Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3MIS3

    Ta záhadná šifra v titulku není kryptogramem jakéhosi oddělení britské tajné služby – jak by se mohlo na první pohled zdát – nýbrž název nové rubriky, v níž budou Pavel Kohout, Karel Steigerwald a David Drábek pravidelně odpovídat na aktuální otázky ze sféry divadla a české kultury vůbec. Ptát se bude redakce anebo i vy, čtenáři, čímž vás do této rubriky upřímně zveme – stačí napsat mailem či poslat poštou na naši adresu. (Ten titulek vlastně ani záhadný není – stačí jej přečíst nahlas a budete doma.)

    Co soudíte o svých konkurentech, s nimiž se budete rok setkávat v těchto novinách?
    Aktuálně pak: Je pro Divadlo na Vinohradech potřebná radikální změna kurzu – pokud ano, jaká?

    Co soudíte o svých konkurentech, s nimiž se budete rok setkávat v těchto novinách?
    Aktuálně pak: Je pro Divadlo na Vinohradech potřebná radikální změna kurzu – pokud ano, jaká?

    David Drábek Takhle se ptát mě, čtyřicetiletého cucáka! Než mě oba kolegové pošlou pro pivo, tak stihnu povědět, že mě na obou bere především jejich „nenechavost“. Že nejsou zlhostejnělí k venkovnímu dění, glosují ho, hlavu si tím lámou, řešení hledají, na zmetky ukazují. Pavel Kohout by v poklidu mohl cídit svou bustu, a nikdo by nemohl pípnout. A Karel Steigerwald je dlouhé roky můj novinářský vzor. Po smrti Václava Havla se musíme podstatně víc pochlapit a „zaclánět“ ve veřejném prostoru. Překonat několika hlubokými nádechy strach a rozkrývat binec a zvůli. Vysmívat se lůze a extrémistům a postavit se za Evropskou unii. Protože vskutku platí, že za většinu dobrého, co se za dvacet let v téhle zemi událo, vděčíme Unii, nikoliv našim sveřepým vládám. A v tom budeme s mými staršími dvěma kolegy asi zajedno.

    Jestli se ode mě stran Vinohrad čeká nějaká držkatost a mydlení schodů, tak zklamu. Měl jsem tu možnost poskytnout tamní dramaturgii dvě své hry a ve finální fázi s nimi bylo pěkně vydrbáno. Ale taky jsem v divadle režíroval Věc Makropulos a to bude pro mou odpověď podstatně určující. „Radikální změna“ je ve finále dutý a trochu hysterický pokřik. Člověk musí brát tenhle dům se všemi jeho specifiky, i s tou měšťanskou zacíleností – proč ne? Ono to totiž nevylučuje, že by se tam nedalo dělat špičkové evropské divadlo. Příjemně mě zaskočila tamní atmosféra – všechny složky vystupovaly naprosto vstřícně, učenlivě, vůbec jsem si tam nepřišel jako trpěný exot. Atmosféra v souboru, scházejícím se po desetiletí v rekvizitárně, je bezmála něžná, žádní hystrióni nebo afektovaní kreténi, co se prsí svou vytížeností a seriály. Naprosto profesionální a noblesní divadelní technika, což je taky nevídané. Co vázne, je podle mě produkce a propagace. Ta jede z letité podstaty, je neobjevná a rigidní, a podporuje zpětně jakousi předposranost vůči divácké obci a politikům. Protože je neinvenční. Komunikace s divákem může být velmi odvážná, aniž by měl někdo pocit, že z něj dělají blbce, že mu berou „jeho divadlo“, že ostrouhal. Divadlo na Vinohradech potřebuje charismatickou, umělecky originální osobost, která se bude vymezovat vůči okolí starostlivě a přátelsky, a zároveň přinese svébytnou poetiku a pohled na svět. Pokud by to bylo jen další „šlapání stojaté vody“, nebo když by se scény chopil nějaký samosprašný exhibicionistický řízek, co si ve finále chce funkcí jen namastit ego, tak se to celé bude ploužit donikam. Moje zkušenost z Klicperova divadla je ta, že když „své“ lidi od uvaděček po subrety nemáte autenticky rád, tak se nedostanete dál než za pálení žáhy.

