Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Alexandra Badea: Doma jsem tam, kde mám práci

    Dramatička rumunského původu žijící ve Francii Alexandra Badea (nar. 3. 1. 1980 v Bukurešti) přijela v dubnu do Prahy nejen proto, aby zhlédla inscenaci své hry Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách, ale také aby předala Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci současného textu v Česku.

    Čím by podle vás divadlo mohlo nebo mělo v dnešním světě být?

    Nerada zobecňuji, nechci nikomu vnucovat, jak se má dělat divadlo jediným „správným“ způsobem. Ale co vidím jako důležité v současném divadle, je, aby představení ukazovala témata, která jsou spojena s dneškem, se současnými problémy. Dramatici by se měli snažit porozumět době, nalézat klíčové problémy, které rezonují s diváky, zjišťovat, jak dnes svět jako takový funguje. Těžko můžeme prostřednictvím divadla svět změnit, každá změna je těžká a zdlouhavá, ale jsem přesvědčená, že lze změnit něco v naší mentalitě, v našem způsobu uvažování a nahlížení na současnost, na to, jak se díváme jeden na druhého. S tím souvisí mé hledání nových, aktuálně rezonujících forem, nových struktur komunikace, experimentování s jazykem a dalšími prvky dialogu s divákem.

    Jak volíte náměty svých her?

    Pracuji na mnoha různých projektech najednou, spolupracuji s různými lidmi a to mě vždy nějak ovlivňuje. Pracovala jsem například na tématech spojených s hledáním identity, hodně jsem se zabývala globalizačními problémy, bádala jsem nad tématy spojenými s prací jako takovou, s jejími průvodními jevy, jako je syndrom vyhoření z přemíry nasazení a následné fyzické i psychické vyčerpání. Zabývala jsem se i tím, jaké je postavení člověka ve společnosti v současném civilizovaném světě, jak nutnost neustále přijímat nějaká rozhodnutí může fatálně ovlivňovat životy lidí. Nejen bezprostředně, ale v důsledku i na jiných místech planety. Například text Europe Connexion je o různých lobby v Evropské unii.

    Takže vaše texty lze vnímat jako svého druhu kritický dokument?

    Vůbec ne. Nechci dělat dokumentární divadlo. Pro mě je zajímavé sledovat, jak jsou lidské bytosti a jejich osudy ovlivňovány vývojem světa. Jak se lidé dostávají do koloběhu různých příkazů, zákazů a rozhodnutí a jaké mají šance se tomu bránit, jak mohou rekonstruovat vlastní Já.

    Proč jste se usadila ve Francii?

    Žiju ve Francii od roku 2003, protože tam mám práci. Zrovna teď se – dokonce i jako režisérka – podílím na projektu tří inscenací, který se zabývá příběhy z nepříliš vzdálené historie Francie. Zajímají mě postkoloniální témata, například příběhy z války v Alžíru a to, jak politický a společenský kontext ovlivňuje jednotlivce.

    Pocházíte a vyrostla jste ale v Rumunsku.

    Narodila jsem se v Rumunsku a tam jsem absolvovala veškeré vzdělání. Vystudovala jsem divadelní režii. Pak jsem chtěla odjet někam na zkušenou. Můj otec, profesor na univerzitě, má velký přehled, jaké jsou možnosti různých stáží v zahraničí. A já si vybrala Paříž. Z několika důvodů. Zaprvé proto, že to je místo, kde se můžete setkat s lidmi z celého světa, vidět tam mnoho různých typů divadel. A právě ta různorodost lidí, množství žánrů a typů divadla, které jsou tu k vidění, možnost setkání s mnoha divadelními osobnostmi mě lákala. A zadruhé samozřejmě velkou roli hrálo i to, že jsem znala jazyk. V Rumunsku jsem vystudovala režii a chtěla jsem pokračovat více teoretickou cestou, abych získala nějaký background pro svou praxi, teoretické i praktické základy. Po roce jsem potkala ve Francii nějaké herce a domluvili jsme se, že uděláme společně projekt. A tak jsem ve Francii zůstala.

    Z inscenace Points de non-retour [Thiaroye] (Místa bez návratu [Tiaroye]) v pařížském La Colline théâtre national, ke které napsala scénář a režírovala ji a jež bude 5.–12. července hostovat v hlavním programu letošního Avignonu FOTO SIMON GOSSELIN

    A co vaše kontakty s Rumunskem?

