Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3SES3

    Zasvěcení komentátoři tvrdí, že se česká společnost dále polarizuje a krajinou se šíří apatie a nechuť se jakkoli angažovat. Jaké jsou vaše pocity a zkušenosti?

    Kantůrková, Klestilová, Málková

    Eva Kantůrková

    Přiměl jste mě uvažovat o slovesu angažovat se. Znamená činnost. Dokonce horlivou činnost. Aktivní účast na něčem. Účast dobrovolnou. Ba až nadšenou. Znamená o něco usilovat. O něco se snažit. Něco prosazovat. Ozřejmit. Něčeho se domáhat. Za něco vynaložit energii. Projevit veřejnou účast.

    A co je to, to něco, za něž se angažujeme?

    V podtextu všech těch vyjmenovaných sloves čteme my, kteří jsme naladěni angažovaně, cíl bezpochyby pozitivní. Angažujeme se za něco prospěšného. Dobrého. Pro všechny výhodného. Slovesa opisující pojem angažovanosti obsahují pozitivní základ a východisko.

    A tady jsem narazila na problém.

    Když odpovím na vaši otázku, budu taky muset napsat, že se opět nacházíme v situaci, kdy se angažujeme proti něčemu. Že už se zase do jádra našeho angažmá vnutil rozpor.

    Vždyť přece, kdo se dnes angažuje?

    Různé občanské aktivity soukromě spřádající reformní programy. Různé vyhraněné skupinky píšící petice vlivným osobám. Stateční odboráři organizující nepočetné demonstrace. A taky některá umělecká díla, divadelní hry, romány. Některé internetové časopisy. Velká média nepočítám, ta spíš svou zaujatostí nepřispívají k všeobecnému názorovému chaosu a nespokojenosti. K angažující se veřejnosti nepočítám ani hospodské a jiné kibice.

    Angažmá předstírají i politické strany nejrůznějšími programy a činnostmi posilující svou moc, ale na tento druh angažovanosti jste se neoptal.

    A kdo z občanstva už na angažování nepomyslí?

    Řekla bych, že dost rozličné společenské vrstvy. Jednak úzká skupina těch nejbohatších, zrozená převratem. Ta už má své vlastní angažmá uložené v bankách a podnicích. Dále vrstva těch nejchudších mezi námi, páriů na sociálních dávkách, které plodí náš způsob kapitalismu a kteří na jiné angažmá, než na záchranu vlastní existence, energii nemají. Na Štědrý den jsem potkala u Anděla paní, seděla na židli, protože má nemocné nohy, a rukou nataženou k vířivému hejnu náruživě nakupujících žebrala. Mohlo jí být tak kolem padesáti let. Ta paní není tak velkou výjimkou, jak byste si mohli myslet.

    Na angažmá nepomyslí ani vrstva zabydlených. A nemusejí to být lidé lhostejní, jejich přízemní uspokojenost pramení z jejich středostavovského postavení. A z jejich strachu, že by o svou zabydlenost mohli přijít.

    Letos uplyne od převratu čtvrt století, ještě jsme nestačili demokratický systém zažít, a už sledujeme, jak nás zdánlivě překonaná minulost, i ta hodně vzdálená, dohání. Děje se to různými projevy restaurace, a není to jev neobvyklý. Ta naše probíhá v osobách, ale zejména v metodách. Zjišťujeme, že na obsahu (nebo jménu) systému nezáleží, podstatné jsou metody vládnutí. Ona arogance moci. Která brání velké části společnosti se se systémem, ač je demokratický, sžít. A proč by se v něm nebo pro něj angažovali, když se od nich odvrací! Když mocenská elita nenašla způsob, jak vládnout demokraticky. Ona legální, jevová společnost, kam řadím strany, ale i média, o sobě podává zprávu, že na víc nemá.

    Mně ani tak nevadí různé přesuny majetku, například církevní restituce, jako to, například, že celý ten obrovský systém státní moci se nedokázal vypořádat s nejodpornějšími parazity, ždímajícími zisky z těch nejchudších.

