Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    3MIS3

    Korupce je v Česku téma dne. Nekorumpují české divadelní kritiky jejich osobní vazby na tvůrce? V Čechách se přece zná každý s každým…

    David Drábek

    Na tuhle otázku by měli spíš odpovědět kritici, ne? Já to z jejich řádek, ani z lógru nevyčtu. Já vydávám mručivé zvuky jako Marge Simpsonová jenom tehdy, když zaslechnu, že je některý z kritiků na výplatní pásce toho či onoho divadla, že divadlu v roli „hodnotitele uplynulé sezony“ dělá píár, a když rovnou nechválí, tak alespoň v případě očividného průseru kus v médiích pomine. Ano, znám se s několika kritiky, ba i potykáno máme, a vážím si těch, kdo za námi do Hradce dorazí a snaží se naši práci systematicky reflektovat. Ale žádné čumáčkování, ani lezení do řiti v tom není, to tedy rozhodně nepěstuji. V poslední době dokonce držím kritikům pěsti, protože jejich prostor v médiích je smutně lisován a smršťován. V případě novin, do kterých s pány Kohoutem a Steigerwaldem píšeme, se dá dokonce mluvit o zvonění hrany, že? To je blbé, ale vlastně to odráží vážnost, jakou má divadelní umění v Česku. Tedy vážnost senovážnou. Jak pravil dramaturg Luděk Horký – časy, kdy se tiskly kritiky, jsou dávno pryč. Nějaký čas se ještě vydávaly recenze, ale teď už periodika divadlům věnují jen místa pro letmou anotaci. Zpětnou vazbu my divadelníci potřebujeme, koneckonců každý divadelní vzmach v dějinách měl oporu v osvícených znalcích a vizionářích. Je příjemné požadovat po kriticích stejnou míru inspirace, jakou požadují oni po nás. Samozřejmě že řada kritik jsou odbyté a žvatlavé bláboly, ve kterých se nedaří ani opsat bez chyb program či tiskovou zprávu. A i já mám jednoho svého kritika, který je napřesdržku, zaujatý a bezdůvodně zlomyslný. Ale nad to se dá snadno povznést, protože je mi v kůži divadelníka skvěle. Štvou mě detaily. Třeba skutečnost, že když chci uspět s inscenací v Radocích, neměl bych ji na oblasti premiérovat v prosinci. To ji nikdo nestihne vidět, protože mají přednost džingl bels. Anebo že počet hlasujících o divadelních výkonech činí 212 lidí. Panejo. To je slušná blanická garda. Z toho počtu jich stovka nevytáhne paty z Prahy, druhá stovka z Brna, a my na oblastech můžeme být rádi za těch dvanáct „easyriderů“, kteří se k nám do prérie odváží. Ok, máme naše kusy přivážet do metropolí, ale zkuste si vyjednávat pronájmy a reciproce s tamními divadly – to je masochistická kratochvíle. Publikování divadelní kritiky je projevem národní kulturnosti. Ale v zemi, kde chtějí mít rodiče ze syna raději pornoherce než kněze, jsou řeči o kulturnosti tumpachové a mimo mísu.

    Pavel Kohout

    Neznámému kladeči otázky gratuluji, neboť je po tisících (většinou: Jak jste mohl být komunista?) první, kterou jsem ještě nedostal. Serióznost kritika je přece nejlíp měřitelná úměrou osobního vztahu ke kritizovanému a objektivitou hodnocení. Právě v tom lze rozlišovat kritiky od kritikářů, kteří se podobají rozhodčím v krasobruslení fandícím trapně krajanům. Sergej Machonin byl léta letoucí můj důvěrný přítel, a přesto patřil jako kritik k nejpřísnějším. Hodně jsme se přeli, ale nikdy neznepřátelili, protože měřil všem stejným loktem. Někdy se i bodl, třeba když už o premiéře na Vinohradech v květnu 1967 odzvonil hře o Augustovi; něžně na něho vzpomenu letos v březnu pod Palmovkou, kde oslaví pětačtyřicetiny jakožto má nejhranější… Redaktor Neue Züricher Zeitung Hansres Jacobi, polyglot, který plnil úlohu jejich divadelního kritika po celé Evropě, se podivil, když jsem mu nabídl tykání. – „Psal jsem o vás občas velmi kriticky…“ – „Ale bylo cítit, že velmi nerad…“ DN uveřejnily mé srovnání kritik na Morávkova Cyrana, aby bylo zřejmé, že jde vždycky o subjektivní soud a teprve čas rozhodne o díle i soudcích. Vím ze Západu, že i některá známá divadla kritiky když ne přímo uplácejí, tak si je různě hýčkají, a předpokládám, že se to děje i u nás, ale za problém to nemám, opakuji své heslo, že kritika patří k povolání, a kdo ji nesnáší, ten si je vybral špatné. Tak mě jen vesele napadá, kdo by mě v Čechách stál za nejvyšší úplatek, a zdůvodnění možná překvapí leckoho, kdo četl můj otevřený dopis „Janince“ Machalické; s jejími kurážnými výpady proti všem hrobařům české kultury totiž převážně souhlasím, a tím spíš mně vadí, že divadelníky pohřbívá stejně razantně. Teď jsem ale v brněnské Huse současně s ní zhlédl premiéru Steigerwaldova-Rychlíkova díla Hraj komedii! a pochválil bych je jako ona. – PS: Také kritičky jsou pro mne především dámy! I Radku Hrdinovou zdravím první.

