Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3MIS3

    Blíží se výběrová řízení na ředitele významných pražských scén – Divadla Na zábradlí a Divadla pod Palmovkou. V jejich čele stáli Doubravka Svobodová a Petr Kracik po dvě desetiletí a dlužno dodat, že umělecká úroveň obou divadel v posledních letech stagnovala. Proměňoval se toliko soubor, ředitel zůstával. Jaká je vaše představa přirozené obměny divadelního organismu? Neměl by kupříkladu ředitel odcházet spolu se svým týmem, s nímž do divadla nastupoval?

    David Drábek Pavel Kohout Karel Steigerwald

    David Drábek

    Odcházení je hnusný. Kdekdo si na vás otevře držku, že už v baráku nemáte co pohledávat, že už léta žijete z podstaty, vykrádáte sám sebe, opakujete se, stagnujete, vysycháte, svým zadkem blokujete post někomu novému, invenčnějšímu. Na mladé herečky pomrkávají, a na vás už ne.

    Můžete se nadechnout a prohlásit: Tak já teda jdu. A lidi zatleskají a řeknou: Hmmm, to je frája, ten uměl odejít, viďte? A klepou vám na rameno a za pár minut o vás nevědí. A vy čumíte doma do zdi, máte najednou tolik volného času… Však jsi starý, užívej odpočinku a nicnedělání… co zas máš? Depka v tak pokročilém věku? Ale jdi.

    A vy máte chuť do divadla jak nikdy, protože až v posledních letech si divadelní magii užíváte beze zbytku. A cítíte se komplexnější než zamlada. Jako junior jste sice exceloval, ale taky honil mnoho zajíců najednou…

    Až dnes je divadlo vaší hlavní láskou a bytostnou potřebou. A šlus.

    Neboť jsem ze tří pánů v téhle rubrice nejmladší, tak si to své budoucí odcházení představuju takhle zjitřeně a přepjatě. Ale možná bude i v pokročilém věku změna občerstvující. Začnu vychutnávat život víc než dosud, budu nadšeně a špatně malovat obrazy, cestovat o překot a naslouchat okolí s čistou hlavou. Bez té horkosti a nutkavosti divadelníka. A páni kolegové – buďme vděční, že jsme pisálci. Šmrdlat něco v notebooku můžeme až do poslední křeče nebo závoje demence.

    Co bych se vyjadřoval k druhým lidem ve vedení divadel – v tomhle punktu se budu sebestředně věnovat pouze vizi odcházení svého. A přát si, aby to moc nebolelo.

    Pavel Kohout

    Na tuhle otázku neexistuje správná odpověď, neboť co divadlo, to jiný příběh. Zásadně se domnívám, že šéfové „páteřních“ scén, ať národních či velkých městských, by měli být voleni jako prezidenti: na pět let, s opcí na pět dalších, když se do konce třetího osvědčí. Pak by už do takových domů měli vnést nový elán nástupci, ovšem vybraní a jmenovaní dva roky předtím, aby se mohli řádně vyzbrojit na převzetí. Co provedl magistrát Vinohradům, svědčilo o naprosté nevědomosti původců té řachy o divadelním provozu – dala starému vedení surovou facku a novému na přípravu zničující termín. Velké scény jsou jako letadlové lodi, které v plné jízdě potřebují na obrat dlouhé kilometry.

    Naopak scény menší a viditelně profilované vůdčí osobností by měly být ponechány na pokoji, dokud to ta osobnost nevzdá sama, anebo dokud se proti ní, ať neprávem či právem, nepostaví soubor – jak se kdysi stalo i Janu Grossmanovi Na zábradlí a nedávno slavnému Ljubimovovi v Moskvě. Ale když už se něco takového kumštýři přihodí – vycházím z vlastní zkušenosti divadelníka nejdřív zakázaného a pak i vyneseného do cizího jazyka – má rychle rozpoznat, v čem je pro něho nová situace překvapivě výhodná. Petr Kracik například je taková třída, že by měl místo ochromující lítosti cítit chladný vztek a předvést se brzy v plné síle jinde a jinak!

    Karel Steigerwald

    Položili jste jednu otázku. Ale otázek je celá řada. Konkurzy na ředitele divadel – to je činnost zcela bez parametrů. Kolik peněz, co za to, na jak dlouho, co tomu vítěznému řediteli vlastně poskytnout, jaká má práva, jaké povinnosti – například kolik musí nebo smí udělat inscenací, kolik má mít (nebo nemusí) diváků, atd… Jestli má odejít soubor (nebo se obnovit) se svým ředitelem, dá se stanovit snad leda až potom, co se znají odpovědi na předešlé otázky. A ještě mě napadá jedna, vztah mezi ředitelem a uměleckým šéfem? Nebo je tím šéfem ředitel? Nebo je umělecký šéf víc než ředitel, když tvoří tu uměleckou náplň?

    Otázek celá řada, odpovědi neznámé a tak to bude i nadále. Jak v kapce vody zrcadlí se v této problematice i problematika nejvyšší – správa státu. Proč by si nějaký krejčí, kterého náhodná politická vlna prskla na radnici do kanceláře s nápisem kultura, měl tím lámat hlavu? Vždyť jaká to vlna prskla na ministerstvo kultury jako ministra už celou řadu naprostých diletantů, často i hlupáků a ješitných nul?

    Usuzuju, že se to dál bude mydlit všelijak, náhodně, tu nápad, pak zhasne, přijde jiný, kus ho zavedou, pak prohrajou volby a dostaví se noví mordýři, kteří si zas budou myslet, že výstavka mučících nástrojů je taky divadlo a zaslouží dotaci.

    Zázrak, že v té chaotické vřavě vůbec nějaké divadlo činné ještě je.

    • Autor:
    • Publikováno: 5. února 2013

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,