Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Pavel Neškudla: Je dobré hrát někdy na koberci a někdy v blátě

    Herec Pavel Neškudla má letos v říjnu třicet let a za sebou více než čtyřicet rolí. Od absolutoria DAMU v roce 2013 prošel několik angažmá – od kladenského loutkového divadla Lampion přes plzeňské Divadlo J. K. Tyla a hostování v Klicperově divadle v Hradci Králové až po pražské Divadlo v Dlouhé. A v portfoliu má taky pěknou řádku nezávislých projektů na experimentálních scénách, jako je A Studio Rubín, Venuše ve Švehlovce či Divadlo X10. Nejnověji hrál v polorozpadlém barrandovském bazénu v inscenaci Meet Factory Psí dny. Říká, že má štěstí na lidi. I na projekty, které ho baví.

    Talentovaný pan Ripley, DJKT Plzeň Foto Pavel Křivánek

    Navzdory tomu, že si dnes na nedostatek nabídek nemůžete stěžovat, vaše cesta na hereckou školu nebyla zrovna snadná. Kdy se vás poprvé dotklo divadelní kouzlo?

    Chodil jsem do školy v Hradci Králové a někdy na konci sedmé třídy k nám do vyučování přišly dělat nábor dvě učitelky z hradecké ZUŠ. Do Jesliček (dnes Jesličky Josefa Tejkla) už tehdy chodil můj spolužák a kamarád ze základky Michal Bednář. Tak jsem si říkal, že to taky zkusím. V dramaťáku mě to téměř od první chvíle hodně bavilo, tak jsem se po skončení základky přihlásil na konzervatoř.

    Hlásil jste se do Prahy?

    Já tehdy vlastně ani netušil, kde všude konzervatoře jsou. Někdo mi řekl, že v Brně a Ostravě, tak jsem podal přihlášku, a nevzali mě. Rozhodl jsem se, že se další rok přihlásím do Prahy. A protože jsem si chtěl zachovat status studenta, nastoupil jsem na učňák na truhlařinu. Ani podruhé to nevyšlo, ale i přesto jsem stále chtěl divadlo dělat.

    Napotřetí

    Takže jste se rozhodl zkusit DAMU?

    Bylo to trochu složitější. Dodělal jsem učňák, a abych měl maturitu, přihlásil jsem se na nástavbu. A zároveň jsem to zkusil taky na DAMU. Byl to spíš takový průzkum, nevěřil jsem, že mě vezmou napoprvé. Říkal jsem si, aspoň budu vědět, na co se připravit další rok – pokud mě ta touha nepřejde.

    Ale nebylo třeba. Přijali vás napoprvé.

    Na DAMU existovala možnost přijetí bez maturity s tím, že si ji člověk další rok dodělá. Takže první ročník DAMU jsem studoval paralelně s posledním ročníkem nástavby oboru nábytkářství v Praze, kam jsem přestoupil z Hradce. Měl jsem individuální studijní plán.

    Šlo to zvládat?

    Měl jsem štěstí na lidi, kteří mi fandili, takže se mi díky jejich vstřícnosti podařilo maturitu opravdu dodělat. Takže pak DAMU a potom do profese…

    Když jsem objevila, že jste se narodil ve znamení Štíra, zaujala mě charakteristika silných stránek osobnosti: Má nezlomnou vůli, silnou osobnost a je vytrvalý. Když se pro něco rozhodne, nevzdá se toho, ani kdyby měl čekat dlouho. To docela dobře vysvětluje tu vaši vytrvalost na cestě k herectví. Věříte na horoskopy?

    Měl jsem období, kdy jsem se tím zabýval, a to daleko více než pouze bulvárně. Dnes už si dělám spíše takový svůj osobní průzkum. Rád se lidí na jejich znamení zeptám a často se mi stane, že pak řeknu: Aha, vidíš, to mě nepřekvapuje, že děláš to a to…

    Na DAMU vás učili SKUTŘi, tedy Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, se kterými jste od té doby mnohokrát spolupracoval a dosud spolupracujete. Učil vás taky Karel Makonj. To byly asi dost rozdílné přístupy. Makonj jako výrazná osobnost loutkového divadla, SKUTŘi pohybující se na pomezí činohry a fyzického divadla. Jak se to snášelo?

