Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3LO3

    Pomalu odcházejí na Jiný břeh umělci tvořící či svou tvorbu začínající v šedesátých letech minulého století. Uzavírá se tak jedna významná kulturní epocha. Jak se na tu dobu díváte? Ovlivnila vás nějak? Jakou má na současnost vliv?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    Šedesátá léta jsou mýtus stejný jako první republika nebo báje antického Řecka. Ta obrovská kulturní a intelektuální nadprodukce je dodnes fascinující, ale jen proto, že v padesátých letech to šlo hůř a kdekdo už tušil, že v sedmdesátých letech to taky nebude žádná sláva. Tak to prostě museli stihnout. A dnes se na to koukáme jako na dobu, kdy běželo všechno tak nějak samo. Talenty se objevovaly, bujely a byly módní. A možná to bylo tak krásné, jak se tvrdí, a od osudu to byl krátký dárek téhle zemi. Ale to je teď už jedno.

    Ta doba je neuvěřitelně plná různých symbolů: krátké sukně, vzrůstající sexualita, studentské revolty, symbolistní filmy, laky na vlasy. Je zvláštní, že v současné době tohle na divadle nacházíme spíš v komerčních produkcích, kdežto ty intelektuálnější mnohem častěji využívají popelníky na vysoké noze, plastové misky, umakartové stoly a nevkusné háčkované blůzy sedmdesátých let. Normalizace je pro dnešní umělce a intelektuály mnohem rajcovnější. Asi proto, že krása jako taková je v současném umění už nějakou dobu krajně podezřelá.

    A co se týká dodnes uznávaných osobností v šedesátých letech zrozených? Říkám si, že jejich oslavování je ukázkou českého obdivu k idolům a zasloužilým umělcům. Pro lidi, co žijí dneska, ale už jejich poselství o výpovědi a frustraci a snu o svobodě nemá co říct. Je zajímá, jak to je a bude na Ukrajině a na hypotečním trhu. A často rádi nadšeně zatleskají zasloužilému umělci, který se vyjadřuje sám k sobě a banální dnešek pro fascinující šedesátá léta už nějak nestíhá.

    Stále si proto nejsem jistý, jak se na celou tu dobu dívat. Připadá mi jako velkej mejdan s velkou kocovinou. Ale život už je takový. Jednou je líp a jindy hůř. Vzhledem k tomu, co přišlo potom, jsem vlastně rád, že jsem v té době nežil.

    A opět velká zenová pravda závěrem: Já teď čtu Babičku od Boženy Němcové – to je, panečku, retro!

    Petr Váša

    Kvůli jednoduchosti to vezmu z hlediska hudby, která byla pro šedesátá léta beztak klíčová. Pouš­tím si v duchu těch plus minus deset nejzásadnějších desek, co ovlivnily způsob vnímání, myšlení i chování několika generací – a když vidím, jak se představují světu mnohé mladé ženy a muži dneska (noví beatnici-hipsteři, neohippies a různé varianty, mixy a náznaky), chápu, že kouzlo působí pořád, znova, už zase, navzdory všem předpovědím o své pomíjivosti. V čem spočívá?

    Ta hudba byla zvláštním způsobem eklektická, vlastně hodně retro, spojované ovšem překvapivě přirozeně s nejsoučasnějšími techno novinkami. Byla natolik komerčně úspěšná, že si na pár let mohla dovolit být – z hlediska následujících dekád – v podstatě nekomerční, experimentální, krajně dobrodružná. Její tvůrci byli talentovaní outsideři, samoukové, potýkající se většinou s nějakým zásadním rodinným nebo společenským problémem. Toužili po uznání, penězích, sexu a sladkém životě bez odpovědnosti. Vytvořili něco výjimečného. Stali se médiem doby změn ve všech oblastech života. Jak?

    Inspirace zjevně přicházela „odjinud“. Mladí bílí Angličané v sobě objevili staré Černochy. Přidali jakési středověké melodie a harmonie. Pod vlivem Dylana se stali Tuláky, Psanci a Klauny. Protože to hlavní, o co šlo, byl změněný stav vědomí, přešli pozvolna od alkoholu a speedu k marihuaně, LSD a heroinu. Jagger se stal rovnou Ďáblem, zatímco Lennon byl Mrožem z Carrollovy básničky, McCartney tarotový Blázen a Harrison Ind, Hendrix Dítě vúdú, Cikán a Mimozemšťan, Morrison postupně Oidipus, Dionýsos, Ještěrčí král, Šaman, Indián a Syn smrti. The Who v sobě objevili Tommyho, niternou bytost, handicapovaného Spasitele. Přišel Ježíš Superstar, Čaroděj Crowley v pozadí Led Zeppelin a Keltové. To vše za doprovodu Reedova Hlasu ze Sametového podzemí a mručení Zappových Plastických lidí.

    Bohyně Lásky byla konfrontovaná s Marsem ve Vietnamu, zjevila se jako Electric lady i Venuše v kožichu, aby předala svou slávu Matce Zemi, velké Mater, tedy country, sabatu a disco materialismu sedmdesátých let.

    Všechny ty metafory-vize-autostylizace-role směřující někdy k divadelnosti a filmovosti, jindy k sebeničivé identifikaci s mýtem přicházely z „druhého břehu“, říše nadčasového, radikálně jinakého. Proto se tam možná tak ochotně a kvapně někteří doboví hrdinové vraceli. Výsledkem byl sice chaos, mrtvoly a kocovina, ale zároveň obnova kultury, měřítko pro všechno následující. Díky!

    Pozvedám symbolického panáka, zapaluju cigaretu, mrkám na pěknou slečnu za barem a pouštím si v hlavě Revolution, tu druhou, pomalejší verzi. Přivírám oči. Co vidím? Večírky lovců mamutů, starověké dionýsie, truba­dúry na cestách, středověká taneční šílenství, svátky bláznů, karnevaly, staletí kultu operních, kabaretních a filmových hvězd, meziválečné jazzově-avantgardní třeštění, divoké devadesátky… Když nechám stranou pravidelná mezidobí pochopitelného odpočinku, vychází mi to zhruba na nějakých… čtyřicet tisíc let… šedesátých let.

    Hubert Krejčí

    Iluze „zlatých šedesátých“ platila pro část Prahy; v Českém Brodu (20 min. vlakem od Prahy) se o zlatých letech nevědělo. Význam v té době mělo například promítání japonských filmů; koupě LP (z Čech ansámbly Ars rediviva, Pro arte antiqua); průnik přeložených knih a divadelních textů (Jarry, Ghelderode, P.-H. Cami…). Z české produkce: znamenitá rozhlasová hra Ludvíka Aškenazyho Bylo to na váš účet (1964) − konstrukcí první česká hra nó.

    Divadla malých forem šedesátých let: písničky obalené řídkým příběhem. Jediná velká hra z šedesátých let je Falstaffovo babí léto (tiskem 1969), Werichova adaptace Shakespearova dvoudílného Jindřicha IV.

    V anglickém zlatém věku (období Alžběty I. − zhruba do zákazu divadel roku 1642) bylo v Londýně 200 dramatiků a pár skvělých skladatelů. Srovnáme-li to s pražským obdobím z kočičího zlata, vyjde z porovnání pražská kultura šedesátých let jako paklík ctižádosti ve žlutém staniolu…

    • Autor:
    • Publikováno: 28. dubna 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,