Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3MIS3

    Po blonďaté bestii (o kauze Kristiny Kočí) připravuje režisér Tomáš Svoboda divadelní rekonstrukci procesu s Vítem Bártou. Znamená to renesanci divadelní politické satiry, nebo konjunkturální „plavbu“ po pěně dní?

    David Drábek

    Já jsem vášnivý podporovatel politických kabaretů. Už v Hořících žirafách v Olomouci jsme tento žánr pilovali a v Hradci jsem navázal Nocí oživlých mrtvol. V určité fázi jsem velmi váhal, zda explicitně nazývat lidské terče jejich pravými občanskými jmény, zda to není hanebné a laciné. Otírali jsme se o lidi z šoubyznysu a politiky jen letmo a vcelku elegantně, člověka stále brzdil určitý stud, nechtěl být úporně komunální jako televizní baviči. Hejkalové typu Bubílkové se stali trapnými pohrobky prozatímního vrcholu žánru – České sody. Od té doby se s tímto druhem satiry z veřejnoprávních médií vydrbalo. Jen občas si zastříleli ve svých provokativních instalacích výtvarníci nebo jsme zaprudili my divadelníci. Vzpomenout je třeba mou kamarádku Ivu Klestilovou s jejím kusem o té ostudné superkurvě Standovi Grossovi.

    Předevčírem další z multihajzlů, nějaký Janoušek (jemuž se krví upsal jiný známý pražský krysařík jménem Bém), nachcaně a zlotřile boural lidské kuželky autem a já Svobodovi, Kolečkovi a spol. fandím, aby tu mafiánskou pakáž masili zprava zleva. Taky přitvrdím, a to už hned v jarní Kouli. Že znudění okurkáři v médiích skočí po tomhle tovaru, zatímco „ušlechtilejší“ divadelní kusy jsou jim celoročně putna? To ale není vina mladých ostrostřelců z Rubínu, to si stěžujte jinde. Poslechněte si v hlavním zpravodajství na veřejnoprávní ČT 1 reportáže o zápasech třetí piškvorkové ligy a rozhovory s divizními hokejisty o tom, jak v létě relaxují u malého pivka… a začnětě se zuřivě a HLASITĚ domáhat toho, aby se mezi všechny ty gladiátorské hemzy vmáčklo taky něco o hudbě, o knížkách, neřkuli o divadle. Musíme se těm buranům nějak vevrtat do lebek, ne? A mám z Hradce odzkoušené, že mnoho kulturně netknutých lidí si našlo cestu do kamenného divadla právě přes náš politický zombie-kabaret. Lidi chtějí vidět naživo někoho, kdo se nebojí.

    Pavel Kohout

    I tahle otázka inspiruje k stručné odpovědi, která ušetří Vašemu listu místo pro hlubší myšlenky. Žánr politické satiry popírají a zmizíkují jen diktatury, u nás už je zas naštěstí dvacet let znovu živý a plně legitimní. Pěna-nepěna, také o těchto textech a inscenacích platí, že jsou totálně závislé na potenci tvůrců a přízni hvězd: buď je stihne osud jepic, anebo se zapíší do paměti. Jedno dílo se do ní už dokonce zarylo tak, že zlidovělo. (Ivánku!) Bestii jsem neviděl, ale z ohlasů se zdá, že rychle vypěnila, jak to odpovídá plytkosti lidského vzoru sotva lákajícího k návštěvě. Téma, které dík osvícenému soudci právě sledujeme v živém přenosu, je ale pro společnost tak zásadní, že přímo hledá svého Gogola. Držím tvůrcům palce, aby nezůstali moc dlužni předloze, a doufám, že na to seženu lístky.

    Karel Steigerwald

    Já si neumím představit politickou satiru, která by neplavala po pěně dní. Nevím ale, proč by to mělo být něco špatného. Konjunkturálnost je podstata satiry. Dělat satiru z něčeho odlehlého, jakou by to mělo cenu? Vždyť satira je především denní zboží. S renezancí politické satiry máte velké oči. Politická satira u nás skomírá, není kde ji dělat a je také málo lidí, které by zajímala, a ještě méně těch, kdo by ji dělat chtěli. My starší máme pocit, že jde o svérázný úpadek – úpadek doby. Zmizely kabarety, šantány, různá ta doupata, kde se vážné měnilo na nevážné. Duch posměchu zmírá. Nahrazuje ho zuřivost a hrubost. Může to ale také být jen pocit nás starších, kteří tu novodobou satiru už nevidíme, a chtěli bychom, aby bylo vše jak za stara. Jsme tedy sami zralí pro ostrou satiru, například ať už chcípneme, jak psali surrealisti v Paříži, když umřel Anatol France, že chcípla mrtvola. Co je na satiře pěkné? Že připluje, zazní, je nehorázná a zas odpluje, jak ta pěna. Na vaší otázce je zajímavé, že jsem se kolem té blonďaté bestie (nemyslím tu holku, ale ten kabaret) všelijak motal a že se i teď u té rekonstrukce Bártova procesu zas motám. Je to tím, že mě satira vždycky bavila právě pro tu pěnivost dne, pro to profánní, co v ní je, pro tu rychlost a barevnost. A hlavně pro nevážnost a nactiutrhačství, které v satiře je. I ve svých hrách jsem se snažil ten prostořeký a nevážný tón mít, tu určitou pouličnost a nezodpovědnost, to znevažování, nebo jakési plebejské sprosťáctví, protože přes tyto prostředky se dá nejlépe nahlédnout do našich vlastních útrob a do útrob naší doby. Je z toho vidět, že si velmi vážím plavby po pěně dní a že si málo vážím chmurné hysterické důstojnosti závažných výpovědí. Pěnu dní chválím.

    • Autor:
    • Publikováno: 3. dubna 2012

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,