    My jsme byli průkopnický ročník v blokové výuce. Každé tři týdny jsme měli někoho jiného: začali jsme třítýdenním blokem se SKUTRy, pak jsme měli Rosťu Nováka, tanec butó, Miroslava Krobota a jeho dialogická cvičení. Zkrátka každé tři týdny, kromě posledního ročníku, kdy se připravují absolventské inscenace, se nám to střídalo. Což mi přijde dobré, ale člověk si musel uvědomit, že když objeví něco, co ho zajímá, nadále už je na něm, aby v tom pokračoval.

    Tedy specializovat se na nějaký konkrétní typ herectví?

    Bloková výuka vám ukáže, že existují různosti, ale tři týdny jsou na hlubší prozkoumání pochopitelně málo. Stačí to ovšem na zjištění, že způsobů, jak divadlo nebo obecněji tvorbu dělat, je více. A pak je na každém individuálně, jak s tím naloží, po čem půjde a koho při tom požádá o pomoc.

    Pomohli vám v tomhle SKUTŘi?

    Já si velmi chválím, že nás k takovému přístupu – samostatnosti – SKUTŘi vedli. Když jsme nastupovali do prváku, Martin Kukučka nám řekl: My bychom z vás nechtěli vychovat lidi, kteří když nebudou mít práci, budou jen čekat. Ale že si tu práci prostě seženou… To mi utkvělo v hlavě a mnohokrát se mi to vyplatilo. Kdybych na počátku tu iniciativu nevynaložil, přišel bych o spoustu krásných příležitostí, které se pak pochopitelně mohou větvit.

    Vy jste byl vždycky v nějakém angažmá klasického typu, ale paralelně jste dělal i alternativní věci – v Meet Factory, Rubínu, Venuši ve Švehlovce, Divadle X10. Jaký typ divadla vás vlastně baví?

    Pro mě je nejlepší, když je to vyvážené. Chci dělat to, co za to podle mé představy stojí. Mám štěstí, že takové věci potkávám. Mám rád, když se party lidí, režiséři, žánry, přístupy mění. Z tohoto střídání má myslím prospěch jak tvorba, tak i já osobně. Baví mě stránka naší profese, kdy se člověk neustále něco dozvídá. Když se pouštím do nějakého projektu, snažím se k tématu zjistit co nejvíc – čtu, poslouchám hudbu, koukám a tohle všechno se samozřejmě změnami prostředí, lidí atd. násobí.

    Takže spoléháte na to, co vám život přihraje do cesty?

    Nespoléhám, ale zatím ty zajímavé věci kolem mě jsou. Ale kdyby to tak nebylo, asi bych to nenechal náhodě a snažil bych se jim jít naproti…

    O klopotném hledání sebe sama je podtitul inscenace, která vypráví o jedné epizodě ze života Václava Havla. Na snímku Pavel Neškudla s Magdalenou Zimovou (Dopisy Olze, režie Skutr, premiéra 17. 11. 2018, Divadlo v Dlouhé) Foto Pavel Hejný

    Systém SKUTR

    Když jsme u SKUTRů, jak se s nimi pracuje? Divák vidí nějaký výsledek práce. Ale jak to vypadá zevnitř, jak funguje spolupráce dvojice?

    Oni jsou sehraní, Lukáš s Martinem. Z doby, kdy jsme zkoušeli v Plzni Vojcka, mi utkvěl jeden takový flash… Zkoušelo se, zkoušelo, pak se to stoplo a následovaly připomínky. Nezapomenu ten obraz, kdy přišli na jeviště, po těch čtyřech schodech na forbínu ještě společně a potom každý z nich, aniž by se domlouvali, zamířil k někomu z nás. Tipuju, že kdyby oba, zcela odděleně, přišli pohovořit s jedním a týmž hercem, připomínky by se neopakovaly. Kdybych měl spolupráci s nimi k něčemu přirovnat, tak se mi vynoří v mysli takový průřez domem, který můžete vidět na architektonických výstavách. Vertikální průřez operním domem s různými pokojíčky a prostory. Uvnitř jsou předměty různých tvarů a každý z nich má v sobě nějaký háček, který zapadne a pohne s dalším předmětem. Ozubená kolečka, která by do sebe měla zapadat, aby to dobře šlapalo. Uvnitř té budovy se všechno hýbe, navazuje na sebe v nějaké harmonii.

    Mají od začátku přesnou představu, přesně danou strukturu inscenace, nebo se při zkoušení dají inspirovat?

    Nějakou rámcovou představu samozřejmě mají, ale hodně si o tom povídáme, vymýšlíme. Je spousta momentů, kdy se na zkoušce něco stane, oni to vezmou do hry a zpracují do formy, jakou potřebují. Místa pro objevování během zkoušení je dost.

