Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3LO3

    Plzeň se stala v tomto roce evropským hlavním městem kultury. Jak si takové město představujete? Které české, případně zahraniční město to podle vás splňuje?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    Vybrali Plzeň. Tak je to Plzeň a doufám, že právě Plzeň to splňuje. Přemýšlet, proč by to nemohl být třeba Hradec Králové nebo Pardubice, mi přijde irelevantní.

    Současně říkám, že při výběru měst na evropské město kultury jsem fandil Ostravě. A dodávám, že tento článek píšu ve vlaku cestou do Ostravy (právě opouštíme Pardubice). A že v Plzni jsem několik let nebyl a výhledově se tam nechystám (naopak se jí stále vzdaluji). A že motanice kolem šéfování celé té kulturní show ve mně zrovna moc zájmu nevyvolaly.

    Celé to dění a kolotání kolem působí jako Hoří, má panenko, v Evropě (míjíme Moravany). Zmatky, změny, každý dělal a dělá, co může, a dělá to od srdce a z lásky, ale pak se vyčerpá nebo naštve nebo s někým nepohodne a je z toho jen guláš.

    Potkal jsem v průběhu posledních měsíců několik lidí, kteří byli v organizačním týmu, ale nebyli tam navzájem, nebyli spolu. Už to je divné. Slýchal jsem různé návrhy, jak Plzeň oživit, a pak různé dementi, proč to nejde. Korunu tomu nasadil kamarád z Plzně, který si před Vánocemi stěžoval: Dva týdny doma? Co tam budu dělat? Tam není ani koho š…! (Zámrsk)

    Myslím, že v rámci udržení harmonie v kosmu by zájemci o Plzeň – Evropské město kultury 2015 měli někdy jindy navštívit Lukovou u Rudoltic nebo Rudoltice v Čechách (jak se to za tím oknem míhá). Nebo Ostravu jako já. Nebo zůstat doma a sledovat ČT2. To by asi tak nejvíc odpovídalo celkovému národnímu kulturnímu konceptu i české povaze. (Obec s romantickým názvem Bezpráví.)

    Ano, je to nespravedlivé. Plzeňáci se tak snaží, každou chvíli někdo jiný, a pořád si z nich někdo dělá srandu. Až mám pocit, že si dost lidí přeje, aby to všechno už bylo za námi. Co naplat, místo, abychom se do Plzně těšili, se jí cestou do Ostravy vyšklíbáme. Češi jsou smějící se bestie.

    I takový je stav domácí kultury. (Ži­chlí­nek)

    Petr Váša

    Plzni to moc přeju. Pro mě byla jedním z hlavních měst kultury už dávno, vlastně od okamžiku, kdy jsem začal cestovat se svými představeními po klubech a sálech všude možně. V Plzni byly zajímavé kulturní podniky, chytré a přitom uvolněné publikum a navíc pořadatelé, organizátoři, inspirátoři nejrůznějších zábavných i vzdělávacích akcí ve všech oborech, které mě zajímaly – hudebním, divadelním, literárním, výtvarném. Ti lidé byli a jsou jako jejich město, dá-li se to tak říct, tedy sebevědomí, schopní, pružní a veselí. Gratuluju.

    Vzácní lidé jsou ale taky jinde. Při svém neustálém cestování mám už dlouho dojem, jako bych byl součástí nějakého podivuhodného spiknutí, tvořeného osobnostmi, které kdyby v tom nebo onom městečku nebyly, nebylo by tam možná… skoro… vůbec… nic.

    Prošel jsem si diář za poslední rok a udělal obsáhlý seznámek takových míst a lidí, co v nich podle mě působí jako uzlové body živé, pulzující sítě bez viditelného středu, případně se středem nebo středy pohyblivými, proměnlivými.

    Něco mně to připomíná. Neuronovou síť. Způsob, jak všichni fungujeme, i když si to třeba představujeme jinak. Nervovou soustavu, která se zřejmě už dneska nedá jen tak jednoduše rozdělovat na centrální a periferní. Mozek, jehož různá centra úspěšně spolupracují demokratičtějším způsobem, než se zdálo. Klíčovým slovem, pokud se nepletu, je přitom plasticita.

    Když byl Paul Gauguin na Tahiti a jeho žena ho přesvědčovala, aby se vrátil někam blíž uměleckým centrům, odpověděl, že umělecké centrum je v jeho hlavě. Vybavilo se mně to, když jsem si v reakci na dnešní otázku zkoušel představit hlavní město – capital, od caput, hlava – kultury. V mé hlavě má podobu fascinujícího světélkujícího organismu, jehož chapadýlka klidně zasahují do poslední zastrčené vesničky v pohraničí. Ano, jsem sentimentální. Zavřel jsem diář a podíval se na mapu České republiky. Úplně mě to dojalo.

    Ať vám to vydrží mnohá další léta, přeju Plzeňákům, i té slečně pořadatelce z punkového klubu, která nás nedávno opila kávovým rumem Božkov, obehrála v kostkách, druhý den jí bylo moc špatně, ale šla do toho znova – pečovat o společenský život a tak trochu dohlížet na kulturu v jejím capitalu.

    Hubert Krejčí

    Vjíždíme-li autem od Prahy do Plzně, po pravé straně je městský hřbitov, jenž působí útěšně; po levé straně silnice jsou barabizny prodejních společností.

    Město kultury vyzáří letos trochu světla do okolního pošmourna; naváže na to místní obyvatelstvo (nikoli úředníci) v dalších letech? Vznikne v Plzni tradice – každoroční svátek (české) kultury?

    Města kultury mají mít vnitřní pohyb: v blízkém okolí Wrocław, Budapešť, Drážďany… Hradec Králové. Snad Olomouc (příliš ovšem zakořeněná v 19. století), možná časem Brno (s maloměstskou mentalitou, bez nového nádraží; poslední vlak z Moravy odjíždí po 20. hodině).

    • Autor:
    • Publikováno: 18. února 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,