří Vlastivědného muzea, kde se nejprve představilo Moravské divadlo Olomouc s komorním pásmem složeným z výstupů kabaretu Červená sedma. Titul nazvaný Nemravná píseň byl jakousi „divadelní konzervou“, v níž se mísily humorné písně, kuplety i hrané scény, především na motivy lásky a různé „nemravnosti“ z ní vyplývající. Herci pod vedením dramaturga a režiséra Milana Šotka sice čas od času aktualizovali výstupy narážkami na současnost (především politiku), přesto zůstali v interpretaci zakořeněni kdesi v časech minulých. Ač zejména mladí členové souboru, především trojice Ivan Dejmal, Vojtěch Lipina a Jiří Suchý z Tábora, zaujali svými živými pěveckými kreacemi, kladla jsem si po celou dobu otázku, koho může takový retro-titul oslovit?! Starší publikum? Studenty v rámci cílených školních představení? Tvůrci totiž nenaplnili, to co je pro žánr kabaretu podstatné – jejich produkce byla na hony vzdálena jakékoli autorské výpovědi či postoje. A tak v tomto zprostředkovaném podání zůstalo představení jen ohlédnutím do minulosti.

    Love Me Do

    Petr Jarčevský, Zdeněk Svobodník, Petra Konvičková, Dáša Rybářová a Jana Posníková aneb Kdo chce zabít Beatles? Snímek archiv Divadla Tramtárie

    Příjemným překvapením bylo téměř vyprodané, svižné představení Kdo chce zabít Beatles? divadla Tramtárie. Komorní titul o partnerských vztazích a jedné začínající kapele napsal a pohostinsky režíroval principál divadla DNO Jiří Jelínek. Dokázal skombinovat svou typickou poetiku založenou na hravých slovních hříčkách s přesným režijním a hereckým pointováním. Ideálně propojil zkušenější herce (Petr Jarčevský, Zdeněk Svobodník) s herečkami z nezávislé scény (Petra Konvičková, Dáša Rybářová a Jana Posníková), kteří společně předvedli ukázkovou studii přesného časování všech výstupů. Ideálnější představení pro teplý letní večer si diváci snad ani nemohli představit.

    To si nechte do školy

    Tak trochu jako ledová sprcha působilo nasazení titulu Lafayette – hrdina dvou světadílů. Popisným titulem, který nabízí zkratkovitý průřez životem známého generála, se představila olomoucká Agentura Lafayette – volné sdružení herců, vesměs členů činohry Moravského divadla, a výtvarníků, muzikantů či novinářů, kteří mají „vztah k Olomouci“. Agentura se zabývá zejména tvorbou pořadů na klíč pro nejrůznější příležitosti, specializuje se na divadelní dramatizace zajímavých historických událostí a života osobností vztahujících se ke zdejšímu regionu.

    Vladimír Hrabal v uniformě generála Lafayetta. Snímek JAN PROCHÁZKA

    Inscenace Jana Sulovského vznikla již v roce 1997 jako připomínka 200 let od Lafayettova uvěznění v Olomouci a následně byla uváděna při různých příležitostech, mimo jiné také pro školy. Právě určitá edukativnost – tedy zejména zatížení fakty na úkor dramatického příběhu – je hlavním problémem projektu, ubírá mu na divadelnosti. Herci především sumarizují fakta ze života hrdinů. Jejich vyprávění značně oslabuje dramatický charakter inscenace. Z původního obsazení zůstal velmi toporný Vladimír Hrabal coby titulní postava a relativně vtipná a živá dvojice komentátorů – generálův přítel Benjamin Huger (Jaroslav Krejčí) a doktor Bolmann (Václav Bahník). V roli Lafayettovy ženy vystřídala herečku Naďu Chrobokovou v nejnovějším uvedení mladičká Lenka Kočišová. Nadbytečné představení pro ambiciózní přehlídku…

    Aspoň dobrá profese

    Yasmina Reza: Obraz. Snímek archiv Divadla OZO

    Sobotní podvečer pak vrátil diváky do útulného divadelního sálu v Konviktu, kde se konala repríza již staršího titulu Obraz Yasminy Rezy. Režisér Petr Nerušil citlivě vede tři postavy přátel – ztvárněné někdejšími herci Moravského divadla Dušanem Urbanem, Martinem Mňahončákem a Pavlem Juřicou – k psychologicky propracovaným výkonům, zároveň subtilně pracuje se světly, hudbou i filmovou animovanou projekcí. Vytváří tak dostatečně nostalgický obraz cenného lidského přátelství. Ovšem – jak jsem uvedla – nic nového.

    Ne tak zcela bez chyby

    Jakýmsi festivalovým bonusem bylo uvedení titulu To nemá chybu pražského Divadelního spolku Kašpar (režie Jakub Špalek). Olomoučtí diváci si v něm mohli připomenout někdejšího herce Moravského divadla Adriana Jastrabana, který společně s Barbarou Lukešovou rozehrává vztah tak trochu nerovného mileneckého páru. V konverzační tragikomedii konfrontují obě postavy své životní ideály a v závěru dojdou vzájemného smíření. Herecky to však bylo nevyrovnané představení. Jako by bezradná, statická Barbara Lukešová ve svém pojetí značně pokulhávala za Jatrabanem, který byl tahounem celého představení. Hercům však možná nesedl nedivadelní prostor Václavkova sálu, který postrádá dostatečné divadelní zázemí. Především technicky nezvládnuté svícení divácký zážitek značně znepříjemňovalo.

    Festival Olomoucké divadelní prázdniny – alespoň dle prohlášení jeho organizátorů – měl vysoké ambice. Ty však, i vzhledem ke značně kolísavé návštěvnosti diváků, nenaplnil. Je trochu zvláštní, že se ve městě s potenciálem řady schopných organizátorů mezinárodních divadelních festivalů či tematizovaných přehlídek, ve městě se studenty a absolventy oboru divadelní věda nenajde schopná osobnost nebo tým, který by vytvořil divadelně živou přehlídku s koncepční dramaturgií. Svěží a neotřelé nápady zkrátka o prázdninách v Olomouci scházely.


    Komentáře k článku: Zač je o prázdninách v Olomouci divadlo?!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,