Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3MIS3

    Špičkové německé divadlo se na Pražském divadelním festivalu německého jazyka představilo už po sedmnácté: v čem všem je podle vašich diváckých zážitků německé divadlo svobodnější než naše? Bylo někdy inspirací i pro vaši autorskou tvorbu?

    David Drábek Pavel Kohout Karel Steigerwald

    David Drábek

    Němce Čechům. Včera bylo výročí 17. listopadu. Sledovat vytuněné komunisty, kterak si to štrádují po Václaváku se sovětskými vlajkami, toť rudá hvězda zvaná pelyněk. Člověk si potom navzdory bytostnému optimismu myslí, že jsme banda prvosignálních trotlíků. Truchlivý Zapadákov, co si zaslouží na trůnu Tomia Okamuru.

    Německé divadlo v Praze je inspirací v několika směrech, jejichž výčet vyzní suchopárně: odvaha, profesionalita, nasazení, pestrost, akčnost, političnost, výtvarná i zvuková vynalézavost… Souznění s literaturou i všednodenním děním za okny. Kutilové zas mohou žasnout nad vymakaným světelným parkem či kvalitou látek na kostýmech. Celé je to nadupané, sebevědomé a smělé, což se mi jeví u divadla jako ideál. A mezitím vás něco z nabídky nechá úplně chladnými, nebo zprudí, což je taky zdravé. Mě nadvakrát zaujalo Volksbühne. Nejprve Castorfova Sněhová královna, kdy v divácích budilo děs už první zavrnění sněhostroje, po kterém pak všichni kuckali jak astmatičtí ratlíci. A mé rozverné duši lahodili živí kozlové, co požírali gumové medvídky. Letošní Španělská mu(š)ka v režii Herberta Fritsche mě rozjařila pohybem všech pulzujících figur. Tanec upjaté předsedkyně spolku matek s prťavou poníkatou paní (s komínem blonďaté paruky na hlavě) – to byla čistá radost. A celé to prý dali dokupy za tři týdny – ejhle! „Nahatý“ Macbeth z Düsseldorfu v režii Jurgena Gosche mě inspiroval k tomu, abych se nestyděl svého vlastního Macbetha umístit do fastfoodu. Nu a Žebrácká opera v podání Berliner Ensemble byla mým prvním (a dosud posledním) viděným Wilsonem, takže jsem se okouzleně vznášel, a poté poslal našim osvětlovačům anonym, že je příhodný čas spáchat seppuku.

    Pavel Kohout

    Německé divadlo? Vy asi myslíte německy mluvící, že, a na to mají patent i Rakušani i Švýcaři, dokonce i Lucemburčani, přestože ti se podobají vinařům čekajícím zoufale na dobrý ročník, kdy jim zakvasí aspoň jedna réva. Tak tedy – to německy mluvící jsem logicky objevil už dávno před festivalem, protože se mi stalo přechodným domovem v době vnuceného exilu 1969–1979. Byl jsem však nucen vnímat je nejen v rovině umělecké, ale i občanské, a v té totálně selhalo, když s výjimkou Burgtheatru spolurazilo módní tezi „Lepší reálný socialismus než žádný“ a všechny na východě zakázané autory, jen jinak, umlčelo též. Vždyť právě proto mně Claus Peymann neprodloužil smlouvu v Burgu, za což mu nikdy nepřestanu vděčit, neboť právě takové vyhazovy mě vždy znovu udržují v kondici! (Taky mě později bavilo, jak dobrou nevěstou jsem se Clausovi jevil jakožto zakladatel PĎFŇJ, jenž ho stále zval do Prahy!) Nejsa režisér, ale autor, nepotřeboval jsem inspiraci inscenacemi, ale mnohé skvělé (jako třeba Peymannova Ritter Dene Voss) pozvedly mou duši, která byla tím spíš schopna vzdorovat pseudodivadlu paní Jelinekové-Nobelové. Ostatně nové vedení pražského festivalu zasluhuje „chapeau“ za to, že je schopno držet úroveň i v době, kdy se všichni bohatí lakomci vymlouvají na krizi.

    Karel Steigerwald

    To rozlišení svobodné – nesvobodné se mi ve svobodném prostředí moc nezamlouvá. Spíš jsou tu asi přirozené rozdíly kulturního prošlechtění publika i tvůrců. Když ND uvede Nebeského pojetí Krále Leara, nastane zděšení. Obdiv hrstky, odpor většinového diváka, kterému se v okolí ND říká s nechutí, ale výstižně „korále“. Přitom je ta Nebeského inscenace normální evropské představení, osobité, radikální, polemické. Takové chápání divadla je, jak ukazuje i německý divadelní festival, v zahraničí celkem obvyklé. Divadlo má být ostré, radikální, překvapivé a hodně osobní – aby byl důvod tam chodit a aby bylo o čem přemýšlet – k čemuž je divadlo určené primárně. To většina inscenací, které sem Němci vozí, splňuje. Navíc s perfektností, s vysokou kulturou jevištní existence, bez přibližností a neurčitosti, na jakou jsme zvyklí. Naše inscenace většinou připomínají televizní hru nějaké chudičké ušmudlané stanice, dokonce včetně hlediště, kde sedí ušmudlaní televizní diváci. To není problém svobody, nýbrž problém kulturní vyšlechtěnosti. Ale musím spravedlivě uznat, že je i dost českých inscenací, které oslňují uměleckou odvahou a dovedností a inteligencí neméně silně, jako ti Němci. Mají ale málo diváků, a také málo peněz – často na ně nezbyde skoro nic. Ale to už jsme u politiky: kolik buranských názorů (jdu si do divadla odpočinout a pobavit se, říká politik, který do divadla nechodí, čili ani neví, o čem mluví) jsme už museli slyšet od postav, které se jako každé zupáctví za své názory ani nestydí. Německé divadlo tomu všemu nastavuje pěkné zrcadlo. Jenže se do něj málokdo kouká.

    A inspirace pro mou autorskou tvorbu? To nevím, já se raději inspiruju tím, co máme doma.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. prosince 2012

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,