Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3MIS3

    Frustrace obyvatel České republiky ze současné společenské situace je čím dál hlubší; nedávné volby do Senátu a „krajů“ jsou toho aktuálním důkazem. Má ji divadlo jenom reflektovat, anebo jí může aktivně čelit? Třeba nějak podobně jako v Listopadu 1989?

    David Drábek Pavel Kohout Karel Steigerwald

    David Drábek

    No a od čeho by tu divadlo bylo? Je potřeba burcovat a varovat. Léčit frustraci ze současné politické garnitury bolševikem, to je cesta do pekel. Autolobotomie. Nic proti divadlu jako salonní zaumné rozprávce nebo krotké prče, ale tohle mě nezajímá. Dobře to napsal Hermann Hesse: Už před lety jsem se vzdal estetické ctižádosti a nepíši literaturu, nýbrž zpověď, tak jako se tonoucí nebo otrávený člověk nestará o svůj účes a modulaci hlasu, nýbrž právě jen křičí.

    Já křičím z hlediště hlasitě, sytě a úmyslně naddimenzovaně. Téměř do všech již hotových inscenací vpravujeme dodatečně aktuality, postoje. Nebojíme se zastupitelů nic. A pak o sobě dokola v recenzích čtu, jak toho tam „dávám moc“, jak neznám míru, že kážu, že jsem obžerný, estrádní, mentorující.

    Víte, milí divadelní znalci, humor je ze své podstaty zjančený. A divadlo LIDOVÉ. Vám možná stačí „naznačit“, některé věci nedoslovovat. Já vím. Ale já mám v hledišti publikum pestré, a pokud mám krom upřímnosti nějakou ambici – tak zaujmout diváky od dětí po seniory. Lopaťáky, kravaťáky a třebas i vědce, kteří sice nejsou v teatrologii zběhlí, ale dívat se na ně spatra jen proto, že na konci tleskají vestoje? To je hovadina přece. Není to populismus a lačnost tantiém. Je to poznaná nutnost. Aby si každý vybral svoje, nikdo neostrouhal, a aby věc přesto byla osobní, provokovala a jitřila. Aby divadlo nezelo prázdnotou a jeho zaměstnanci si polepšili v živobytí.

    Ale ano, taky si rád se spolužáky ze školy zainťoším. Ale jeviště není intelektuálská čajovna. Rozhlédněme se kolem: komouši za branami, tragické zpochybňování Evropské unie v zemi, která sloužila odjakživa jako rohožka a kloktadlo pro výbojné sousedy …a v neposlední řadě většina národa na antidepresivech…

    Tak prostě vyjedete se svými postoji před lidi a poskytnete jim je jako INSPIRACI, ne jako dogma nebo klín do hlavy. Proto bude Klicperovo divadlo dál hlasitě hartusit a urážet ksindly a dělit se o radost ze hry a ze života. Proto bude divadlem politickým, antikomunistickým i antifašistickým, „nevyváženým“ a k perverzní moci nekorektním. Zjemněle a rafinovaně se mi tenhle článek psát nechce.

    Pavel Kohout

    Už samo položení otázky svědčí o naprosté neúčinnosti našich odpovědí, protože dokazuje, že házíme hrách na stěnu a zbytečně zabíráme půl stránky Divadelních novin.

    Potřetí za sebou v nich opakuji, že ČELIT! ČELIT! a ČELIT! všemi nemalými prostředky, jaké umí nalézt lidé pracující s fantazií. A protože vedení všelijakých asociací se zabývají spíš sama sebou, takže se od nich stěží dá očekávat odvážný signál, ptám se znovu:

    Proč už TEĎ, v týdnu, který následuje po 18. listopadu, výročním dnu stávky z roku 1989, nevystoupí divadelníci tu i onde z VLASTNÍ iniciativy před své opony s krátkým prohlášením a pozváním na diskusi konající se po představení? A proč na tu nepozvou morální veličiny ze svého okolí, aby s nimi začali pojmenovávat příčiny současného stavu společnosti, který hrozí spláchnout naděje spojené s návratem svobody?

    Kašpaři všech jevišť, od ochotnických až po Národní, spojme se proti oněm principálům politiky, kteří mají po expozici, kolizích a krizi pěkně našlápnuto ke katastrofě!

    Kolego Drábku, zatímco Karel Steigerwald a já musíme čekat, až nás někdo před svou oponu pozve, Vy máte divadlo VLASTNÍ, a nadto KURÁŽNÉ, tak tu tradici zaveďte se souborem už letos třeba SAMI, měla by být brzy tak samozřejmá, jako je vyvěšování vlajek trpícího Tibetu. Nemocná ČR si to zaslouží tím víc, oč je nám blíž.

    Karel Steigerwald

    Já potřebuji vysvětlit něco od vás, ne že se budete jen ptát: obyvatelstvo české republiky nebylo nikdy v dějinách tak bohaté, jako nyní. Nikdy také nežilo v tak bezpečné zemi. Široko daleko žádný za hranicemi nepřítel. Nikdy si také neužívalo tolik svobody jako dnes. Podle všech průzkumů máme nejméně chudých lidí v Evropě. Přesto je frustrace, krize, ubohost politiky, vrcholící korupce, pád hodnot a všechno ostatní. Proč? Jsem zvědav, jak by to asi mohlo divadlo reflektovat? Podobně jako v listopadu 89? Otázka nemá smysl. V roce 89 se protrhávaly bariéry, překračovala tabu, lidi hledali a nacházeli odvahu postavit se nedemokracii. Vyslovit veřejně zakázané mělo ohromnou sílu. Dělat totéž v demokracii nemá žádný smysl. Demokratické režimy (a vlády) mají ohromnou obranu – říkat si může každý co chce, osvobozující sílu to nemá. Jen to zvyšuje rozčilující hluk. Protrhávat tabu nelze, žádná nejsou. Odvahu nikde hledat nemusíte, nic vám nehrozí. Dělat takové analogie zavádí. Dnešní divadlo nemůže být strhující bojem proti tabu, za pravdu, atd… Jeho sugestivita je v něčem jiném. Moje otázka zní: v čem?

    Všimněte si, jak se někteří lidé snaží, aby jim někdo něco zakázal. To by byla pohoda. Snaží se marně. Kolik sil vyplýtval ten tykadlář, aby ho lapili a dali do vězení. A zvednou se kvůli němu průvody, vzpoury, stávky? Tykadlář nepíše příběh vzpoury, jak myslí, nýbrž příběh šaška. Je mi ho líto.

    Je to známý paradox: v totalitním státě se otřásá režim, protože zakázal jeden román. V demokracii vyjdou svobodně stovky románů. Protrhávají bariéry, bourají tabu, ženou se nahoru, do neznáma lidské existence. Nikdo je ale nečtě. Zákaz, kriminál, poprava, to je komunikace a velké uznání umělcově práci. Svoboda činí z umělce nic. Osip Mandelštam: U nás si poezie cení. Popravuje se za ni. Já: U nás se poezie nečte. Proto umělci tolik vzpomínají, jak tenkrát, v listopadu, na barikádě ducha… Všechno je to pryč, jen rostoucí nostalgie po starých časech, které se nikdy nevrátí a které dávaly vzpouře smysl.

    • Autor:
    • Publikováno: 13. listopadu 2012

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,