    Středním vrstvám, kam patřím, tradičně přísluší slušné nenásilné řešení. Mohla bych tedy napsat, že slušným a pozitivním způsobem angažovanosti je uchovat si vlastní tvář. Pracovat a žít tak, abych nepřispívala k obecnému rozkladu. A jak ta slova píšu, nepřestávám se stydět, protože jakou vlastní tvář si má uchovat ta paní na židli u Anděla?

    Takže přece! Asi je nutné angažovat se proti. I když to odporuje vlastnímu smyslu toho slova.

    Iva Klestilová

    Česká společnost je nejen polarizovaná, ale především hluboce paralyzovaná. Panuje absolutní nedůvěra ve stát, politiky, reformy. Korupční skandály jsou na denním pořádku. Rozkrádání se stalo běžným, vyšetřování takových kauz vázne a málokdo věří, že viníci budou někdy potrestáni. Koneckonců – byli jsme nedávno svědky prezidentské amnestie, která mnohé z obviněných osvobodila. Poškozeným zbyly jen oči pro pláč. Stejně tak jako řidiči autobusu (tuším z Ostravy), který se neprovinil ničím jiným než nakreslením tykadel na billboard. Soud v jeho případě jednal neobvykle rychle a tvrdě – poškodil majetek, šel do vězení. Absurdní. Vnímala jsem jeho uvěznění velmi osobně a jistě jsem nebyla sama. Byl to jasný vzkaz občanům – z politiků si nikdo srandu dělat nebude. Bohužel. Jak osvěžující a především normální by bylo, kdyby se celá záležitost přešla s humorem a politici by věnovali čas a energii k vytváření smysluplné vize o tom, jakou chtějí budovat společnost a stát, či k dohodám, které by byly platné i pro případné další vlády. O tom si ale můžeme nechat zřejmě jen zdát.

    Nemyslím si, že panuje nechuť se angažovat. Koneckonců není u nás málo organizací, které se snaží na nekalosti upozorňovat. Považuji je za zástupce nás, občanů, kteří musíme pracovat a platit daně. Bez našich daní by totiž tento stát zkrachoval.

    Lucie Málková

    Pominu-li, že termín „zasvěcení komentátoři“ ve mně nevzbuzuje důvěru, co se daných tvrzení týče, je pro mě tentokrát velice těžké odpovědět. Důvod je takový – v České republice už rok nežiji, a pokud sem zamířím, tak většinou na otočku a s hlavou zahlcenou prací. Na to, abych pocítila, jaká nálada panuje ve společnosti, bych se musela vrátit na delší dobu a vnímat každodenní život v těch nejbanálnějších situacích – rána v MHD, návštěvy úřadů nebo večery strávené v nejrůznějších restauračních zařízeních. Tam především. Pravda je taková, že obraz české společnosti a její náladu mně v tuto chvíli zprostředkovávají média a sociální sítě. A obojí je ošemetné, neboť co se médií týče, ztratila jsem schopnost rozpoznat, co je zaplacená agitka, nebo kde naopak může hrozit cenzura, a tudíž beru veškeré mediální zprávy s obrovskou rezervou. Sociální sítě se, na druhou stranu, hemží všemi druhy nálad a apatie je v tomto prostředí zapovězené slovo. Ale díky několika citlivým facebookovým přátelům se dozvídám o spoustě událostí, které se u nás doma dějí, byť už jsou dané informace dochuceny jejich vlastním, často vyhroceným názorem (tímto děkuji brněnské angažované sekci Jiří Honzírek + Roman Sikora a pražským facebookovým odstřelovačům Kryštof Pavelka + Vojtěch Varyš).

    Nicméně až teď, s psaním, si uvědomuju, že je to trochu smutné, ztratit kontakt s vlastní zemí. Ale dobrovolná emigrace přináší i pozitiva – nadhled, empatii a naději. Ty bych také přála české společnosti, jsme koneckonců na začátku roku, tak proč si nedat hned jedno takové postnovoroční předsevzetí?

    • Autor:
    • Publikováno: 23. ledna 2014

    Komentáře k článku: 3SES3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,