    Jste typ herce, který rád improvizuje a vymýšlí vlastní řešení, nebo plníte přání či pokyny režiséra?

    Asi obojí. Snažím se spoustu věcí přinášet, nebavilo by mě jenom hrát, co se mi řekne. A to, že se člověk při zkoušení dozvídá spoustu věcí, vede k tomu, že na těch zkouškách má čím přispět. Pokud si ovšem režisér vysloveně něco přeje a nemáme kolektivně pocit, že se to v základě rozchází s naší představou, samozřejmě to člověk „splní“ a rád.

    Jakým způsobem se dostáváte do postavy nebo k té postavě?

    Právě tím sběrem materiálu. Snažím se dozvědět o té věci, o tom člověku co nejvíc a pak se snažím nechat si to zažrat do kůže. Bylo by krásné se někdy dozvědět všechno a pak prasknout…

    Na jevišti jedete hodně za sebe, nebo je pro vás důležitý partner?

    Všichni inscenační partneři jsou moc důležití.

    Jde o společné naladění?

    I opak může být výhodný. Když je ten druhý naladěný jinak, tak to nevadí. To jsme vlastně u těch růzností. Důležité je, aby ta jinakost fungovala se zájmem tu věc povznést. Což se naštěstí u projektů, na kterých dělám, děje. Nebo lépe řečeno – stalo se asi dvakrát, kdy tomu tak nebylo. Výsledná mozaika je vždycky týmová práce. Pokud se za herectví dostávají ceny, podle mého názoru vždycky patří celému kolektivu, který se na inscenaci podílí. Protože to jsou takové motýlí efekty, kdy člověk netuší, co všechno může výsledek ovlivnit.

    Proměňuje se postava nejen v průběhu procesu zkoušení, ale i repríz?

    Taky, ale už ne moc. Během zkoušení se vytvoří pomyslný rám, který se postupně vybarvuje nebo se do něj kreslí. Během repríz se mohou měnit odstíny nebo se může nakreslit něco jinak, ale nemělo by to přesáhnout ten rám. Aspoň podle mých představ.

    Je pro vás důležitá nějaká pohybová průprava, která tu postavu charakterizuje pohybově, choreograficky – což je pro SKUTRy charakteristické?

    SKUTŘi hodně využívají gesta k vyjádření nějaké emoce. To je jeden z prostředků, který mě baví. Další z prostředků, který mě baví, je vyjádření emoce bez těchto gest. Záleží na formě inscenace. Takže bych řekl, že když je třeba, tak je pohybová průprava důležitá.

    Pinďa, Bobík, Fifinka – Pavel Neškudla, Vojtěch Dvořák, Natálie Holíková, hrdinové inscenace Čtyřlístek! (režie David Drábek, premiéra 17. 12. 2016, Klicperovo divadlo Hradec Králové) Foto Patrik Borecký

    Nenápadný navenek

    Vaše postavy jsou často zvláštní. Zase si vypůjčím slova z horoskopu: Muž Štír si ve společnosti obvykle zvykne držet se spíš v pozadí a v práci je svědomitý a nenápadný. Někde uvnitř však skrývá netušené vášně a pocity a jeho názory jsou jasné a vyhraněné. Takže nenápadný navenek, ale uvnitř je nějaký úplně jiný svět.

    Je to, jako když jde člověk po ulici a má sluneční brýle – může šmírovat.

    Zkusme takovou hru: co vás jako první napadne v souvislosti s rolí, kterou jste hrál.

    Jamie (Psí dny, režie Natálie Deáková, Meet Factory Praha):

    Obrovský vztahový konstrukt. V absurdně dobrém slova smyslu nesnesitelný konstrukt, aby vztah s jeho ženou fungoval.

    Vojcek (Vojcek, režie SKUTR, DJKT Plzeň):

    Vyšinutý podivín s rozcuchanými vlasy. A žárlivost má daň.

    Francek (Maryša mlčí, režie Jakub Čermák, Venuše ve Švehlovce Praha):

    Francek má rád Maryšu… hm… chce ji mít rád, ale…

    Treplev (Racek, SKUTR, Divadlo v Dlouhé Praha):

    První věc, která mě napadne, jsou fotky Martina Parra. Na několika z nich jsou lidi na koupáku, co se opalují – ovšem mezi odpadky. Domnívají se, že mají krásu, ale nedívají se kolem sebe.

