Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    4 + 4 = 8 1/2 (No. 3)

    V groteskně brazilském a elegantně modernistickém rytmu a portugalském, místy anglickém a českém, později v českém a místy francouzském a ruském znění byl středeční festivalový večer především velkou zábavou s kapkami hlubších zamyšlení.

    Obsah formou

    Ne náhodou jsem si do názvu své reporáže vypůjčila název kdysi provokativní hry Dietricha Grabbeho. Středeční večer festivalu 4 + 4 dny v pohybu jej – alespoň pro mě – naplnil dokonale. V Divadle Archa se představila inscenace Cyborg Manifesto.

    Kyborg je jakýmsi mezistupněm, přechodovým stádiem mezi mužským a ženským nebo mezi umělým a přirozeným. Snímek 4+4 dny v pohybu

    Autor Joelson Gusson, jedna údajně z vůdčích osobností současného experimentálního divadla v Brazílii, byl pravděpodobně inspirován stejnojmennou esejí americké bioložky a feministky z 80. let minulého století, ve které je popsáno propojení člověka s technologií v identitě „kyborga“. Kyborg je jakýmsi mezistupněm, přechodovým stádiem mezi mužským a ženským nebo mezi umělým a přirozeným. Právě přetváření lidského těla, ať už z hlediska pohlaví nebo množství živé hmoty, je i hlavním tématem hodinové hříčky pro dva performery a jednoho půlkostlivce. Úvodní série výstupů na témata hamletovského rozhovoru a tance s lebkou, vysypání popela z boty, neboť „prach jsi a v prach se obrátíš“, či krátká lékařova demonstrace rozličných variant implantátů a chirurgických zkrášlovadel lidského těla jsou dobře vystavěnými gagy. Nahý herec tančící na hudbu popové ikony a zároveň symbolu plastické chirurgie Michaela Jacksona ani nemůže působit jinak než směšně.

    Máme tendenci vylepšovat svůj zevnějšek, ale k čemu? Snímek 4+4 dny v pohybu

    Postupně se ovšem do inscenace vkrádá varovná nálada. Herec se obrací na diváky a klade jim otázky: Věděli jste, že růst nehtů u mrtvého pokračuje? Máme tendenci vylepšovat svůj zevnějšek, ale k čemu? Vždyť tu z něho stejně nic nezůstane. Existuje Bůh, a jestli ano, jak může tohle všechno dopustit? Několikrát vyzvání červený telefon, který je mimochodem jediným barevným prvkem cele bílé scény. Na druhém konci nikdo neodpovídá. Že by Bůh nebo Smrtka? Pohlavní mutaci znázorňuje herec – s bravurní dovedností – převlečený do celotělového trikotu ženy (s vycpanými prsy a chuchvalcem hnědých chlupů mezi nohama), jenž odkazuje na – sice již vylepšenou, ale – po silikonu a novém, „půvabnějším“ zevnějšku lačnící bytosti. Její mužsky vyhlížející obličej dostává novou fasádu, z těsta vymodelovanou umělou tvář. Ale i těsto podléhá rozkladu. Z tváře stéká, ústa se protahují a vytvářejí protáhlý, obludně komický škleb připomínající slavný obraz Edvarda Muncha Výkřik. Původní žert a ironie osciluje na velmi tenké hranici, na jejíž druhé straně sídlí patos a pesimismus. Naštěstí jsou tak dokonale vybalancovány, že nás neobtěžuje převaha ani jedné z nich. Poslední scéna diváky stejně nakonec polapí. Celou dobu si dva performeři s divákem jako „jen tak“ pohrávají, aby mu na závěr dali ránu mezi oči, i když s lehkým úsměškem. Herec – lékař ukazuje svou pozůstalost, ukazuje divákům, co všechno by po něm v tomto okamžiku zbylo, vyndává z kapsy zapalovač, cigarety Pall Mall, stokorunu a pár dalších zbytečností… Druhý – pacient s kapačkou v ruce – uléhá na pitevní stůl a očekává svoji smrt. Je obejmut kostrou, která s černým sakem přehozeným přes lebku nevypadá nijak jinak než jako „Zubatá“.

    Je obejmut kostrou, která s černým sakem přehozeným přes lebku nevypadá nijak jinak než jako „Zubatá“. Snímek 4+4 dny v pohybu

    Dobře vystavěná hříčka využívající moderní divadelní jazyk finišuje majestátně tragickým závěrem doprovázeným špetkou (sebe)ironie. Snaha po rekonstrukci těla ústí jeho dekonstrukcí, deziluzí a definitivní degenerací. Inscenace není úplnou novinkou, hraje se od sezony 2007/2008, i proto je třeba ocenit oba herce (Leonardo Corajo a Lucas Gouvêa), s jakou lehkostí, hravostí a nasazením dodnes vstupují na jeviště.

