Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3SES3

    Domníváte se, že lustrační zákon po pětadvaceti letech už splnil svůj účel, a že je proto zralý na zrušení? A myslíte si, že generace narozená po Listopadu může vůbec porozumět době normalizace?

    Kantůrková, Klestilová, Málková

    Eva Kantůrková

    Lustrační zákon byl přijat na ochranu státních institucí, a byl tedy původně časově omezen. Po prodloužení jeho působnosti se původní záměr rozšířil, například i na možné ostouzení lidí, v některých případech státní bezpečností pronásledovaných. Sama znám řadu lidí, kteří tlaku StB podlehli, ale přitom vlastně nikomu neublížili. Byli i takoví, kteří se se mnou chodili radit, co mají o mně vypovídat při výsleších. A některé případy zneužití lidské slabosti byly doslova tragické a nezaslouží si odsouzení. Ten bolavý problém mě natolik zajímal, že jsem o něm napsala román Nečekej, až zajde slunce. Chci říct, že bezpečnostní archivy jsou pouhou součástí životní reality a že je i pro současný režim nebezpečné zacházet s nimi jako s posvátnou krávou.

    Pokud vím z tisku, ke zrušení už zbytečného a někdy i zneužívaného lustračního zákona by postačilo začít uplatňovat parlamentem už přijatý zákon o státní službě.

    Na druhou část otázky bych odpověděla, že minulost je pro ty, kdo se narodili v jiných poměrech, dostupná jen zprostředkovaně, literaturou, filmy, historickými studiemi, vyprávěním pamětníků. A taky zkušeností vlastních rodin.

    Je to obraz nutně nepřesný, už předem poznamenaný osobním výkladem, ale taky a hlavně – možnostmi ať uměleckého nebo vědeckého ztvárnění. Zřetelně viditelné je to například na seriálu České století. Narážíme tu na jedinečnost skutečnosti, nezobrazitelné v její široké, proměnné a na souvislosti bohaté podobě.

    A pokud jde o dnešní mladou generaci, myslím si, že obraz, kterého se jí dostává o bezprostřední minulosti, je tak nejméně přesný a tak nejsilněji zkreslený, jak jen může být. Minulost je ještě příliš blízko a zobrazování minulého režimu slouží současným mocenským zájmům a tužbám. Zideologizovaný obraz minulosti je politikum prvního řádu, nátlaková zbraň, používaná k osočování protivníků, jako argument ve volební kampani, ale třeba i při sestavování vlády. Jako nejvýraznější příklad bych uvedla dodatečný antikomunismus, využívaný prostředím, které se s minulým režimem spíše vezlo.

    Být dnešním mladým člověkem, počkala bych tak deset let, a pak bych se pídila po knížkách, které dnes pro svou objektivitu spíše zapadnou, po pramenech, neovlivněných výběrem různými ústavy, po výpovědích, které se vyhnuly všem ideologismům. Píšu to z vlastní zkušenosti, moje generace taky vyrůstala na rozhraní režimů; a moje největší objevy při studiu na vysoké škole pocházely z děl zakázaných nebo aspoň vysmívaných autorů.

    A taky si myslím, že dnešní mladá generace už vytváří svou vlastní minulost, a ta je pro ni důležitější než minulost naše.

    Iva Klestilová

    Splnil lustrační zákon svůj účel? Ano. Ač zřejmě nerozlišuje mezi viníkem a obětí, přesto se právě díky němu nedostali na ministerská křesla lidé, jejichž minulost byla přinejmenším diskutabilní. Pokud mě paměť neklame, byli na začátku devadesátých let z kandidátek vyeliminováni kandidáti, kteří lustracemi neprošli. I když výjimky se jistě najdou. Současná snaha zcela účelově lustrační zákon „obejít“ či „shodit ze stolu“ je jen dalším důkazem toho, kam až se politická kultura v naší zemi dostala. Můžeme rozvíjet diskusi na téma, zda je lustrační zákon zralý na zrušení, či ne, ale obávám se, že budeme jen planě plýtvat slovy. Buď ho dnešní politická reprezentace zruší, a nebo najde jinou kličku, jak ho obejít. Hlasy voličů jsou svaté a těm zřejmě „minulost“ některých jejich kandidátů nevadila. Koneckonců slyšíme v médiích často: Koho by zajímala minulost. Lidi mají dnes jiné problémy.

    Generace narozená po Listopadu 1989 může porozumět době normalizace. Vždyť neuplynula tak dlouhá doba. Otázka je, zda je to pro ni téma, zda není uondaná politickou nekulturností a diktátem peněz. Co ale může v souvislosti s lustracemi poznat na vlastní kůži, je opět téma „viník – oběť“. Mnozí mohou on-line nahlédnout do různých seznamů nebo si příslušné materiály vyžádat k nahlédnutí. Někteří, a já chci věřit tomu, že většina, se dozví, že jejich příbuzní byli skutečně StB jen obtěžováni. Nicméně v Cibulkových seznamech mohou narazit i na krátké životopisy sledovaných osob, včetně jmen životního partnera, počtu dětí atd. A pochopí, že i oni, ačkoliv se ničím neprovinili, žijí s nějakým cejchem na čele.

    Lucie Málková

    Co si myslet o návrhu, který vzešel na popud komunistů, podpořen současným prezidentem a prosazován stranou, která nevyhrála volby, a tudíž hledá způsoby, čím si zavázat své klíčové koaliční partnery? Protože nic jiného v téhle diskuzi v tuto chvíli nevidím a připadá mi obludné, že se předmětem povolebních námluv stal právě tento zákon. O tom, že je stále potřebný, nepochybuji. A jestliže se prezident vyjádřil v tom smyslu, že i po jeho zrušení by nadále nejmenoval ministry s negativním lustračním osvědčením, tím spíš mám pocit, že by se tak stalo. Protože co není psáno…

    K druhé otázce: Generace narozená po Listopadu porozumí době normalizace tak, jak o ní my budeme vyprávět, zdědí náš pohled na věc, případně, pokud budou o něco zvídavější, začnou sami vyhledávat informace. Třeba proto, aby si ověřili, jestli jim nelžeme, nebo aby se vůči nám mohli vymezit. Což je zcela normální a je to stále ta lepší varianta, než aby naši potomci nedávnou historickou etapu zcela ignorovali. Koneckonců, i já patřím do generace, která tuto dobu nezažila a vnímá ji zpostředkovaně skrz rodiče, literaturu, divadlo… (záměrně vynechávám školu, protože tam o tom nepadla ani zmínka). Listopad roku 1989 je v mé paměti ukotven podobně jako mnoho večerů předtím i potom – sedím v obýváku, skrčená pod konferenčním stolkem (moje oblíbené místo) a čekám na večerníček… Až pár měsíců poté si uvědomím, že asi nastala nějaká změna – výlet za hranice, návštěva obchodního domu v Pasově a osmimetrový regál s panenkama Barbie. Banální příběh revoluce, hodný sedmiletého děvčátka. S narůstajícím věkem přišlo postupné uvědomování si, že ona změna nepřinesla jen kopu panenek, ale něco mnohem, mnohem podstatnějšího. Generaci, narozené do svobodné země, nezbývá než neustále připomínat, že tomu tak nebylo vždycky – protože s pamětí je to jako se svaly – přestanou-li se používat, ztratíme schopnost se pohybovat a zemřeme.


    Komentáře k článku: 3SES3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,