Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    3MIS3

    V šedesátých letech bylo české divadlo ve světě pojmem. Dnes – na rozdíl od polského, maďarského, ale i litevského divadla – nikoho v zahraničí nezajímá. Je to jen vinou neochoty státu propagovat české umění, anebo jsme beznadějně „zapouzdřeni“ ve vlastních tématech a poetice?

    David Drábek Pavel Kohout Karel Steigerwald

    David Drábek

    Ano, české divadlo ve světě nic neznamená. Proto jsem se odhodlal ke kroku, který jsem už ohlásil na facebooku: už nejsem David Drábek. Odteď mi říkejte „Proso 42“.

    Prosadím se ve světě jako sportovec, vydělám milardy a vybabrám tuhle zemi z finanční krize. A vy koukejte respektovat čtyři mé krále: krále Petra z Chelsea, krále Jaromíra z Kladna, krále Tomáše z Monte Carla a královnu Barboru z Dukly.

    Poláci, Maďaři či Litevci se za své divadlo staví, propagují ho a systematicky vyvážejí za hranice. Zájem ve světě vyvolávají tím, že sami demonstrují zájem o své divadlo. Jářku, jsou na něj hrdí. Vývoz a propagace je tedy výrazem STÁTNÍHO ZÁJMU. To u nás není. My kulturu, školství či vědu milosrdně trpíme, je to nějak mimo hmatatelný žvanec a hry. A hrami rozhodně nemyslíme ty divadelní. Našimi vyslanci a českými apoštoly jsou sportovci. A ani Smetanadvořákjanáčekmartinů na tom nic nezmění. Nekvílím nad tím, prostě to tak je. Sám sport náruživě sleduji, a když se kolem salátové mísy shromáždily legendy z 80. Lendl, Šmíd, Složil, Kodeš a Korda, taky jsem dojetím slzel. A když někomu vysvětluji, jak se cítím jako „kouč“ Klicperáku, taky si ochotně vypomáhám příměrem k Pepe Guardiolovi či Jose Mourinhovi.

    Nezoufat si, radovat se z divadla a pokusit se přes granty a osvícené cizince své kusy vyvézt za humna. Jde to velmi ztuha. Škoda, že už jsem „Proso 42“, že už s vámi to předpremiérové chvění nezažiju… Ale až přivezu do své vlasti ZLATOU MERUNU SICILSKOU, nějaký ten dukát dohodím i vám blázínkům v kultuře, nebojte.

    Pavel Kohout

    Myslím, že nejsme zapouzdřenější než Němci, jen naše poselství nemají logicky takovou naléhavost, jakou těm jejich propůjčuje hlas velkého národa. Našemu poselství ji může dát buď zcela mimořádná situace, jakou byl v šedesátých letech celým světem ostře sledovaný pokus o reformu nereformovatelného systému, anebo finanční injekce, jakou dává své kultuře s námi srovnatelné Rakousko, kde rozpočet na kulturu převyšuje dokonce rozpočet na obranu. To je sice kuriózní vymoženost země, která jako nečlen NATO mu nemusí na svou obranu finančně přispívat a přitom s ní i tak může počítat. Rakouské rozpočty však vždy kulturu silně podporovaly, protože jim to bohatě vracela. Jenom novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků vysílané až sedmdesáti televizními a třemi sty rozhlasovými stanicemi do celého světa činí z Rakouska turistickou velmoc. Myslitelná by byla akce českého ministerstva kultury, kdyby na vyvážení Pražského divadelního festivalu německého jazyka vyslalo každý rok do Berlína a do Vídně inscenaci, která bývá vyhlášena za v České republice nejlepší. Jenže čekat něco takového od úřadu, který právě likviduje současně Národní divadlo i Státní operu, je zřejmě absurdní.

    Karel Steigerwald

    Asi platí obé: nepropagují a je zapouzdřeno. Pak je důvod třetí: divadelní tvorba se odehrává buďto na žebrácké holi nebo v institucích, které stvořil komunistický režim a které se za dvacet let neproměnily. Proměňovat činnost a umělecké myšlení v nich snad ani nejde.

    Už dvakrát například bezvýznamní ministři kultury vykopli ředitele Národního divadla na hodinu jako nějakého smrkáče. To je přeci pěkný příklad starých poměrů. Umění se nesmí měřit penězy, to vědí i naši státní činitelé, a proto umění žádné pořádné peníze nedávají. Přepočítejte si náklady na ty zahraniční skvělé inscenace na obyvatele těch zemí a proveďte totéž u nás. Jaká asi vyjdou čísla? Ale našeho konšela to nezneklidní, přidá dotaci halapartnám ve středověké mučírně a nic mu není na tom idiotském činu divné.

    Ale pozor, v šedesátých letech bylo zahraničním pojmem, jak píšete, jen několik českých divadel. A ta divadla byla beznadějně zapouzdřena ve vlastních tématech a poetice – v tom právě byla jejich světovost, či alespoň evropskost. Snaha českého divadla udělat se světovým beznadějným honem za nezapouzdřenou cool-dramatikou, jak jsme byli ještě nedávno svědky, nic pro svou provinčnost nepřinesla.

    Jedno velké evropské divadlo jste tu, páni konšelé, měli. Už ho nemáte, protože jste nenašli ani v tunelu Blanka pár (jeden nebo tři, teď nevím) milionů na jeho podporu. Místo něj máte tedy jedno malé domácí divadlo, v kterém bude zas vodník Franta nosit pytel s jitrnicemi z rybníčka do jezírka a zpátka. Pročpak vás, spolu s divadelníky, nenapadlo vytvořit z toho divadla evropské divadelní centrum, proslulé pak, jako to bývá v Polsku?

    Tak to gordické slepicovajíčko asi rozmotat nelze. Jeden státní vedoucí kultury mi tuhle řekl: A kdo to určí, co je dobrá a špatná kultura? Napadla mě odpověď: každý, jen vy ne. Jenže opak je pravdou: on to určuje, my ne. Tak to shrňme: zapouzdřené, nepropagují, chudičké, malicherné hrubiánské panstvo. Tak se nedivme.

    • Autor:
    • Publikováno: 2. ledna 2013

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,