    Pinďa (Čtyřlístek!, režie David Drábek, Klicperovo divadlo Hradec Králové):

    Skáču, skáču, skáču, skáču.

    Ten divný člověk – beze jména? (120 dní Sodomy, režie Jakub Čermák, Venuše ve Švehlovce Praha):

    Prdelinka. Jasně, to je špinavej sex.

    Basini (Synáčci, režie Tomáš Loužný, Tygr v tísni Praha):

    Při tomhle zkoušení jsem se dozvěděl, že v matematice existují imaginární čísla, se kterými se kalkuluje pro výpočty, ale nikdo jim moc nerozumí. Co tu moji postavu Basiniho vedlo k tomu, že jednal, jak jednal, je pro Törlesse nepochopitelné. Snaží se to imaginární číslo jeho chování marně pochopit.

    clav Havel (Dopisy Olze, režie SKUTR, Divadlo v Dlouhé Praha):

    Havel je takovej svišť a rošťák.

    Pavel (Romeo, Julie a tma, režie SKUTR, Divadlo v Dlouhé Praha):

    S Pavlem se člověk dokáže snadno rozplakat.

    Tom (Talentovaný pan Ripley, režie Natálie Deáková, DJKT Plzeň):

    Já jsem si kolikrát říkal, až budu starý a budu vědět, že mám tak dva týdny do smrti, stanu se echt mafiánem a budu si to strašně užívat.

    Zastavme se u Ripleyho. Pokud se nemýlím, byla to první vaše spolupráce s Natálií Deákovou. Podle výsledků práce jste si dobře porozuměli.

    Spolupráce to byla skvělá. A to nejen na této inscenaci, ale i na dalších dvou, což je Sluha dvou pánů a Psí dny v MeetFactory. Kdybych měl tuhle spolupráci k něčemu přirovnat, tak řeknu slova psychologie a technika. A co se týká Ripleyho, tak samozřejmě ten děj. Vždycky jsem Ripleymu fandil, i přesto, že je vrah. Bylo to taky poprvé, kdy jsem hrál postavu, která je nějakým způsobem handicapovaná.

    V této inscenaci hrály důležitou roli hudební nástroje. S Ondřejem Rychlým jste si jejich prostřednictvím „jakoby“ povídali. Jak přišel ten nápad?

    Natálie říkala, že do toho představení chce živou hudbu. I zároveň za účelem tohoto druhu komunikace. Ondra je výborný muzikant a hraje skvěle na klavír. Já jsem Natálii řekl, že jsem se před nedávnem začal učit na kontrabas a rád bych na něj hrál v nějakém představení, tak bychom to mohli zkusit. Byla pro. Potom jsme se s Ondřejem scházeli u něho doma a na základě Natálčiny hudební představy tvořili souhru těchto nástrojů.

    Jste tedy, pokud jde o basu, samouk?

    Hraju ještě na kytaru. Struny jsou stejně laděné. Právě proto jsem nějakou dobu vydržel být samouk, ale po čase už to chtělo začít se chodit k někomu učit, takže mám učitele.

    V Psích dnech hrajete na kytaru a basa se už na divadle taky párkrát osvědčila. Využíváte hraní na nástroje jen na divadle, nebo máte i nějakou kapelu?

    Jen na divadle. A trochu si myslím, že to tak i zůstane.

    Orestés v novodobé verzi Sofoklovy hry (Élektra, režie Hana Burešová, premiéra 22. 3. 2018, Divadlo v Dlouhé) Foto Martin Špelda

    Jakoby

    Je pro vás divadlo více náročné fyzicky nebo psychicky?

    Ani jedno. Kdybych si musel vybrat, řeknu fyzicky. Masochistické myšlenky si vyvolávám dobrovolně.

    Je herectví něco, co pomáhá z trablů v osobním životě? Že má člověk možnost se proměnit?

    Asi si to nemyslím. Spíš bych řekl, že je to naopak. Že osobní pomáhá se do něčeho proměnit.

    Máte role, u kterých si říkáte, že jste si sáhl na dno nebo vás to hodilo někam výrazně jinam?

    Je několik rolí/spoluprací, které mě hodily někam jinam. Ale spíš co se vnímání hraní týče než nějakého psychického rozkladu. Já si nemůžu pomoct, v žádném případě nechci nikoho urazit, ale mně přijde, že „sahání si na dno“ je trochu klišé.

    Dokážete roli, když se intenzivně zkouší, oddělit od normálního života?