    Od té doby, co jsem začala psát ve francouzštině, jsem sice ve Francii více než kdekoli jinde, ale zrovna teď pojedu z Čech do Rumunska. Takže domů se samozřejmě vracím. Mám tam spoustu projektů, hlavně koprodukcí mezi oběma zeměmi. V podstatě jsem velmi pružná. Pokud jde o místo pobytu, vždy jedu tam, kde mám nějakou práci. A tam jsem v tu chvíli „doma“. Klidně bych mohla žít i v Praze, kdybych tady měla zajímavou práci.

    Být režisérem ve Francii, to si dovedu představit, ale psát ve francouzštině, když to není váš rodný jazyk, je asi o dost těžší…

    Pro mě je to vlastně snazší. Nebyla jsem schopna psát v rumunštině. Když jsem byla doma, nedokázala jsem si sama sebe představit jako spisovatelku. Je to dlouhý příběh, který souvisí se systémem vzdělávání a s tehdejší situací v Rumunsku, s tím, jak mě ovlivnili mí tehdejší učitelé. Ale ve Francii to šlo lépe. Když jsem před patnácti lety přijela, lákalo mě objevovat taje francouzštiny. Na rozdíl do rumunštiny jsem vůči tomu jazyku neměla žádné předsudky, žádný dluh. Protože to prostě nebyl můj rodný jazyk. Takže i když jsem dělala chyby, nijak jsem to neřešila. A s tímto jazykovým odstupem jsem najednou byla svobodnější i ve vyjadřování svých myšlenek, toho, co se dotýká mě samotné. V cizím jazyce se najednou bylo snazší vyjádřit. Takže francouzština je pro mě jazykem, který mi dovolil objevovat nejen svou osobnost, ale i nahlédnout na svůj život novým způsobem, v kontextu toho, jak vidím svět kolem sebe a to, co se v něm děje. Když jsem začínala, režírovala jsem cizí texty, ale postupně přišla touha zpracovat a divadlem vyjádřit to, co mě samotnou zajímá. Nebylo to nutné, nemusela jsem, ale je pro mne velmi vzrušující to zkusit.

    Vraťme se k Europe Connexion, hře, kterou měli možnost vidět i čeští diváci. Původně šlo o rozhlasový monolog…

    V podstatě ano. Dostala jsem zakázku. Přátelé z rozhlasu mě požádali, abych pro ně něco napsala. Téma bylo otevřené, ale mělo být spojené s Evropskou unií. Jediným omezením bylo, že to měla být série pětiminutovek, které budou vysílány denně několik dní za sebou. Takže jsem napsala deset epizod, které daly strukturu k této celovečerní – již divadelní – hře. Původně se jednalo o vnitřní monolog, hlas, který promlouvá k našemu hrdinovi. Mohl to být jeho vlastní vnitřní hlas, ale klidně i cizí hlas zvnějšku, někoho z publika, někoho, kdo hlavní postavu pozoruje. To jsem úmyslně ponechala na rozhodnutí diváka. Protože to je zároveň hlas, jenž hovoří i k publiku, které je postaveno do role potenciálních členů dalších lobby.

    Ve kterých zemích kromě Francie se text hrál?

    Byly dvě produkce ve Francii, jedna ve Švýcarsku. Tady v Praze je to jeho čtvrtá inscenace. Čeština je vlastně první cizí jazyk, ve kterém jsem hru slyšela. Ta úplně první inscenace vznikla jako koprodukce mezi Francií a Tchaj-wanem, byli do ní obsazeni dva Tchajwanci, kteří mluvili kantonsky, a dva francouzští herci.

    Jak jste vnímala českou verzi?

    Myslím, že se režisérce podařilo v té hře najít humor, to v předchozích produkcích nebylo. A velmi mě zaujal způsob, jak herci hráli. Působili autenticky – jako by mluvili sami za sebe. Taky se mi líbila scénografie, blízkost herců a publika. Zpočátku na mě představení působilo velmi groteskně až komediálně, ale postupně – zdálo se mi – zcela zvážnělo. Jako by postavy vstoupily do temné zóny nějaké počítačové hry.

    Lze nějak pojmenovat žánr vašich her?

    Je velmi těžké mé texty nějak jednoznačně charakterizovat. Myslím, že je to proto, že na začátku psaní vycházím ze skutečnosti a teprve později tento dokumentární proces opouštím a snažím se objevit nějakou obecnější strukturu celého textu. Nadále vycházím z tématu, ale tou strukturou a zobecněními se jej snažím přesahovat. Nejdůležitější je pro mě co nehlubší vhled do zvoleného tématu a práce s jazykem. Český překlad v tomto případě nemohu posoudit, ale ve francouzštině hodně pracuji s rytmem jazyka, hudebností slov a slabik.

