Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3LO3

    Jste Charlie?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    My všichni jsme Charlie (kromě těch, kteří jsou muslimové). Co dělat nevíme. Jediné, co víme, že jsme na první pohled „the good guys“. A je nám to houby platné. Politická současnost je tak komplexní, že se v ní málokdo vyzná. A kdo se v ní vyzná, radši mluví o něčem jiném. Uprázdněné místo mohou zabrat divadelníci.

    Divadelníci se v politice moc nevyznají, protože se o ní většinou baví jen mezi sebou. A nebudou mít nejmenší problém se k situaci ve Francii vyjadřovat divadelním jazykem. Zejména proto, že je to daleko a nás se to moc netýká. A my jsme „the good guys“, o tom se hraje dobře. I diváci budou spravedlivě pobouření, zvlášť pokud měli vstupenky z abonmá.

    Je to prodejné, je to státotvorné a pohladí to po duši. Jen to nebude moc objevné a asi ani zábavné, jestli to nezachrání světelný design.

    Voltaire napsal jako reakci na nějakou z mnoha pruských válek román Candide. Hrdinům se tam pořád děje něco špatného. Mučí je, okrádají a znásilňují. A když se hlavní hrdina zeptá na konci jednoho mudrce, proč je na světě tolik zla, mudrc odpoví: Co je komu do toho. A když se zeptá, co má dělat, mudrc odpoví: Mlčet.

    Jak se s tímto vyrovná české divadlo? Asi nijak, vždyť málokdo u divadla Voltaira četl. A Milan Kundera se kdesi ve skrytu Francie potutelně šklebí, protože na jeho slova určitě zase došlo.

    Petr Váša

    Jsem. Prošel jsem si zprávy, komentáře, videa, internetovou diskusi, abych pokud možno přesně věděl, co to znamená. Respektuju výhrady moudrých lidí, kteří se ptají, do jaké míry může svoboda projevu znamenat zraňování citů kohokoliv. Ale jsem. Kvůli té svobodě.

    Hospodské debaty byly pestré. Mimo jiné jsem s rozpaky i zájmem vyslechl výklad srovnávající do mrazivých podrobností aktivity Islámského státu a našich husitů – jejich strategie, osobnosti vůdců, způsoby teatrální sebeobhajoby a propagandy. Vzpomněl jsem si na filmy Otakara Vávry a zkoušel si představit, jak budou dnešní události zobrazovány převažující popkulturou za pět set let.

    Šel jsem na film Nejhledanější muž, dokonale ukazující, jak je to všechno složité. Dumal jsem, kolik potenciálního dobra se může skrývat v důsledcích toho zla, což je snad nejzajímavější téma nejen lidských dějin, ale evoluce vůbec.

    A hlavně jsem si nakonec – když už je řeč o svobodě a toleranci – znova prošel knihovničku milovaných autorů súfismu, tradiční islámské mystiky, samozřejmě v čele s Rúmím. Toto je autentický islám, říkají mnozí učenci. Hluboký a přitom lidový, otevřený různým druhům sebevyjádření, umění, vlivům různých kultur a přitom originální.

    A mírumilovný. Ano, slovo džihád znamená v původní tradici vnitřní boj mezi protichůdnými silami v duši věřícího, toužícího být dobrým člověkem.

    Když velký Rúmí zemřel, přišli na jeho pohřeb jak muslimové, tak křesťané i židé. Společně oplakali muže, který se podle nich všech choval stejně jako dokonalí proroci.

    Hubert Krejčí

    V Buddhově kánonu je věta: Všechny bytosti se nutně a ne­vy­hnu­telně nacházejí v poměrech, kte­ré si zasloužily svými činy. Platí to jistě i pro čtenáře a redaktory Divadelních novin.

    • Autor:
    • Publikováno: 4. února 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,