Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nepřítomný nepřítel neexistuje aneb Nad Čapkem dramatikem

    Nepřítomný nepřítel neexistuje aneb Nad Čapkem dramatikem

    …jenom nemít špatné sny

    (Hamlet 2.2.257)

    Vždycky jsem měl Karla Čapka rád. Spíš tedy Čapka prozaika než dramatika – přece jen jeho místy didaktický tón se značnou dávkou laskavé (a občas i protivné) shovívavosti se lépe hodí do intimní společnosti usebraného čtenáře a knihy než do tak nějak zvláštně veřejného prostoru divadla. Navíc – marná sláva – Čapek psal pro Vinohrady dvacátých a třicátých let a tehdejší konvenci měšťanských konverzaček mají jeho hry v sobě hluboko vepsanou. Je obdivuhodné, jak Čapek dokázal onu svěrací kazajku žánru využít a chytře ji narušovat nevyhnutelným tlakem vnějších či vnitřních sil – ať už jimi bylo dospívání se všemi průvodními jevy (v Loupežníkovi), právo jiných na život (v RUR), jho stáří a děs smrti (ve Věci Makropulos), nebo tlak politické moci a situace (v Bílé nemoci a Matce). V tomto byl Čapek pravým současníkem G. B. Shawa, J. B. Priestleyho či Johna Galsworthyho – anglická souvislost je patrně podstatnější než francouzská či německá: Čapek nemá mnoho společného s Claudelem, Giraudouxem, Rollandem nebo s Hauptmannem či Krausem. A už vůbec ne s Brechtem. Zajímavá by byla také souvislost s českými současníky – ať už třeba se slavným Langrem, s Františkem Zavřelem (o kterém Eduard Burget právě v Academii vydává knihu), dokonce s Hilbertem, Kvapilem či Šaldou nebo třeba se Scheinpflugovou!

    Janě Cindlerové vydala AMU doktorskou práci Dramaturgie her Karla Čapka – a já měl sny a očekávání. Bohužel nic z toho, co jsem výše předeslal, u Cindlerové nenajdeme. Pět kapitol je věnováno pěti Čapkovým hrám – ale jen těm, které napsal sám. Spolupráce s bratrem Josefem jsou letmo zmíněny. Zcela mimo záběr je veškerá Čapkova próza, publicistika, cestopisy nebo překlady poezie – jako by ani neměly žádnou souvislost a relevanci. Cindlerová se až klaustrofobně zaobírá pouze a čistě pěti hrami. A ničím jiným. Zmíní sice sem tam herce, kteří se v nich objevili, a stručně inscenace z poslední doby – jinak ale Čapek zůstává vyříznut z kontextu a ční obdivován na piedestalu nedostupnosti a nekritické dokonalosti.

    Cindlerová ve svých rozkladech přinese řadu zajímavých postřehů – například o taktikách, které Loupežník používá na Profesora (s. 45) nebo o postavě Heleny v RUR (56 a 58). Bohužel je takových míst málo. Jinak jen obezřetně sleduje dramatikovy kroky (tedy směr a způsob, jakými hru rozvíjí) – (49), abych použil jejích vlastních slov. Jinak (dovolte metaforu) žije v dramaturgickém Edenu – bez času a starosti.

    Čapkovy hry se ocitají ve vzduchoprázdnu, každá situace a postava jsou vykládány po srsti. Naplňuje se tím poslání knihy, která vznikla ze dvou podnětů. […] Prvním je autorčino přesvědčení o vrcholné kvalitě, kterou má české divadlo ukryto v dramatické tvorbě Karla Čapka, […a] akutní potřeba vědomí národní kultury jako součásti kulturní ekologie (166). Ponechme stranou osobní zápal – ten sám o sobě není zárukou, že se sdělení uskuteční (jak víme od misionářů). Zajímavější je podnět druhý: Cindlerová nevysvětluje, co míní kulturní ekologií, ale akutní potřeba vědomí národní kultury zavání jaksi zvláštně nacionalisticky. Zapadá kniha tedy do kontextu patriotského vztyčování nezpochybnitelných pilířů českého divadla a kultury? Tím by rezonovala s kontextem, ve kterém práce vznikla. Bez ohledu na ideologické souvislosti: žánrově Cindlerová píše vlastně májový průvod – promenádu nezpochybňovaného a nezpochybnitelného. Zkrátka: duševní dobrodružství a intelektuální odvahu tady nezažijete.