    Forma obsahem

    Hravost a lehkost nelze upřít ani druhé středeční produkci, tentokrát ve festovalovém centru, v prvním patře paláce ÚLUV, před okny široce otevírajícími výhled na Národní třídu, a navíc premiérové: zbrusu nové performanci Boca Loca Lab, experimentální skupiny, zkoumající vztahy mezi hudebním a mluveným divadlem. Vedoucí osobností této svého druhu výzkumné laboratoře voicebandového divadla je režisér Jiří Adámek. Jeho tvorba – zejména dnes již legendární Tiká tiká politika (2006 – právě na 4+4 dnech v pohybu) a Evropané (2008) – si vysloužila mnohé nálepky: akustické divadlo, postmoderní výtvarně hudební divadlo, théâtre musical, divadlo poutané hudbou (Théâtre musical/Divadlo poutané hudbou se ostatně jmenuje i jeho autorská kniha).

    Fin de siécle v podání Boca Loca Lab. Snímek archiv NoD

    Diváci přicházeli s velkým očekáváním, kam a jak se budou jeho experimenty rozvíjet. Oproti dřívějším, tvrdě aktuálním a často politicky nekorektním tématům se Adámek tentokrát obrátil k době fin de sciécle v císařské monarchii konce Rakouska Uherska. Inscenace Požár / Příběh Evropy před vypuknutím první světové války… L´Europe entière prend feu je esteticky stylizovaným, výrazně imaginativním, příjemným, ale hlavně hravým obrázkem aristokratické skupinky mladých lidí, kterou překvapují vynálezy telefonu, automobilu, ale i nastupující revoluční „masa“ dělníků či sarajevský atentát. Spíš než o obsah, který je stejně prázdný a banální jako tlachy mladých šlechticů během snídaně v trávě, jde v této scénické skice především o divadelní formu.

    Spíš než o obsah jde o formu. Snímek archiv JEDEFRAU.ORG

    Rytmizovaná skupinová zvolání, kanonické repliky, místy strojové/mechanické pohyby herců udávají hlavní tón celé inscenace a – dalo by se říct lineárně – vedou divákovu pozornost od bodu Z (začátek – rok 1867) do bodu K (konec – rok 1916 smrt Františka Josefa I.). Musím ocenit, že všichni herci (Anna Kroupová, Pavol Smolárik, Vendula Štíchová, Daniel Šváb a Petr Vančura) do nejmenšího detailu vyplňují složitou pohybově-akustickou choreografii. Zlom v lahodné idyle přináší vypjatá scéna postupného obnažování všech performerů, kdy je ve jménu revolučních myšlenek přicházejících z Ruska odehrána přepatetizovaná scéna „revolučních“ milostných vyznání. Ta je sice sama o sobě nejkomičtější a z celé inscenace divácky nejatraktivnější, ale v rámci celé koncepce působí nepatřičně, jako by se sem zatoulala z jiné komedie. Pak už se jen čeká na závěr.

    Čajové dýchánky. Hovory aristokratů o umění, přírodě, o velkých problémech zrychlujícího se světa. Jejich obdiv k prvním automobilům, úžas nad pásovou výrobou. Ženy a muži spolu svobodně tráví čas, odpadají předsudky… Snímek archiv JEDEFRAU.ORG

    Já jich napočítala víc jak pět. Ale možná jen nejsem onou generací, odkojenou romantickými románovými ságami. Požár pro mě vybuchl smrtí Ferdinanda v Sarajevu a dokonale vystavěným chaosem postupného balení rekvizit a kostýmů doprovázeným rytmickými povzdechy Možná je to panika, ale… A já byla spokojena. Další protahování a omílání začátku války bylo pro mne více méně útrpné. Možná by stálo za zvážení, zda určité formální principy tvorby nefungují jen po nějakou dobu. A ještě jedna věc, kterou nesmím zapomenout – barevně sladěné kostýmy. Jejich výrazně výtvarná estetika důstojně doprovázela ostatní inscenační složky. V poslední době se rozhostil nešvar tzv. „oblékačů“, kdy místo kreativního výtvarníka kostýmů jsou do inscenace vstupují osoby, které obléknou herce do nevkusného, nejlépe naprosto nevhodného svršku ze secondhandu. Zde tomu tak naštěstí nebylo.


    Komentáře k článku: 4 + 4 = 8 1/2 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,