    Co konkrétně myslíte tím, že pracujete s rytmem jazyka, hudebností slov a slabik?

    Pro mě je důležité prezentovat na scéně jazyk, jímž v normálním životě nemluvíme, vést mezi postavami dialogy, které mohou působit jako banální, každodenní řeč, ale je na nich něco zvláštního, divného. To dělám tak, že do jejich řečí zahrnuji i to, co je jen v jejich podvědomí, co nahlas nevyslovujeme a o čem možná mnohdy ani nevíme. Ke svému podvědomí nemáme „volný“ přístup. Je to něco spontánního, co sídlí hluboko v našem nitru.

    Hodně cestujete po světě, máte rezidence v mnohdy nezvyklých destinacích jako Japonsko, Burkina Faso, Kongo a podobně. Jak takové rezidenční pobyty fungují? Proč a jak je volíte?

    Ono se to liší případ od případu. Někdy je to tak, že mám v místě rezidence určité povinnosti, někdy mě divadla přímo pozvou, abych se na něčem podílela. A jindy mám za úkol se pouze daným místem inspirovat a pak teprve napsat nějaký text. V rámci programu Fabulamundi to funguje tak, že po Evropě kolují synopse textů, režiséři si z nich vybírají a následně je vybraný text přeložen do jejich jazyka. Takto mám několik rozdělaných projektů nejen ve Francii, ale i v Německu a Itálii. Člověk tam přijede především proto, aby se setkal s režisérem a herci a o textu se s nimi pobavil. To byl případ i návštěvy Divadla LETÍ při začátku zkoušení Europe Connexion. Někdy je ale rezidence dlouhodobější. Společně na textu s režisérem a herci pracujeme a já jej upravuju pro konkrétní prostředí. Jindy se třeba jen účastním scénického čtení.

    Občas jde ale o ještě náročnější spolupráci. V africkém Kongu jsem například spolupracovala s režisérem, který chtěl, abych speciálně pro něj adaptovala jeden ze svých starších textů. Strávila jsem s ním asi měsíc. Přepisovala jsem podle jeho pokynů monology či dialogy, přidávala scény a zároveň sledovala jeho práci s herci. Nakonec vznikla – myslím velmi zajímavá – inscenace. Ale třeba v Berlíně jsem byla tři měsíce a během té doby jsem měla napsat jakýkoli divadelní text. Nejsvobodnější jsem byla v Japonsku. Jedno francouzské divadlo mě vyzvalo, abych si vybrala zemi, kam chci jet, inspirovala se místním životem a pak vymyslela nějaký projekt, který by v divadle realizovali. Já si vybrala Japonsko. Už dávno jsem chtěla poznat jeho současnou kulturu a takto jsem ji mohla v průběhu několika měsíců prozkoumat opravdu zevnitř. Později jsem na základě tohoto pobytu napsala text, který divadlo, jež mne tam vyslalo, inscenovalo.

    Z inscenace À la trace (Na stopě) v Théâtre National de Strasbourg (režie Anne Théron, prem. 28. 1. 2018) FOTO JEAN-LOUIS FERNANDEZ

    Přiznám se – a jistě nejsem jediná –, že v souvislosti s tím, že jste Rumunka a píšete ve francouzštině, mne ihned napadlo jméno vašeho rodáka Eugena Ionesca. Cítíte s ním nějakou spřízněnost?

    Ne. Moje dramatika je od té jeho hodně vzdálená. Absurdní dramatika mně nikdy moc neříkala. A když, tak spíš Beckett než Ionesco. Je to samozřejmě velký spisovatel, ale nejen jako dramatik, ale i názorově a politicky stál hodně daleko od mého smýšlení.

    Napsala jste toho na svůj věk opravdu hodně. Je nějaká hra či text, kterých si vážíte ze své tvorby nejvíc?

    Každá hra, kterou jsem napsala, pro mě byla důležitá. V určité době. Když je publikována nebo je někde inscenována, začne žít svým životem, který už jde mimo mě. Samotný text mě vlastně moc nepřitahuje, je minulostí. Jsem ráda, že téma někde rezonuje, ale já jsem vesměs už jinde. Takže nejdůležitější je pro mě vždycky hra, kterou zrovna píšu. Koresponduje nejvíc s tím, jaká jsem právě dnes.


    Komentáře k článku: Alexandra Badea: Doma jsem tam, kde mám práci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,