    Při četbě knihy mě opakovaně překvapovalo, jak hladce autorka přebírá staré soudy o hrách – jako by se třeba od Miroslava Rutteho z roku 1947 nic nezměnilo. Čapek je i nadále bezmála mučedník naší doby a tato kniha ho náležitě adoruje. Tento urputný autorčin přístup – bez času, bez kontextu, bez teorie, bez politiky, bez angažmá, bez zubů, bez ničeho – pokračuje vlastně v duchu onoho kontextu měšťáckého prázdna, ve kterém Čapek psal. Největší rána je, že tu jeho konverzační dramata vlastně vyznívají jako seriál Ulice nebo Ordinace – to televizní limbo, které má konejšit, trochu dráždit a hlavně neznepokojovat ve skutečně velkých otázkách, protože tady o nic neběží. A když Cindlerová apeluje, vyznívá to rétoricky a naprázdno, protože pod slovy neručí fakty.

    Knihu zahajuje postěžování, že se Čapek málo uvádí, že je nedoceněný a že mu „dlužíme“ inscenování, která by realizovala dramatické (resp. scénické) kvality skutečných her/dramat (10). Úvodní zvolání Proč se nehrají? (7) je ovšem v překvapivém rozporu s tím, co se uvádí později – až překvapivý počet inscenací v poslední době. Namátkou: V následujících dekádách se pak počet premiér Čapkovy Matky snížil a ustálil: víceméně průběžně byla hra uváděna v šedesátých (4×), sedmdesátých (5×) a osmdesátých letech (7×) (s. 122). K čemu tedy ten bolestínský patos?

    Pokud někdo má skutečně pevnou pozici coby český dramatik první republiky, pak je to právě Čapek. Nepřítomný nepřítel, který našeho Čapka neuvádí, prostě neexistuje. Je to pouhý rétorický konstrukt (vnitřní nepřítel národní kultury?) a vlastně je to i autorské klišé, na kterém se seminární, diplomové a (zdá se, že i) disertační práce svezou. Onoho bezobsažného patosu je v knize více – například, když na závěr kapitoly o RUR čteme: Kdy jindy mohla být citovaná Busmanova slova o diktátu poptávky aktuálnější než dnes? (73). Dovolil bych si na rétorickou otázku odpovědět: Třeba ve válce. Nebo během ekonomické krize. Nebo v klausovských devadesátých letech.

    Prázdného rétorického bombastu (jméno Makropulos… vytváří představu čehosi velkého, příliš velkého, přebujelého, s. 78) a naivního moralizování (Zbývá otázka a možná odpověď. Na co tedy zahynulo Čapkovo lidstvo v RUR? – Na sebe, na svůj egoismus, s. 66) je tu plno. Podobně jako bezobsažných sdělení: Kupředu však neletí jen dialog – duchaplný, vtipný, místy lehce absurdní –, ale také děj (22), nebo: Je zřejmé, že ve druhém dějství se vše může jen zkomplikovat (81). Mé feministické srdce se i jednou zastavilo: Na prvním místě stojí však už sama skutečnost, že majitelkou úžasně či děsivě dlouhého života učinil Čapek ženu, „nositelku plodnosti“, něžnou bytost se zvýšenou emocionalitou a senzitivitou, tradičně a přirozeně spjatou s koloběhem přírody, života, s plynutím času, s láskou a krásou – nejprve vnější a poté prohlubující se moudrostí. (94)

    Výklad samotný převypráví jednotlivé situace her (to je dramaturgicky rozklad?) – aniž by nastolil jakékoli souvislosti nebo alespoň kritický nadhled. Jsme tu v hájemství velkých, zato ničím nepodložených tvrzení – například, když se dočteme, že Čapek předjal pozici postmodernismu, budeme-li za ni pokládat toleranci k přirozené pluralitě možných postojů (156). Tady opravdu sdělení možné není. Zbývá jen přistoupit na adoraci: Ano, Čapek je velký dramatik a je málo uváděn. Non est disputandum.

    Musím se přiznat, že jsem knihu vyzdobil značným množstvím povětšinou pobouřených poznámek. Přičítám to vlastním snům a očekáváním, jež Cindlerové kniha nenaplnila. Pokud by čtenáře zajímala kritická recenze akademického rázu, odkazuji je na první číslo časopisu Theatralia.

    Jana Cindlerová: Dramaturgie her Karla Čapka. NAMU a KANT, Praha 2016. 178 s.


    Komentáře k článku: Nepřítomný nepřítel neexistuje aneb Nad Čapkem dramatikem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,