Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3LO3

    Meteorologové a někteří básníci a filosofové vidí počasí jako divadlo. Co vy na to? Je počasí kosmickým dramatem?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    Anton Čechov jasně formuloval, že lidské osudy jsou jako počasí. Jsou proměnlivé, nestálé, utrpení je nekonečné, nedá se to moc předpovědět a na konci čeká smrt. A hlavně je to všechno tak nějak jedno. Venku padá sníh. Má to nějaký smysl?

    A tím by mohl tenhle článek skončit. Navíc ve městech je počasí tak nějak univerzálně podobné celý rok, tak kde vzít kosmické drama?

    Ani v divadle počasí žádnou roli nehraje. Na jevišti duje vítr, až mu puknou plíce, a v sále je tma a zatopeno. Když jde o site-specific, čím je venku hnusněji, tím je to umělečtější. Takže zas nic. Dramaturgicky zasahuje počasí do děje snad jen v Kieślowského filmu Červená, ale to je film. Jinak je to dramatikova nebo režisérova manýra. Ono je to často zábavnější. Pokud hra není moc dobře napsaná a nic se v ní nestane, aspoň z provaziště prší.

    Velké kosmické drama je totiž ze všeho nejvíc všední den. Říct ráno po tisící mile Dobré jitro je velmi těžké. Zažít od určitého věku něco poprvé je taky velmi těžké. I ten herecký prožitek je časem rutinní. Člověk zase brečí a zase umírá a zase…

    A tím se zpátky vracím k Antonu Čechovovi a banalitě všehomíra. Určitě je krásné mít pohřeb za krásného počasí. Mojí babičce se to podařilo. Na rozdíl od starého Prozorova. A to je výhoda obyčejného života na rozdíl od kosmického dramatu. Často se to v něm odehraje a děje líp.

    Počasí nabízí dramata hlavně v PR producentům. Když svítí sluníčko, tak se event podařil.

    Petr Váša

    V lednu bylo řadu dnů jaro, tak jsem vyrazil na řadu procházek, protože kdoví, co bude na jaře. A měl jsem zase ten zvláštní pocit jako v celkem nedávném, téměř absolutně krásném létě, nebo potom v téměř absolutně ošklivém, nebo pak v tom úplně šíleném. Pohoda? Dobrodružství? Známky apokalypsy? Nebe je modré a vy nevíte, jestli děkovat nebesům, nebo se bát spravedlivé odplaty.

    Pobavilo mě, když jsem se dočetl, že Josef Lada, který pro nás definoval, jak to všechno má být, vyrůstal v období relativně krátké teplotní anomálie způsobující, že v zimě sněží a v létě praží. Kdyby se narodil o pár let dřív nebo později, naše názory na kosmické drama by vypadaly jinak.

    Minule začalo jaro v únoru. To už na mě bylo moc, takže jsem se z pudu sebezáchovy zamyslel. Hodila by se nějaká teorie. Jako v dějinách umění. Z komentářů k počasí vyplývalo, že všechno je v podstatě přeháňka. I zdánlivá stabilita. To mi něco připomíná! Ano… pozor… už to mám. Postmoderní počasí!

    Kroupy kdykoliv, staletá voda každý druhý rok, dvěstěleté vedro každý třetí, jaro v zimě tvořené alžírským fénem, sem tam orkán… Kdyby vedle mě spadl trakař, divil bych se, než bych si zvykl. V postmodernismu čekáte nečekané. Potřeba stability je tak, hrome, zase naplněna.

    Navíc se ukázalo, že když je venku krásně a vám je uvnitř krásně (nebo ošklivě/ošklivě, někdy možná krásně/ošklivě atd.), můžete sice říct, že máte dobrou náladu, ale můžete taky říct, že jste meteosenzitivní. Ha! Diagnóza! To mně chybělo.

    Nedávno jsme s přáteli cestou na festival, kde pak někteří lidé pod pó­diem byli kompletně obalení blátem, projeli během několika minut několik druhů počasí. Říkali jsme si: Je krásně. Hrozně krásně. Strašně. Příšerně. Jeden z kolegů nás chtěl šokovat, ale spletl si srpen s únorem, takže řekl: Moje devadesátiletá babička si pamatuje, že jednou v únoru… sněžilo!!

    Představte si, že by se zjistilo, že někde, řekněme na Sibiři, skupina, řekněme, sovětských vědců v totálním inkognitu poroučí větru a dešti, řídí počasí ve prospěch ďábelsky zakonspirovaného globálního zájmu. Hrůza.

    Ještěže to jediné drama, které zajímá opravdu každého – od zápletky a obsazení až po světla a zvuk –, je tak krásně, strašně, příšerně neúplatné, nezávislé, zřejmě experimentální a z principu alternativní, protože vždy s otevřeným koncem, který je vždy samozřejmě dalším začátkem, to celé v rámci nezpochybnitelné logiky vlastně jednoduchých vnitřních motivací vedoucích ovšem k víceméně – me­teo­ro­lo­gové prominou, teoretici chaosu zajásají – nepředpověditelným výsledkům!

    A pokud je pravda, že scenárista a režisér neexistují, je to ještě daleko mystičtější, než jsem myslel.

    Zajímala by mě studie Dějiny prezentace meteorologických jevů v divadelních hrách a vliv počasí na psychiku jejich autorů, provozovatelů a recipien.

    Rád bych někdy viděl představení, kde by počasí hrálo hlavní roli a lidská dramata působila jako sugestivní romantizující náladotvorný podkres.

    Hubert Krejčí

    Kosmická přeháňka

    (Postmoderní kosmické drama pro maňáskové divadlo)

     

    (Opona se otevře. Na scéně zanikne galaxie. Oponu zavřít. – Na předscénu vstoupí několik českých úředníků s lejstry)

    Úředník: To byla letos 1763. galaxie. Jelikož se blíží zánik galaxie zdejší – jak zní věštba –, musíme to pečlivě zapsat! Nejlépe ve verších:

    Sbor úředníků: Ó, nedostatek úředníků / po konci vesmíru / je drtivý! / Leč čeští úředníci / přežili zatím všechno, / takže uvidíme.

    (Úředníci si utírají oči a odcházejí. Náhlý blesk promění úředníky v prach. Hudba – čínské 2strunné housle – chvíli doznívá)

    • Autor:
    • Publikováno: 4. března 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,