Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3SES3

    Myslíte si, že za pokusem radnice v Ústí nad Labem likvidovat divadelní scénu Činoherního studia je třeba hledat pouze mocenskou nekulturnost radních? A věříte, že solidarita českých divadel může kritickou situaci ovlivnit?

    Kantůrková, Klestilová, Málková

    Eva Kantůrková

    Nebydlím v Ústí a neznám členy městské rady. O jejich záměru se neodvažuji soudit. Přitom ale čtu v novinách a na internetu různé dohady a úvahy, co asi mohlo rozhodování radnice ovlivnit. Připouštím, že těžko je to pouze nedostatek financí.

    Mně ale při uvažování o takovémto jednotlivém případu připadá jako důležitá celková atmosféra ve vztahu státu a samosprávných orgánů k živému umění, o němž mají možnost rozhodovat. Někde jsem přečetla postesknutí prof. Vladimíra Franze, které pronesl, když se jednalo o jeho možném jmenování náměstkem na ministerstvu kultury: zjistil, že na úřadě byl během vládnutí pravicových koalic odbor živého umění zcela zrušen. Docela se mě to dotklo. Pracovala jsem za Pavla Dostála na ministerstvu dva roky ve funkci ředitelky odboru, a rozšířili jsme systém grantů o několik nových, například o nákup vybraných titulů pro veřejné knihovny, což znamenalo pomoc nejen knihovnám, ale i nakladatelům, a dokonce jsme vytvořili pro nakladatele grant ve formě stipendia, určeného pro spisovatele, s jehož novým dílem nakladatel počítal.

    Teď právě jsem si na internetu přečetla názor J. P. Kříže, proč nejspíš dochází k likvidaci ústeckého divadla, divadla, jehož vynikající pověst si pamatuji ještě z osmdesátých let. Možná opravdu může někomu vadit kritičnost scény, která přitahuje mladé obecenstvo, protože se nebojí sáhnout po citlivém tématu. Že by ale mohl takový záměr radním vyjít, není důkazem jejich síly, i když o divadle jeho financováním rozhodují; taková nerudná rozhodnutí jsou prosaditelná jen v prostředí, které nemá ani vůli ani chuť podobným zásahům zbraňovat. Stále šířeji nás obklopuje nejen státní, ale i obecnější sklon k nekulturní neúctě k umění. Když pak připočteme různé druhy vzrůstajících nespokojeností, jejichž příčiny kritické scény reflektují, můžeme si připsat i věcný důvod, proč různí bafuňáři divadlo a vůbec umění nemilují. A vymluvit se na nedostatek financí je tak příhodné!

    A jestli může ústecké divadlo zachránit solidarita ostatních divadel? V zemi, kde pod tlakem různých neomaleností i pocit sounáležitosti a solidárnosti pomalu vymírá, je každý projev solidárního tlaku užitečný, a nejen pro ústecké divadlo. Nadto solidárnost s uměním by se měla vrátit i do ministerských úřadoven. Například konečně prosadit, aby ze státního rozpočtu byla na kulturu vyčleněna ona pověstná dvě procenta. Byl by to dobrý příklad ústeckým radním.

    Iva Klestilová

    Není podstatné, jestli budeme snahu zlikvidovat Činoherní studio nazývat mocenskou nekulturností radních, diktátem peněz nebo arogancí moci. Podstatné je, že tyto metody jsou vůči kulturním institucím a kultuře vůbec trvale uplatňovány. S větší či menší mírou na tyto metody upozorňujeme již dvacet pět let. Co je pravým důvodem pokusu o likvidaci „činoheráku“, jistě ukáže čas. Možná je již v plánu udělat z divadla kasíno, hernu nebo jiný objekt, který bude „někomu“ vydělávat peníze.

    A co se týče druhé části otázky, zda může solidarita kritickou situaci ovlivnit. Věřím, že ji může nejen ovlivnit, ale hlavně změnit! Že „činoherák“, divadlo s víc jak čtyřicetiletou tradicí, zase začne hrát. A že napjatá situace kolem Činoherního studia bude důvodem k přehodnocení vztahu ke kultuře vůbec. Politická situace je ideální. Nastupuje nový ministr kultury. Nezbývá než věřit, že se skutečně bude kulturou zabývat.

    Daniil Charms ve svém krátkém dramatu Čtyři názorné příklady toho, kterak náhodná myšlenka dokáže ohromit člověka, který na ni není připraven píše: Spisovatel: Jsem spisovatel. Čtenář: U mě jsi hovno! Spisovatel otřesený touto novou myšlenkou několik minut stojí, pak padne mrtev. Je odnesen. Umělec: Jsem umělec. Dělník: A u mě jsi hovno! Umělec v okamžení zbledl jak stěna, zachvěl se jak třtina a nečekaně zhasl. Je odnesen. Skladatel: Jsem skladatel. Vaďa Rublev: A u mě jsi hovno! Skladatel, těžce dýchaje, zesnul. Je bez meškání odnesen. Když tuto hříčku hrálo kdysi HaDivadlo, končila větou: tak začal krásný, letní den!

    Lucie Málková

    Že by měla z divadelní mapy České republiky zmizet scéna názorově vyhraněná, výlučná svou historií a náročnou dramaturgií, mě šokovalo podobně jako většinu divadelníků. Navíc se jedná o mimopražské divadlo, působící v regionu, který takovou scénu potřebuje. To si uvědomují všichni, od přímo zasažených umělců přes kritiky až po spřízněná divadla vyjadřující solidaritu. Všichni, kromě úředníků na ústecké radnici. Co přesně stojí za jejich nekorektním jednáním, lze jen hádat. Podle mě městu jednoduše takové divadlo nevoní – protože se vymezuje, protože kritizuje, protože je nesrozumitelné, protože ne-baví. V logice omezeného úředníka je přece možné se ptát: proč mám já dát 12 milionů někomu, kdo o mně říká nepěkné věci a prudí mě? No nejsem já vůl? Za ty peníze přivezu Heřmánka, Hrušínského a ještě mi zbyde na Cimrmany a Kalich. A lidi mi za ni budou děkovat, protože já především dělám službu svým občanům. Na druhou stranu, pro radní je takové jednání zcela legitimní a z právního hlediska v pořádku. Ze strany ČS mě zarazila ona slepá důvěra, se kterou svůj osud zanechali na nevyzpytatelných hráčích z radnice. V případě takových scén je úplná ekonomická závislost na městě časovanou bombou a v krajních případech končí takto – protože osvícené úředníky spočítáte na prstech jedné ruky a evidentně se nevyskytují v Ústí nad Labem.

    Podle toho, jak se situace v současné chvíli vyvíjí, hádám, že se nakonec divadlu podaří se s městem částečně dohodnout. Poté, co se do situace aktivně vložilo Národní divadlo, co vyšla vyjádření ministerstva kultury nebo Divadelního ústavu, nemůže město případ ČS ignorovat. I kdyby se ale podařilo pokračovat, byť s omezenými prostředky, je myslím pro ČS nutné přehodnotit dosavadní fungovaní a obrátit se k vícezdrojovému financování. Protože jak vidno z reakcí, které zpráva o likvidaci ČS způsobila, mnohým (často Mimoústeckým) na jejich divadle záleží a jsou schopni ho podpořit i za něho bojovat.

    • Autor:
    • Publikováno: 17. února 2014

    Komentáře k článku: 3SES3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,