Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3SES3

    Pociťujete hrdost na úspěchy českých sportovců a sportovkyň, anebo považujete vlastenecké fandění až hysterčení (Kdo neskáče, není Čech!) za pouhou náhražku?

    Kantůrková, Klestilová, Málková

    Eva Kantůrková

    Nedávno jsem v parku potkala děti z místní mateřské školky, bylo jich dvacet, šly v průvodu, držely se povinně za ruce a vykřikovaly do pochodu: Kdo neskáče, není Čech, kdo neskáče, není Čech. Křičely to s plnou vervou, ale pochybovala jsem, že vědí, co křičí. Tím jistě nechci říct, že když plné Staroměstské náměstí křičí, kdo neskáče, není Čech, tak neví, co pokřik obsahuje. Přinejmenším to, že naše mužstvo někde ve světě vyhrálo hokejový zápas. Ostatně to nadšenému davu ukazuje obrovitá televizní obrazovka.

    Pokřik je to jednoduchý, když se jej naučí i předškolní děti, a současně je v něm obsaženo tajemství. Dokonce mnohonásobné tajemství. Křičící fanoušci se k někomu nebo k něčemu (k vítězství) přiřazují, křikem si je přivlastňují. Křičící fanoušci si vítězstvím hokejistů nahrazují vlastní malé možnosti úspěchu, vynahrazují si každodennost svých životů. Křičící fanoušci křičí ale taky jen proto, že je to velká sranda (pardon), moci si v tak velkém množství zakřičet. Sranda podobná například té silvestrovské. A kolektivní křik umožňuje křičícímu zástupu projevit skryté vědomí a potřebu někam patřit. Například mezi Čechy, kteří křičí. Psycholog by asi v pitvě kolektivní duše mohl ještě pokračovat.

    Já tyto rozradované davy obdivuji. I jim trochu závidím, protože bych nebyla s to se k nim přidat. Můj individualismus se tím ocitá v jisté nevýhodě, kdežto jim přiznávám výhodu, že křik a radost a opojení z něj jim poskytují společný zážitek. Zážitek dostupný právě jen ve společenství středního proudu, který si individualisté oškliví. Individualista s nosem nahoru by se uprostřed tohoto davu cítil když ne ztraceně, tak aspoň nepříhodně. A určitě by nenašel správný rytmus toho nádherného pokřiku. A styděl by se ještě zítra, k čemu se to dal svést.

    Jedním dechem ale dodávám, že je naprosto něco jiného radovat se z úspěchu hokejistů a cítit se tím být správným Čechem, než kolektivně zdvihat pěst nebo paži a vyhrožovat například nepřizpůsobivým spoluobčanům. Ty pokřiky jsou neporovnatelné, přesto ale, musím to napsat, mají něco společného: poskytují opojný pocit právě oné kolektivity. Vzrušené masové kolektivity, která obsahuje i cosi zneužitelného: nedostatek vlastní myšlenky. Při sledování hokeje to spíše nevadí, vítězství hokejistů je hodné oslavy, nebezpečným se to může stát například na předvolebním shromáždění.

    V radosti nadšeného davu z vítězství našich sportovců je i cosi očistného. Není to vlastenectví, jak by naznačoval pokřik, tak primitivní sportovní fanoušci nejsou; je to prostá lidská radost z toho, že jsme v něčem hodně dobří. Podobá se to potlesku v divadle po povedeném představení. Nebo masovému nákupu nějaké skvostné knihy. Je to poděkování za mimořádný prožitek, za povznesení z všednosti. Je to katarze.

    Hodně mi ale vadilo, že obě paní učitelky mateřské školky dětem neporadily, aby si raději něco zazpívaly. Například Pec nám spadla, pec nám spadla, kdopak nám ji postaví… Ale odvahu jim to říct jsem nesebrala. Nechtěla jsem být za elitářského hlupáka.

