Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3SES3

    Za minulého režimu nejít k volbám bylo občanskou statečností. Po dvě poslední desetiletí slyšíme, že nevolit je občanská hloupost, protože stále tu je možnost volit menší zlo. Podle jaké rozvahy jste přistupovaly k volbám vy samy?

    Kantůrková, Klestilová, Málková

    Eva Kantůrková

    Za minulého režimu jsem od 69. roku nevolila, nešlo o volby, ale o přitakání totalitnímu režimu. Po převratu si myslím, že volit má každý svobodně. A taky, že volit je právo, kdysi tvrdě vybojované, a ne povinnost. I nejít k volbám mám za projev svobodné vůle, nemusí to být občanská hloupost.

    V devadesátých letech jsem si pro sebe argumentovala, že nejít k volbám znamená přidat na vlivu té straně, kterou bych nevolila. Ale pak se jednou volební nabídka tak vybarvila, že mi můj argument vyvrátila, a možnost svobodně nevolit mi připadla občansky důležitější. Občansky samostatná. To ovšem stále mluvím o rozhodování občanském, ne o lenosti se volbám vyhnout nebo je ignorovat.

    Volit menší zlo mi připadá jako nerozhodná pohodlnost. Jako neobčanská závislost. To už je srozumitelnější a zřetelnější k volbám nejít. Protože rozhodovat se mezi menším a větším zlem znamená, že, ať se rozhodnu jakkoli, budu v každém případě volit někoho, koho bych, mít lepší výběr, nevolila. Volba mezi dvěma zly je tedy vlastně volba nesvobodná, protože i kdybych vybrala zlo menší, nevolila bych podle sebe, ale podle mně vnucené volební nabídky. Taková volba je vlastně politicky nehygienická.

    Strany si vybírám podle osob, programu, možností, poslání, ale taky podle politické situace v zemi. Dovedu si představit situaci, kdy bych volila stranu, s kterou z části i nesouhlasím, ale o které vím, že je pro veřejné poměry důležitá a že by neměla ve volbách propadnout. Volby nepovažuji jen za občanskou možnost prosadit vliv mně sympatických stran, ale taky za příležitostí nastolit politickou rovnováhu, pokud byla porušena.

    Módou se stalo kroužkování kandidátů. Při minulých volbách se neosvědčilo, okroužkovaní poslanci většinou parlament nevylepšili. V našem parlamentním a volebním systému jednotlivci nenahradí kvalitu celých stran. Spíš si myslím, že volím-li nějakou stranu, mám důvěřovat vnitřnímu výběru jejích kandidátů. Programové kroužkování mi připadá trochu jako onen pověstný český anarchismus.

    Až na onu výjimku, kdy ale šlo o osoby, ne o stranu, mi volby pokaždé nabídly tu jednu stranu, o které jsem si myslela, že svou příležitost, pokud se ve volbách prosadí, neprodá. Zatím jsem se nezmýlila. Přitom mi nepřipadá důležité, jestli strana, kterou volím, volby vyhraje; důležité je, jak svůj program bude prosazovat ať ve vládě nebo v parlamentu.

    V současné době veřejným míněním otřásá zkušenost s krizovými výkyvy mocenských vazeb. Krize vládnutí je patrná, ale podle mého odhadu není až tak katastrofická, jak se zdá. Nebo jak se z ní strany navzájem obviňují. Demokratický systém vládnutí má výhodu sebereflexe, která probouzí jeho schopnost čelit svým vnitřním krizím. Skutečně ohrozit jej může jen destrukce přicházející z vnějšku. Jako se to stalo například Mnichovskou dohodou nebo obsazením země vojsky Varšavského paktu. Dnešní obranou demokratického vládnutí je přimknutí republiky k Evropě a vnitřním příspěvkem bude občanský rozum v hrsti při letošních volbách.

    Iva Klestilová

    Po dvě desetiletí jsem se k volbám vždy dostavovala, protože jsem možnost „volit“ považovala za občanskou povinnost. A většinou jsem již dopředu věděla, kterou stranu chci volit. Tentokrát je tomu – musím přiznat – poněkud jinak. Míra mé frustrace z nedostatku politické morálky, kultury a zodpovědnosti vůči NÁM – občanům dosáhla vrcholu. Nevím, koho mám volit. Sleduji poměrně poctivě politické debaty v médiích a obchází mne hrůza při představě, že by někteří z kandidátů měli zasednout do poslaneckých lavic. Na druhé straně si říkám, že mnozí ze stávajících politiků už tam seděli dost dlouho, a k ničemu to nevedlo. Komu mám dát hlas? Některé z nových stran? To zřejmě v mém případě nepřipadá v úvahu. Nevěřím jim. Nebo mám dát hlas některé z těch politických stran, o kterých se jedna významná politička vyjádřila v tom smyslu, že sice chybovaly, ale mají pevnou stranickou základnu a program? Asi ano. S největší pravděpodobností dám hlas některé z těch stran. Pečlivě si přečtu politický program a budu kroužkovat. A věřit, že se stane zázrak a do sněmovny se dostanou slušní lidé, kteří se nezačnou chovat jako „soudruzi“. Ale je docela dobře možné, že neodvolím. Nevolím totiž v Praze, ale v Brně. A pokud bude dálnice D1 opět neprůjezdná a vlaky budou mít zpoždění (jak už to tak bývá), vůbec se k volbám nedostanu.

    Lucie Málková

    Na zvonek budapešťského bytu právě zazvonil pošťák a přinesl mi zásilku do vlastních rukou. Volební lístek. Vyřídit jej a nechat jej zaslat do zahraniční nebylo zrovna nejjednodušší a vyžadovalo jednu extra cestu do místa bydliště. Z toho – věřím – jasně vyplývá, jaký je můj postoj k volbám.

    O tom, zda má, nebo nemá smysl volit, vůbec neuvažuji. Je to pro mě zcela přirozené a argumenty jako „když nevolíš, dáváš hlas komunistům“ nebo „volím menší zlo“ nechávám stranou. Nezajímají mě. Volím, protože můžu, a protože chci. V duchu Sartrovského Ale k čemu je svoboda, ne-li k tomu, aby ses angažoval považuji nevyužití možnosti svobodně volit, vyjádřit se, zúčastnit se za gesto marné a nabubřelé. Ačkoli argumentů je jistě dost – deziluze, nedůvěra, zklamání z předchozích vlád a každodenních politických jobovek… Také nevěřícně a často s pobavením čtu internetové deníky a každý den si nad zprávami z domova říkám No tak tohle už snad nejde trumfnout. Jenže ono jde. A tak buď sprostě nadávám, nebo se hlasitě směju, podle toho, jak se zrovna probudím. Ale nikdy jsem ani na okamžik nezauvažovala o tom, že bych se práva volby vzdala.

    Co mě ovšem na těchto volbách velmi těší, je fakt, že žiju dostatečně daleko a nejsem zatažena do předvolebního cirkusu: nemusím míjet gulášové stánky nebo podnikatele s koblihama, projíždět městem zamořeným „rozsvícenými“ obličeji, hlásajícími přiblblá hesla, jejichž věrohodnost by nepřesvědčila ani dvouleté dítě. Naopak. Zcela sobecky, s nadhledem dávno rozhodnutého voliče, s volebním lístkem v ruce si jdu uvařit ranní kafe a hodlám strávit dnešní, podzimně nevlídný (ovšem předvolebním smogem neznečištěný) den v duchu Coleových Autumn Leaves…

    • Autor:
    • Publikováno: 1. listopadu 2013

    Komentáře k článku: 3SES3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,