Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3LO3

    Ceny Divadelních novin, Ceny kritiky (dříve Radokovy), Ceny Thálie, Ceny Opery Plus, Ceny České taneční platformy, Pocty …příští vlny/next wave… Mají ceny a oceňování umělců nějaký smysl? Jaký?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    Divadelních cen sice přibývá, ale kvalitu umění to nijak nezvyšuje. Naopak to zcela jistě snižuje hodnotu každé jednotlivé ceny ve stále se rozšiřující konkurenci. Zdá se, že touha ceny rozdávat je tak silná, jako je dostávat. Trochu podezřívám ty, kteří už rezignovali na to, že by kdy nějakou tu trofej dostali, a přitom jsou dost chytří, že vymysleli mazaný způsob, jak se stejně vetřít na večírky pro oceněné. Prostě tu sošku nebo dnes už většinou abstraktní předmět nechají putovat od sebe, místo k sobě. Nejsou sice tak talentovaní, ale tváří se, že jsou ještě lepší.

    Kdybychom se zeptali diváků, jestli tuší, zda inscenace, na kterou mají lístky, nějakou cenu získala, většina to asi neví a je jim to jedno. Představení samotné nebude proto lepší ani horší a je hlavně zajímá, jak kus, který si umělci secvičili, ten večer pro ně sehrají. Pokud by šli diváci do divadla, aby odhalili vkus odborné poroty bez ohledu na vlastní zájem, byli by asi dost divní.

    Avšak naopak, některé ceny jsou dnes pomalu už varovnými signály, že půjde o neskutečně hluboký artový či hluboce neskutečný intelektuální zážitek. Tak hluboký a neskutečný, že divák odejde z divadla silně zmaten. Říkám si, co z toho vzejde? Míň děje nebo emocí nebo všeho, co dřív bylo v divadle samozřejmostí, už snad na jevišti mít nejde. Abychom se jednou nedivili, kam to s tou divadelní lodí ocenění umělci dokormidlují. Divadlo začíná kopírovat poslední vývojovou fázi malířství, kdy došlo k totální destrukci. Nejprve k dekompozici, to bylo ještě dobré. Pak se začalo malovat bičem. To už bylo horší, ale pořád originální. A teď už je všechno jedno. Hlavně že na tom obraze něco je.

    Přesto se domnívám, že všechna ta ocenění nějaký smysl mít budou. Já teda moc nechápu jaký, ale už se v dějinách umění a divadla ledasco oceňovalo, tak to k něčemu dobré být musí. Nejspíš je to takové milé pohlazení po srdíčku pro umělce za vyčerpávající zkoušení a strašný život.

    Petr Váša

    Strávil jsem teď náhodou několik víkendů na postupových přehlídkách amatérských recitátorů a divadel. I když si všichni zúčastnění dávali záležet, aby duch soutěžení zůstal, pokud možno, neviditelný, všude se průběžně hodnotilo, srovnávalo a na závěr oceňovalo. Musím se přiznat, že mě ani na chvíli nenapadlo o tomto systému pochybovat. Dokonce mě nedávno, po několika představeních, která měla dojímat, a fungovalo to jenom napůl, atmosféra vyhlašování výsledků dojala natolik, že jsem při předávání cen blekotal o trochu víc, než bylo v plánu (abych naznačil, že o soutěžení tady zas tak moc nejde).

    Vystoupení a představení byla různá. Dobrá, špatná, příšerná, vynikající, mimořádná! Už jen to, že se mladší ročníky věnují takové ušlechtilé adrenalinové zálibě, bylo ve většině případů povzbudivé. A nezdálo se, že by oceňování směřující k postupu do dalšího kola někomu vadilo. Proč by mělo?

    Oceňování může být hloupé (špatná porota vybere špatné věci na úkor kvalitních), nespravedlivé (přednost dostane z nějakého důvodu horší před lepším), zbytečné (některé věci jsou tak silné, že žádné velké srovnávání nepotřebují).

    Na druhé straně ušklíbání se nad cenami může být naivní (lidé stejně pořád spontánně hodnotí, i když se to neřekne nahlas), nepraktické (oceňování motivuje a usnadňuje orientaci), rovnostářské (To je ten s tou cenou, hmm…) i elitářské (Jsem tak dobrý, že se nemusím s nikým poměřovat…).

    Kdyby moje nová kniha/deska/performance dostaly nějakou důvěryhodnou cenu, byl bych rád, stejně jako mě těší pochvala od člověka, jehož názor mě zajímá (a který to řekne ostatním). Kdyby ne, netrápil bych se, protože vím, že o tom, co budu považovat za úspěch, rozhoduju nakonec sám. Soudní lidé neberou, myslím, ceny příliš vážně, v souladu se zdravým rozumem, navzdory jejich horlivým propagátorům a ovšem taky díky jejich inteligentním odpůrcům.

    Hubert Krejčí

    Můžou divadelní cenu přijmout otroci? Otroci své slávy, rabové obecenstva, zajatci televizních seriálů, nevolníci režisérů, slouhové dramaturgova výběru bezvýznamných textů, vězni vzpomínek na své dávno zašlé schopnosti… Zvýší snad opičárny s medailí za divadlo v (kterékoli) pologramotné zemi vzdělání lidí?

    Jediný smysl v Česku mají uznání Rytíř české kultury a Dáma české kultury. Ovšem v Lidových novinách 29. ledna 2015 se ozval znalec fotografie a divadelní kritik: Rytíř a dáma? Tyhle tituly česká kultura nepotřebuje.

    • Autor:
    • Publikováno: 14. dubna 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,