    Iva Klestilová

    Předpokládám, že otázka je motivovaná zimní olympiádou. Z médií jsem pochopila, že na Letné stojí „nějaký olympijský areál“, který patrně nabízí občanům nejen sportovní vyžití, ale i fandění v přímém přenosu, kdy rozjaření lidé ozvučují vše, co se jim aktuálně zrodilo v hlavě, a svými výkřiky štěstí komentují výsledky našich sportovců. Proti některým takovým výkřikům fandů je věta Kdo neskáče, není Čech vlastně dobrá a v souladu s myšlením příznivců olympiády. Alespoň těch, kteří se v televizních spotech z Letné objevují. Jen doufám, že akce na Letné nepovede k úmyslu, který už tu jednou byl za doby tuším Pavla Béma, a to, že by měla být olympiáda v Čechách. Ačkoliv – nikdy neříkejme nikdy. Co se týče mého fandění: jsem fanda. Nevím, jestli pociťuju hrdost na úspěchy našich sportovců, ale fandím jim. A raduju se z jejich vítězství. Nepropadám matematické mánii ve sledování počtu medailí pro naši republiku. Ale mám-li možnost sledovat sportovní úsilí českých reprezentantů v boji o vítězství, sleduju je. Přiznám, že mě do jisté míry dojímají vítězství některých našich sportovců. Vždyť cesta k němu byla nejen strastiplná, ale v některých případech i poměrně bizarní. Jak jsem pochopila, tak např. Sáblíková trénovala rychlobruslení ve vlněných ponožkách na lakovaných parketách. Takovou cestu k olympijské medaili si asi holandští rychlobruslaři představit nedovedou. My Češi se nad tím můžeme jen pousmát. Koneckonců – jsme na absurdity zvyklí.

    Lucie Málková

    Úspěch českým sportovcům samozřejmě přeju, ale především jako lidem, osobnostem a individualitám. Veškeré vlastenecké projevy jsou mi cizí a mnohdy je považuji za kompenzaci vlastních nejistot. Vlastenectví je poslední útočiště darebáků, napsal Samuel Johnson. Je to samozřejmě otázka míry – někdo to může myslet upřímně a za zvuků české hymny se rozbrečet (ačkoli i to mi připadá přitažené za vlasy), nicméně u mnoha lidí vnímám identifikaci s národními symboly a jejich uctívání jako duševní chorobu, pramenící z komplexu méněcennosti a z nedostatečného sebevědomí. Osobně mám k symbolům, jako je státní vlajka nebo státní hymna, zdrženlivý vztah a jejich využívání se snažím zcela vyhnout. Použila bych je pouze v případě, že by k tomu byl zatracený důvod – a to pro mě sportovní klání nejrůznějšího druhu nejsou. Navíc, takhle olympiáda v Soči má velmi hořkou pachuť a člověk, který jen trochu přemýšlí v souvislostech, musí mít značné výhrady k místu konání. Na obrazovkách to vypadá jako každá jiná olympiáda, ale o tom, co se děje mimo kamery, bylo napsáno mnohé: porušování lidských práv a svobod, týrání zvířat, cenzura a destabilizace zemí v sousedství a ekonomické vydírání. Rusko sice dosáhlo toho, že v tuto chvíli hostí nejvýznamnějsí sportovní událost planety, ale k tomu, aby změnilo svůj image ve světě, mu olympiáda nestačí. Koneckonců slávu a lesk olympijských her „zastiňuje“ fakt, že v sousední zemi umírají desítky lidí v boji o nezávislost, v boji, v němž hraje ruská velmoc také svou roli. Modro žluté vlajky, které zaplňují ukrajinská náměstí, plní svůj skutečný smysl – nejde o falešnou národní hrdost ani o prázdné vlastenectví, ale o každodenní hrdinství na otevřené frontě. Go west, Ukraine!

    • Autor:
    • Publikováno: 4. března 2014

    Komentáře k článku: 3SES3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,