    Karel Steigerwald

    Korupcí jsme asi posedlí moc. Za mého mládí byl kdekdo po kafkovsku odcizený, či odcizení čelil, dnes je buď zkorumpovaný, nebo proti korupci bojuje. To je přirozeně úpadek a pád od utrpení duchovního k hmotnému. Byl bych opatrnější, problémem české divadelní kritiky není korupce. Ostatně v tom nemajetném prostředí chudého divadelnictva a chudých kritiků – jaká korupce? Vy se asi neptáte na peníze, nýbrž na osobní vazby. To ale není korupce, to je normální, lidé mají vazby, lásky, nenávisti, vztahy, prostě žijí život. To nezrušíte. Když se nějaký kritik zakouká do toho či onoho divadla, je to v pořádku. Však si to před veřejností zodpoví tím, že je to každému jedno. Zejména v naší malé zemi, kde se skoro všichni osobně znají a mají své sympatie a nechuti. Všimněte si, jak jsou politici už z toho zblblí – stýkat se, potkávat se, mluvit spolu, to je normální činnost lidí – politici už to ale nesmí dělat, protože je za tím jen korupce a politikům nezbývá, než nikoho neznat, žít ve vakuu, mlčet, nedívat se, nesedět, nechodit. A nemít příbuzné.

    Divadelníci jsou na tom lépe, znají se, chlastají spolu, pomlouvají se, chválí se – korupce nikde žádná, nýbrž jen obyčejnej náš rybník, což je také peklo, ale radostné. Jak se v českém divadle chcete navzájem neznat? Místo korupce máme drby, pomluvy, mrňavé intriky a velké triky. Party těch a party tamtěch. A přeběhlíky z part. Na adresu kritiků: mají nemoc stádnosti, ženou se nějaký čas za jedním idolem, pak ho nechají plavat a ženou se za jiným. Uniká jim kontext, souvislosti vývoje, pohybu divadla odněkud někam. Nechytají trendy, nýbrž módy, módičky. Jsou moc jedno hejno v názoru i v jeho přetočení. Ale je mi jich i líto, kde mají vyrůst, kam vážně a fundovaně psát? Kritické materiály není kde publikovat, noviny chtějí jen referátíky, knihy o divadle nikdo nevydá a nikdo nekupuje. Cpát do toho neutěšeného světa ještě i korupci mi připadá kruté. Bylo by to ale krásné, kdyby někdo bohatý nějakého divadelníka podplatil, aby dělal pěkné divadlo. Nebo kritika, aby psal neobjektivně a vášnivě jak Šalda, hlasatel kulturního titánství. Anebo jiná absurdita: kdyby se udělalo výběrové řízení na hru, kterou jsem právě napsal a kterou uvádí divadlo, protože ji chce uvádět, což je svého druhu také korupce. Třeba by ji někdo, koho by protikorupční komise na tu práci vybrala, napsal tu mou hru lépe, dřív a laciněji.

    To, jak žije české divadlo, by se dalo nazvat i antikorupcí: o jednu klapku na Grippenu nebo Panduru méně, ó jak by divadlo zbohatlo. Přesněji: nechcípalo by. A závěrem: chválím, koho mám rád a líbí se mi jeho práce. Proč někdo chválí mně? Z téhož důvodu. Dobré je, že na to nelze nasadit výběrovou komisi, a přesto nejde o korupci. Jde o divadlo. A pozor: Češi nikdy neporazili nepřítele pandurem a grippenem, vždy divadlem! Tak ho neodzbrojujte. Však se zpívá: Co kanónem nezmohl vrahoun Žižka, to lehce dokázala J. K. Tyla chudá chýška!

    • Autor:
    • Publikováno: 21. února 2012

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,