Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3LO3

    V únoru se v Praze konala přehlídka Opera 2015. Co pro vás znamená opera? Jak je na tom u nás? Je opera čarokraj, nebo obludárium?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář Opera je krásný divadelní žánr, jen na ni lidé s trochu jemnějším hudebním sluchem nemohou v České republice chodit. Já mám teda zkušenost jen s operou v Praze a s výjimkou Smrti v Benátkách kdysi ve Státní opeře to vždycky zní líp z nahrávky. A často se není ani moc na co koukat.

    Pro mě je tedy otázka, jestli se vůbec vyplatí do opery u nás investovat, když výsledky jsou mnohdy tak sporné, a to hlavně na úrovni orchestrů. Slušní sólisté se ještě nějak zaplatí, ale hudební tělesa KMČ – Kdo má čas – vesměs znějí jako nějaká hraběcí kapela složená ze zahradníků, komorníků a panských správců v Jaroměřicích nad Rokytnou v 18. století. Jak to komu zrovna vyjde, tak to tam foukne nebo vrzne. A jednotné nástupy sekcí? No…

    Kamarád se kdysi v Německu bavil s jedním sboristou a ten říkal: Jó, Prodanka nebo Rusalka, tam se furt souloží… Ha! Jak originální a přitom evidentní! Věrné milování – duet zatracující partnerskou promiskuitu, nebo verš Proč studí tvoje objetí – to všechno naznačuje, že hlavní protagonisté se nejen drží za ruce, že jim není sedmnáct a není to jejich gymnaziální láska. Ovšem vášeň v české opeře… tu člověk vidí snad jenom u Janáčka, protože tam se pořád někdo s vervou vrhá do řeky. Když se však chce někdo pomilovat, vyleze na scénu Kecal…

    Právě jste přečetli názor typického přemoudřelého brblala, který dělá, že všemu rozumí a nic mu není dobré. Kdysi jsem v Národním viděl dost podivnou inscenaci Aidy. Hodně kašírovaných kulis, kolem kterých se nemotorně točil balet opery Národního divadla. A když přišel pochod vojáků vracejících se z bitvy do Egypta, nejznámější hudební část opery, dva staří manželé sedící vedle mě, důchodci, kteří vypadali, že lístky do opery jsou jejich největší měsíční náklad, se zatetelili štěstím. Za to si zaplatili a to taky dostali. Byli šťastní, že tam mohou být. A to je taky svým způsobem smysl divadla. Oni si operu prostě užili a moc nad ní nebádali.

    Petr Váša Mezi čarokrajem a obludáriem je tenká hranice a v tom vidím kouzlo zvláštního nápadu – udělat operu. Fascinuje mě, že na rozdíl od jiných, opravdu tradičních žánrů vznikla opera jako vynález, vlastně omylem. Italové se pokusili rekon­struo­vat antické hudební drama, a protože měli bohatou představivost a málo informací, vytvořili něco nového, čemu by se staří Řekové divili víc než první operní publikum. Tomu ještě bylo nutné nějak zdůvodnit, proč aktéři na pódiu pořád zpívají. Proto Monteverdi přímočaře sáhl po příběhu Orfea, božského zpěváka, čarujícího svým hlasem v beztak už očarované mytické Arkádii. A odhalil mýtus nového žánru.

    Opera, taková nebo onaká, skvělá nebo směšná, s výbornou hudbou a špatným libretem nebo naopak atd. atd., je snem o původní jednotě, o základní přirozenosti, nedosažitelné pro moderní smrtelníky jinak než umělými prostředky. Její umělost může vyvolat dojem „skutečnější skutečnosti“, nebo vizi ideálního světa, hlavní ale je radikální svátečnost – jeden z nejdelších nosů, jaký se dá namířit na tyranii povrchně vnímaného časoprostoru.

    Jsem moc rád, že je v tomto žánru pořád možné zažívat překvapení tak rozdílného druhu jako minulý rok ostrav­ské Smolkovo a Adámkovo Sezname, otevři se a Rameauova Platée na znojemském festivalu. Mimochodem, Rameaua poslouchám opravdu hodně a fantastická mně připadá nejenom jeho hudba a osobnost, ale i to, že v něm až v posledních desetiletích objevujeme jednoho z nejvýznamnějších skladatelů.

    Kdybych provozoval agenturu nabízející nevšední zážitky, které ničím nenahradíte, na jednom z prvních míst bych určitě měl soustředěný poslech (s librety po ruce) kompletního hudebně-divadelního Janáčka a Stravinského. K tomu nějakou dobrou indickou Rámájanu a třeba tradiční korejskou „one-woman operu“ jako živé vzpomínky na prvotní jednotu uměleckých druhů v čarokraji univerzální kultury. Plus bonus: mantru, myslím, že Cageovu, „matka hudba“.

    A všechny ty obludnosti? Bez vysoké pravděpodobnosti jejich výskytu by zážitkový pobyt v říši divů nestál za moc, jak věděla už odvážná Alenka.

    Hubert Krejčí Ve zdejších divadelních domech chybí průběžná realizace zajímavé hudby:

    1) Velká barokní a postbarokní opera.

    2) Raně romantická opera: E. T. A. Hoffmann (Undine), Arriaga (Šťastní otroci); v Česku nehraný Marschner (Hans Heiling, Vampýr…).

    3) Singspiely 18. století; Bendovy melodramy.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. března 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,