    Já obecně nemám potřebu hraní od normálního života oddělovat. A naopak. To ovšem neznamená, že bych neustále něco hrál nebo naopak nehrál vůbec.

    Pokládáte se za spontánního, nebo spíše rozumového herce?

    Když pracuju na nějaké inscenaci, používám často slovo „jakoby“. Píšu si ho do textu, vkládám ho mezi poznámky. A to od doby, kdy jsme v Rubínu zkoušeli Miriam s Honzou Kačenou. Dělal jsem to i dřív, ale ještě jsem k tomu neměl toto slovo.

    Můžete zkusit blíže vysvětlit, co si pod tím představit?

    Často si něco připravím, ale současně počítám s tím, že se všechno může vychýlit. Ne radikálně lišit, i když to se může stát taky, ale pokroutit, naklonit či tak. Vždycky zůstává spousta místa pro možnost změny. Tak si to vytvořím na základě racia s tím, že slovo „jakoby“ je prostředek uvědomění si, že přijdou věci neočekávané, spontánní.

    Hrál jste od klasického kukátka pro několik set diváků po nejmenší scény pro dvacet třicet lidí. Ale taky třeba v industriálním prostoru, na lodi, v bazénu nebo na open-air scéně Pražského hradu. Jsou to pro herce velké rozdíly? Inspirace pro zkoumání možností?

    Prostor přirozeně patří k výslednému tvaru – byť by se měl během repríz změnit –, ať je jakýkoli, stejně jako kolektiv, který na něm pracuje. To je myslím specifikum a v tom vidím rozdíly. Pochopitelně jsou všechny tyto rozdíly také inspirativní – ne víc či míň, ale jinak. O nějakém tvrdě černobílém rozdílu, jakože tohle je kamenné divadlo a tohle alternativní soubor, nepřemýšlím. Oboje si žádá svou techniku, oboje by se mělo navzájem respektovat. Je dobré hrát někdy na koberci a někdy v blátě.

    Některé vaše role jsou dost extravagantní. Setkal jste se s tím, že věc, kterou pro vás režisér chtěl, jste vnitřně nemohl strávit, že jste se sebou musel bojovat?

    Když vytváříme divadlo, tak nemám problém být ošklivý a zatím jsem se nesetkal s tím, že bych s něčím musel bojovat. Ale kdysi jsme s Depresivními dětmi dělali performance a moje disciplína, kterou jsem si vypůjčil od Mariny Abramovič, spočívala v tom, že jsem téměř nahatý ležel na stole. Na sobě napsáno Dělej si se mnou, co chceš a kolem sebe rekvizity jako například nůž, nůžky, žiletky, lano, vodu… a diváci chodili a dle svých tužeb se mnou zacházeli. Dnes bych se toho bál.

    Co tréma?

    Vždy na premiéře, vždy když je to poprvé – první záskok, alternace, převzetí role. Klepou se mi ruce. Zpravidla to ale po zhruba deseti minutách naštěstí pomine.

    Jsou nějací autoři, kteří vás zajímají, se kterými byste se rád setkal?

    Mám takové cestovatelské motto, které se pochopitelně nikdy nenaplní: vidět všechny země. Podobně to bude i s divadlem, ačkoli jako příměr to není zcela výstižné. Divadlo má jisté země, které navštěvovat nechci. Jsem si ale jistý, že je spousta autorů, se kterými bych se setkal rád. A také bych moc rád spolupracoval na něčem mimo ČR.

    Připomeňme jeden takový „výlet“ za poznáním. Před nedávnem jste si zahrál hlavní roli letce ve filmu Narušitel velmi mladého režiséra Davida Baldy. Ten film sice neměl moc dobré recenze, ale určitě to byl zajímavý zážitek. Létal jste?

    Létal. V pěti letadlech a každé z nich mi asi na dvacet sekund půjčili do ruky. Ohromný zážitek. Ten film neměl moc dobré recenze, protože jsme v něm udělali spoustu chyb. Z čeho mám ale radost, je, že jedno z hlavních témat, což je láska k létání, se nám do něj podařilo dát. A zároveň je třeba si uvědomit, na co ten film poukazuje. A ať už je to předneseno se spoustou chyb, čímž nás neomlouvám, nedá se tomu odepřít čestný záměr.

    Psí dny ve zdevastovaném barrandovském bazénu Foto MeetFactory

    Na cestách

    Zaujalo mě vaše cestovatelské motto.