    Pavel Kohout Karel Steigerwald a David Drábek nejsou mí konkurenti, ale muži propadlí divadlu jako já. Prvního znám od dob, kdy se na FAMU sešel ve třídě s Jelenou Mašínovou. Stejně jako Havel a Gruša (ach, in memoriam!) je v lecčemž můj protinožec, ale v lecčemž mně bližší než mnozí logičtí spojenci. Četl či viděl jsem skoro všecky jeho texty a on asi většinu mých. Mám ho (taky pro jeho ženu Evu Salzmannovou) rád a cítím, že i on (spíš pro mou ženu Jelenu) mě. Davida Drábka znám zatím jen z kritik a poprosil jsem redakci, aby mně poslala ke čtení, co se dá. Třeba ji požádá taky, ale mohu to udělat i sám. Jinak mě láká věková kaskáda 40–60–80, v níž by to mohlo elegantně jiskřit.

    Divadlo na Vinohradech je má osudová láska, která mě patnáctkrát obšťastnila přízní a několikrát zavrhla. Nepočítám-li normalizační pohřeb za živa, dopadl jsem nejhůř u Jiřího Menzela, jenž byl do role principála chybně obsazen, ale nejvíc to bolelo od celoživotní „spolucestující“ Jiřiny Jiráskové, která přijala a zas odmítla NULY psané hlavně pro ni. Brzo bylo jasné, že ublížila i sobě a divadlu – a jsme z toho smutní oba. I Martinu Stropnickému jsem jako lehká dívka nabídl své služby už v den jeho jmenování, ale až za osm let mě na Vinohrady znovu přivedl se Cyranem Vladimír Morávek. A během těch pár týdnů se potvrdilo, že nám s Martinem kynula a bohužel unikla velká šance. Vinohrady nepotřebují radikální změnu kurzu, ale kurz sám, protože ten jim dvacet let mizí v mlhách. Staleté velké divadlo neozdraví chirurg, ale spíš psycholog, který je navrátí do směru, jaký se osvědčil nejvíc. Zažil jsem éru dvou direktorů, kteří v šedesátých letech vsadili na české autory oslovující publikum horkými tématy. A rád bych ji zažil znovu – jako nenudící se divák i jako vše riskující dramatik. Budu tleskat i sloužit každému, kdo proto nasadí celou svou existenci, jako to učinili Pistorius a Pavlíček.

    Karel Steigerwald Nerozumím slovu konkurent. To se hodí do obchodu nebo pro sportovce, kde se měří a váží. V našem oboru by panovala konkurence, kdyby všichni autoři psali stejně. Ale každý píše jinak, jinak myslí, věří něčemu jinému. Autoři nejsou konkurenti, nýbrž kolegové, měřit se nedají. Pohlédněte vysoko: konkuruje si Shakespeare, Tyl a Ionesco? To je krása umění, tolik různých cest. A po všech se dá jít, jak si kdo vybere. O konkurenci se zajímají kritici. Rozdávají hvězdičky, procenta, puntíky a jiné cetky. Možná že otázka nemířila na díla, nýbrž na autory. To by byla otázka, která by uspokojila novinářskou lačnost. Ať si autoři vynadají, urazí se. Je to trend. Pikantnosti soukromého života autorů zajímají veřejnost víc než díla. Pokud budete klást takové otázky, dopadnete špatně. Oba kolegy ctím za to, že píší pro divadlo. Jednoho znám v té jemné balanci na pokraji přátelství velmi dlouho, druhého znám spíš od vidění. Jsem rád, že oba existují.

    O Vinohradském divadle vím málo, z nějakých příčin tam skoro nechodím. Tak co bych radil? Nevím ale, proč se pozornost zaostřuje právě na Vinohradské divadlo. Že je tam právě teď konkurs? Vždyť celé české divadelnictví – z hlediska správního, finančního či jakého – je na tom špatně. Systém, v němž divadla existují, je trapný. Za dvacet let se staly jen náhodné zásahy do divadelní sítě, to když vyletěl nějaký úředník z krabičky a něco pokazil. O jakýchsi koncepcích se mluví, občas píše a nic se v té věci nedělá. A když dělá, je to bída. Pražská transformace: ta zajímavější divadla přiškrtili ke hranici bídy, ta méně zajímavá nechali na pokoji, pak to zdechlo. Divadla nějak přežívají, protože koncepce je jednoduchá: ať je zle či ještě hůř, divadelníci to nějak vydrží, když divadlo dělat chtějí. Z tohoto hlediska ani nevím, jestli nějaká radikální změna kurzu na Vinohradech je možná. Někdo tam přijde, pár sezon se bude rozčilovat, pak zjistí, že paroloď jede stejně, jako by tam nebyl.

    • Autor:
    • Publikováno: 9. ledna 2012

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,