Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    5 P z Plzně… Kristina Žantovská

    Led

    Budapešťské národní divadlo, adaptace románu Vladimíra Sorokina Led, režie Kornél Mundruczó

    Setkání, jako už poněkolikáté, s maďarským divadlem bylo pro mě zážitkem, pro který marně hledám nějaká slova, která už se na jeho adresu neřekla či nenapsala.

    Co se inscenačních znaků týče opakovaně mluvíme o autenticitě a přirozenosti herecké existence na jevišti, o mimořádné odvaze, s jakou jdou inscenátoři nadřeň tématu a posunou je i za hranice studu, i diváckého. Jak herci neexhibují, slouží režijnímu záměru a kolektivní souhře vedoucí k pregnantnímu vyznění díla a tak podobně…

    I v případě adaptace Sorokinova románu Led to platí. V této inscenaci nadto oceňuji i téma. Sorokin, pro mě podobně jako Francouz Houllebecq, jeho západoevropský protipóĺ a generační druh, popisuje do všech detailů odpozorovanou určitou společenskou subkulturu a na jejích pravidlech a životních zvyklostech ukazuje novodobou zkázu světa, tedy jeho mravnosti a lidskosti. O Houllebecqově románu Možnost ostrova bylo napsáno, že je to „virtuózní příběh sexu, science fiction a šílenství života v sektě“. To sedí i na Sorokinovu vizi Ruska, jako hnusný, krutý, cynický, prodejný, nelítostný svět bez srdce, ve kterém lidé nemají žádnou hodnotu (stejně jako za Stalinových gulagů). O to krutěji ti “vyvolení” srdce hledají. Oba autoři shodně skrze nelidské, hnusné a oplzlé hledají zbytky lidskosti.

    Oba staví své protagonisty na pokraj stejné propasti, rozdíl je pouze v jejich “ekonomické základně”, u Houllebecqua jsou hrdinové společensky úspěšní, kdežto u Sorokina jsou to outsideři. Před pádem na dno propasti potřebují sex a sektu osvícených žijící v iluzi, že všechny praktiky (a především ty tělesné) ukojí a umlčí jejich zoufalou úzkost z jasného konce vlastní existence i naší vyprázdněné civilizace.

    A byť se ty futuristické utopie podobají spíš moralitám či pohádkám, jsou dovětkem, který neubírá nic z odvahy ukázat současného člověka v celé jeho “nahotě”. Není to hezký pohled, pro mě ale odvaha takového pojmenování je katarzní… v českém divadle ani filmu ji nenacházím.

    Od jednoho z maďarských herců jsem se po představení dozvěděla, že inscenaci nazkoušeli za pět týdnů. Začínali bez textu, pouze s románem, který si nazkouškách předčítali. Režisér z něj vybíral postavy a rozdával je hercům.  Z nich pak tvořil skupiny, které dostaly téma a výchozí situace, na kterých pracovali samostatně. Režisér s dramaturgem mezitím “dávali tématu” konkrétní slova, rozepisovali jej do dialogů. Druhý den na zkoužce spojovali slovo s fyzickým jednáním.

    Někteří herci, například herečka hrající týranou prostitutku, která je de facto celou dobu na jevišti nahá, nastoupila do zkoušek ještě později a jako záskok.

    Můj obdiv k inscenaci ještě vzrostl…

    ///

    Stůl

    Karbido, Wroclaw

    Minimalistická performance a maximální účinek.

    Čtyři hudebníci kolem jednoho stolu. Hudební spiritistická seance. Stůl, který při sporém osvětlení vypadal jako bytelný venkovský jídelní stůl, byl neobyčejně důmyslně zkonstruovanou ozvučnou deskou. Každý z hráčů “hrál” na své straně stolu, který postupně odkrýval, co zprvu bez světel nebylo vidět, na tažené struny, náústky píšťal a pod ním i celou aparaturu. Jakýkoli dotek rukou, břitem, štětkami, paličkami stůl rozezněl. Poměrně malý hrací prostor nutil hráče k mimořádně koncentrované souhře, která je navíc očividně bavila. To samo o sobě navozovalo ve mně jako v divákovi euforii.

    Symfonie o 4 větách měla jednotlivé části pojmenované podle světových stran – východ, jih, západ a sever – z jejich kulturní domény také hudebně vycházela. “Východ” citoval ze slovanských lidových popěvků, “Jih” byl výrazně rytmizovaný, vztahující se k africkým kořenům. “Západ” hudebně apeloval na náš mozek, začínal simulovaným zvukem psacího stroje, aby se rozezněl do tvrdého angloamerického rocku a parafrázoval hudební ikony jako například Iggyho Popa nebo Velvet Underground.A aby se mohla temně a melancholicky rozvinout poslední část nazvaná “Sever”, musel jeden z hráčů nejprve “udělat světlo, zapálit svíčku, a v úplném závěru za jejího blikotání z papíru složit loďku a vyslat ji na širé moře…

    Úžasná hudební meditace a skvělý nápad přivést do Plzně i takovýto druh hudební performance

    ///

    Vzhledem k programovému zaměření festivalu i na  to nejlepší, co se objeví v sezóně na českých jevištích, bych vyzdvihla tři inscenace klasických repertoárových divadel, kde herci skvěle naplňovali dramaturgicko-režijní nápad, přístup či výklad.

    Korespondence V +W z Reduty Národního divadla Brno a pražští Naši furianti z Divadla v Dlouhé a Dealer’s Choice z Dejvického divadla.


    Komentáře k článku: 5 P z Plzně… Kristina Žantovská

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,