    Na cestách jsem schopný ocenit i zemi, ve které se mně nelíbilo, což u divadla neumím. Jsou to typy inscenací, které si sám pro sebe charakterizuji jako „hraje se tam s ploutvemi, šnorchlem a občas někdo někoho kopne do prdele“.

    Ale já tomu rozumím tak, že se rád necháte překvapovat a nalézáte zajímavé věci i tam, kde by je člověk nehledal.

    To je pravda. A samozřejmě se může stát, že na sobě jednoho dne budu mít ty ploutve taky, ale jak říká jedna moje známá – řeš problém, až nastane.

    To se ovšem může stát jak u práce, tak u cestování. V každém případě je cestování velká inspirace. Jezdíte hodně?

    Snažím se cestovat, co to jde. A snažím se cestovat co nejdál. Minulý rok jsem strávil pár týdnů v Kanadě, letos jsem byl několik dní v Itálii a pár týdnů ve střední Indii.

    Čím vás zaujala Indie?

    Projel jsem šest měst a bylo to opravdu intenzivní. Když se mě někdo na Indii zeptá, tak o tom vždycky vyprávím v tom nejtvrdším, nejnesnesitelnějším pohledu. Ale nikdy nezapomenu podotknout, že právě to se mi na tom líbilo nejvíc.

    Tak povídejte!

    Být v Indii jako běloch je opravdu velmi náročné. Člověk nemá pět minut na to, aby si sedl, dal si kolu a cigáro. Protože hned je kolem něj pět šest Indů, kteří se s vámi chtějí bavit, jen tak s vámi pobejt, něco vám prodat, někam vás odvést. V tomhle smyslu to pro mě byla velmi náročná země. Ale těch fascinujících věcí, těch podnětů je tam spousta.

    Zkuste vybrat jeden.

    Nejsilnější zážitek jsem měl v Džajpuru. Šel jsem se projít, a když mi instinkt velel, otoč se, šel jsem ještě trošku dál… Zastavil jsem se na mostě, koukal na řeku, která v podstatě není řeka, ale stoka zavalená odpadky, kde se rochní dvacet divokých prasat. Všude kolem pobíhají vzteklí psi. A do toho je člověk neustále středem pozornosti. Kouknu nalevo, tam nějaký chlap seká sekáčkem maso poseté mouchami, které při tom záseku vůbec neodlítnou. Vedle chlap holí chlapa. Na zemi zase nějaké maso. A do toho se spustí muslimská modlitební hudba, která tam dvakrát třikrát denně zaznívá z repráků. Tahle scenerie a do toho ta hudba – měl jsem husí kůži a mám ji i teď, když o tom mluvím. To byl hodně silný zážitek. Samozřejmě ne tak snadno přenosný. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli má jet do Indie, tak mu řeknu okamžitě: Jeď.

    Uhlazenější země vás nelákají?

    Ale ano, určitě. Taková pro mě byla třeba Kanada. A je spousta dalších uhlazených zemí, které bych rád viděl, jako například země severní Evropy. A samozřejmě po letošní Indii se na uhlazenost i celkem těším, stejně jako se budu chtít zase zašpinit, až budu moc uhlazen.

    S kůží na trh

    Kvůli inscenaci se Pavel naučí hrát na basu, žonglovat nebo se svleče donaha.

    Pavla znám už od přijímacích zkoušek na DAMU. V posledním kole se vždy vytváří krátké představení. Nepamatuji se už, jaké bylo zadání, pamatuji si jen, jak v malírně sedí u malířského stojanu Pavel v dívčí noční košilce s tenkými ramínky a jak suverénně v této podobě nese situaci i svou kůži na trh. Kluk, který do té doby studoval truhlařinu. Říkal jsem si, když unese tohle, unese na divadle už cokoli.

    A je to pravda. Neznám, kromě Igora Orozoviče, mladého herce, který by byl tak často v inscenacích nahý. Pavel jde v každé inscenaci s kůží na trh s nasazením nad sto procent. To je to, co ho dělá sugestivním. A také určité tajemství, které si v sobě nese. Nikdy nevíte, jakým směrem se pohnou jeho myšlenky, a to vás drží v sedačkách hlediště. Sledujete obyčejného kluka, který se ale vůbec obyčejně nechová. Ta kombinace se dá jednoduše nazvat jako dar. Těším se na to, jak se bude „Mazánek“, tak ho pokřtili jeho kolegové z Dlouhé, dál rozvíjet.

    Lukáš Trpišovský


    Komentáře k článku: Pavel Neškudla: Je dobré hrát někdy na koberci a někdy v blátě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,