Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    3SES3

    V čase výročí Mnichova se nabízí otázka, nakolik jsou pojmy jako hrdost, bojovnost a neústupnost v dnešním světě pochopitelné? A teď nemáme ani tak na mysli mimořádnou situaci, jako spíše každodenní život.

    Kantůrková, Klestilová, Málková

    Eva Kantůrková

    Tuším, že chcete slyšet spíše skeptickou odpověď: náš převážně spotřebitelský svět má ve svém slovníku úplně jiné pojmy a hodnoty, než je hrdost, bojovnost a ne­ústupnost. A když připustí bojovnost, tak pro zisk, chudí ji uplatní ve strkanici v čase vánoční slevy. A neústupnost se připouští jen ve vlastním zájmu.

    Vy ale ony pojmy uvádíte v souvislosti s výročím Mnichova, a to ovšem dostávají jiný zvuk a jinak propracovaný význam. Přeme se, jestli si president Beneš nezahrál s národní hrdostí, když nebojovně ustoupil Hitlerovým požadavkům. Ale jako v ničem důležitém, ani tady není odpověď jednoznačná. Svět, naštěstí, není jeden.

    Různí se podle povah jednotlivců a vlivných osobností, podle zájmových skupin, podle současných mravů, i podle náboženství a kultury. Znala jsem hrdé lidi zavřené v Ruzyni a znala jsem zbabělce ve vysokých mocenských funkcích. A ve stejné věci a v jednom okamžiku může docela vlivná skupina sázet na svou hrdost, a hned vedle se zase jiná zachová tak zbaběle, až to vezme dech. A obecenstvo složené z lidí nevlivných se může u piva sázet, kdo vyhraje. Bojovnost se nemusí projevit jen násilím nebo zbraní, ale i myšlením a svobodným názorem. Neústupnost už v takové úctě nemám, ale vím, že se ptáte spíš na problém, jestli má člověk na čemkoli svém, na názoru nebo na obhajobě státní nezávislosti, neústupně vytrvat, anebo se moudře poddat.

    Jak silné jsou tyto různorodé vstupy do jednání, do chování a do obecného povědomí, záleží také na dobové atmosféře. Pamatuji se, byla jsem tenkrát dítě, jak vojáci poslaní ve dnech Mnichova z mobilizace domů vykřikovali heslo „dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“, a docela rozumím názoru, že tehdejší ústupky poznamenaly národní paměť na mnoho let. A pamatuji na odhodlanou atmosféru v srpnových dnech a na ten propad sebevědomí, když politická reprezentace podepsala moskevské protokoly. A pamatuji mrtvo následného dvacetiletí, kdy se za zvednutí hlavy platilo vězením, avšak které někteří nynější mocní považují za jediné rozumné řešení.

    Pojmy jako hrdost, bojovnost a ne­ústupost mají vlastní historii a jsou ve významu a v uplatnění proměnné. Co bylo hrdé včera, může být dnes bláznovstvím. A ne každý bojovník je a priori sympaťák: muslimským atentátníkům by dnešní svět byl vděčný, kdyby byli méně bojovní a více ústupčiví. A jako všechny pojmy vázané etikou jsou i tyto relativní. Vybavuji si, jak úctyhodní muži, kteří podepsali Antichartu, vytkli chartistům, že je svou nerozvážnou neústupností donutili se před režimem pokořit.

    Vy se ptáte na život všední, ale někdo, i celé sociální skupiny, mohou prožívat jako svou všednodennost poměry, které v nich probouzejí bojovnost hodně vypjatou; teď mám na mysli například ostravské havíře; anebo, abych nebyla tak vyhraněně sociální, si mohu představit bojovné rozpoložení některých státních zástupců, soudců, policistů a právníků, kterým vzala prezidentova lednová amnestie možnost zasáhnout proti zločinu.

    Při všem relativismu si ale i hrdost, i bojovnost, i zdůvodněná neústupnost zaslouží obdiv.

    Iva Klestilová

    Od jisté doby se neřídím tím, co je pochopitelné pro jiné, ale tím, co je podle mého názoru správné. Protože pochopitelným se v současnosti stalo mnohé, v mnoha případech i to, co je pro obyčejné lidi zcela nepochopitelné, nesprávné, nestravitelné, ba někdy i trestné. Nevím, v jakém smyslu je míněn termín „hrdost“, ale naposledy jsem například byla hrdá na lidi z jisté neziskové organizace, kteří se snažili získat peníze na fungování domova pro seniory. Byli slušní, vlídní a o starých lidech mluvili jako o lidských bytostech, které se ničím neprovinily (snad jen tím, že zestárly)a zaslouží si péči. Jejich bojovnost nebyla agresivní. Byli inteligentní. Ti, kteří rozhodovali o „bytí či nebytí“ jejich klientů seniorů inteligentní nebyli. Přinejmenším jim chyběla sociální inteligence. Jejich argumentace se opírala o „všemocné“ tržní mechanismy či tržní hodnotu dědečků a babiček. Byl to tedy boj zcela nerovný, protože úcta k člověku tu stála proti „náboženství“ peněz. Kdo vyhrál, nevím, ale obávám se, že tuším. Nicméně mne trpělivost, s jakou tito lidé bojovali za dobrou věc – to jest úctu k člověku – naplňovala velkým optimismem a částečně vyvažovala frustraci z pocitu, že o mém životě a životě mých blízkých rozhoduje banda psychopatů a zlodějů. Byla jsem na ně hrdá. Stejně jako jsem hrdá na každého, kdo bojuje a prosazuje něco, co je užitečné nejen pro něj samého, ale především pro ostatní. A svádí každodenní boj s arogancí mocných, jejichž moc se většinou neopírá o kvalifikaci, ale o kamarádství či stranickou příslušnost. Možná to někomu přijde málo. Mně to přijde až až.

    Lucie Málková

    Pokud zůstaneme u pojmů, nemá to smysl. Je to jako s láskou, svobodou, pravdou… jedna věc je o nich dlouhosáhle mluvit (nebo psát) a druhá věc je jimi žít a konat. I proto je pro mě těžké vyjádřit se k této otázce. S každým napsaným slovem dostávám pocit, jako bych tyto podstatné lidské osobnostní rysy banalizovala, jako by ztrácely na významu a naléhavosti. Ony prostě existují, projevují se zcela neočekávatelně, v každodenní konfrontaci s realitou a často člověka překvapí. Může jít o zcela drobné, každodenní individuální zápasy, pro někoho může být projevem bojovnosti třeba i to, že vůbec dokáže vstát z postele a prožít další den, pro jiného jsou to neúnavné občanské aktivity, vedoucí k nabourání mafiánských struktur v současném politickém prostředí. Bojovnost, hrdost a neústupnost vnímám jako vlastnosti pro člověka přirozené a nezbytné, byť je mi jasné, že mnoho lidí považuje tyto pojmy za patetické, dávno vyšlé z módy a pro dnešní svět neefektivní. To je ale věc každého z nás, věc velice osobní, a proto mi připadá podstatnější konat než o dané věci uvažovat. Ráda bych tedy čtenáři ušetřila čas a dovolila si jej vyzvat k témuž, totiž ke zcela tichému, vnitřímu a osobnímu zamyšlení nad danou otázkou.

    • Autor:
    • Publikováno: 17. října 2013

    Komentáře k článku: 3SES3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,