4 + 4 články v pohybu (No. 3)
Neděle 17.10.2010 a třetí den festivalu 4 + 4 dny v pohybu. Náplň festivalového programu jednotlivých dní bobtná: v budově bývalého ÚLUV se architekt Osamu Okamura zabýval specifikem místní otvíratelné střechy, na stejném místě proběhla premiéra filmu dokumentaristky Eriky Hníkové Dům, který mapuje dění při festivalu 4+4+4 dny v pohybu roku 2006 (tehdy v prostoru bývalé zubní polikliniky Jungmannova 21, Praha), v Divadle Archa proběhla repríza The Brodsky Concerts a Sláva Daubnerová ze Slovenska představila své monodrama M.H.L. v La Fabrice.
Intermezzo první: Eutopia
Rád bych se vrátil k instalaci Filipa Olofsena, nizozemského architekta a konceptualisty, nazvané Eutopia. Jeho několikaletá snaha zmapovat současnou Evropu dostává konkrétní kontury. Pracuje s pamětí kontinentu a část, kterou prezentuje v prostorách Slévárny La Fabriky postihuje přírodní, ale především lidmi způsobené katastrofy formující naší současnou společnost.
Eutopia je jakési městečko se ulicemi obehnanými zdí a vyvýšeným ochozem. V její přední části jsou pro každý úsek umístěny velké desky obsahující dokumentační fotografie konkrétních událostí. Za nimi se poté v „uličkách“ skrývají drobná vězení, v kterých můžeme nahlédnout dokumentované události. Je škoda, že autor neseznamuje s událostmi podrobněji, v zásadě je komentuje jen výtvarným zpodobením. To je ovšem ve své komplexnosti působivé. Celá Eutopia působí dojmem koncentračního tábora se zdmi, ochozem pro dozor, drobnými strážními věžemi na vrcholcích instalací i tlumeným, jakoby plynovým osvětlením. Pobavit se o celém díle má návštěvník možnost přímo s autorem, který je k nalezení buď přímo ve své dílně ve vedlejší místnosti, nebo se dá zastihnout, jak pobíhá kolem instalace, kde provádí nejrůznější opravy a vylepšení.
Tragédie jedné/dvou režisérek
Sláva Daubnerová odvedla velký kus práce při sbírání materiálů a dokumentů o první ženě Gustava Husáka, divadelní i filmové režisérce Magdě Husákové-Lokvencové. Po skončení této (řekněme historicko-biografické) práce na jejím základě vytvořila monodrama M.H.L. Jen mi není jasné, z jakého důvodu se rozhodla pro právě takovéhle zhodnocení svého výzkumu.
Divadlo jako médium je specifické společně žitým časem vysílajícího a přijímacího ve společném prostoru. Zde se však zdálo, že autorka divadelnost spíše popírá, snaží se jí uniknout. S tím souvisí i herecká práce Daubnerové. Sledujeme totiž pouze přímé ilustrace v tu chvíli znějícího textu bez jakéhokoli herectví ve vlastním slova smyslu. Kdyby místo divadla běžel pouhý filmový záznam, pro diváka by zde rozdíl nebyl..
Inscenace využívá tři různé projekční plochy, z toho jedna, i když značně průhledná, odděluje po většinu času performerku od diváků a již tím vytváří určitý předěl, izoluje většinu jednání od hlediště. Promítají se dobové dokumentární záběry i real-time projekce dublující herecké akce, pouštějí se hlasové záznamy. Performerka často mění oblečení, jsou zde rychlé a razantní světelné střihy. Tato „siláž“ materiálu ovšem nevede naprosto k ničemu, dokonce ani ke zmatení diváka. Obsahová nesourodost nevytváří žádnou smysluplnou montáž a ani jejich vizuální různorodost a nápaditost nevytváří nijak silné atrakce.
Autorka si bohužel nebyla schopna ze značného množství materiálů vybrat a vytvořit tak jasně formulovanou výpověď. Zpočátku se zdá, že by mohla dávat důraz na jisté emancipační tendence zobrazované hrdinky, to ovšem vzápětí odplyne do ztracena. I všechny další inscenací drobně načrtnuté „o čem to vlastně hraju“ rychle umírají. Značný prostor je z ne zcela jasného důvodu dán vztahu Husáková – divadelní režie. Že by se autorka identifikovala se svou postavou?
P.A.T.& Štúdio 12/Sláva Daubnerová: M.H.L. Text a režie Sláva Daubnerová. Psáno z představení 17. října 2010 v La Fabrice.
O 4+4 dnech v pohybu čtěte též v Rozrazilu online – Co vypovídá současné divadlo o (české) společnosti?
Komentáře k článku: 4 + 4 články v pohybu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
