Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    3MIS3

    Divadelní historie zná bezpočet případů, kdy se kolem režisérského guru semkla skupinka herců a společně stvořili éru. Myslíte si, že by na podobném principu mohla u nás existovat i politická strana, viz poslední případ přátel Miloše Zemana coby jeho apoštolů?

    David Drábek Pavel Kohout Karel Steigerwald

    David Drábek

    Myslím, že by herci měli založit svou politickou stranu a za peníze Michala Davida ve volbách drtivě zvítězit. Nebo za trest do smrti šnajdrovat.

    Premiér: Jiří Pomeje (Blaf is in the Air)

    Ministr politické kultury: Vítězslav Jandák (Pražákům na hlavu blej)

    Ministr finanční kultury: Jiřina Bohdalová (Money money money, must be Fany)

    Ministr prčovní retrokultury: Zdeněk Troška (herecky bezpartijní, za sdružení Babovřískot 2)

    Ministr kulturní domobrany: Žito 44 (Kohout esesákem a jiné báchorky pro vybití touhy)

    Ministr zemědělské kultury: Daniel Hůlka (Někde musí být RaJ)

    Ministr průmyslové kultury: Martin Dejdar (The winner takes plnou igelitku)

    Ministr zahraniční kultury: Marek Vašut (Nikdy si neodskočím!)

    Ministr dětské kultury: Dáda Patrasová (za sdružení Zabili strýčka Jedličku, parchanti!)

    Ministr kulturního vnitra i vnějšku: Ornella Štiková (Matka Kurváž a její děti)

    Obětí atentátu se však už záhy stal Ministr bez petláhve Jan Nebeský, který si myslel, že to výše napsané je jen recese a byl Jandákem a Žitem zle pokousán na stehně.

    Pavel Kohout

    Jako střídavý volič s volebním právem v Republice české i rakouské se neřídím sym- nebo antipatiemi, ale výhradně rozumem. V našich posledních volbách do parlamentu jsem volil Stranu práv občanů proto, že tradiční levicová sociální demokracie byla v bídném stavu; SPO se nedostala do parlamentu, ale pro mne splnila hlavní úkol tím, že odebráním čtyř procent ukončila v socdem zhoubný regiment Jiřího Paroubka. A v prezidentských volbách jsem nevybral svého téměř přítele Karla Schwarzenbergera, nýbrž jeho konkurenta, protože jsem byl – a jsem dosud – přesvědčen, že má z dané nabídky nejvíc síly dostat zemi z marastu, kam ji zavedl Václav Klaus.

    Myšlenka, že by nějaká strana mohla fungovat jako Národní divadlo za Krejči, Vinohradské za Pistoria&Pavlíčka nebo nedávná Komedie za Pařízka, se mi jeví patřit mezi ty, které moje maminka nazývala „kozí“. Tak prosím nevznikla ani strana „Zemanovců“, jinak by ji dávno stihl osud strany LIDEM, která má sice ministry, ale jen stovku členů.

    Na závěr prosba. Smím oběma svým kolegům položit otázku, která mně, na rozdíl od této, už dlouho leží na srdci, a zodpovědět ji s nimi? Nikdo nic nenamítá, takže: Je ocenění „divadlo roku“, jak se tu pojímá a uděluje dnes, spravedlivé, anebo je nutno upravit kritéria? Předběžně sám odpovídám: Je krajně nefér!! Rád objasním.

    Karel Steigerwald

    Ne. Možné to není. Kolem divadelního Guru se shlukují lidé, které přitahuje stejná nebo podobná vize. Když mají jinou vizi, shluknou se jinde, nebo se jen tak vezou. To když nemají žádnou. Divadelní Guru a jeho žactvo je častý jev. A úspěšný, protože v divadelnictví zaplať bůh nejde o demokracii. Guru poroučí, jeho věrní dřou, pak přijde výsledek. Bez poroučení není dobrého výsledku, nýbrž chaos a tříšť. Guru také mívá lepší výsledky než skupiny, které se pořád demokraticky nivelizují a kde má každý právo být respektován. Ovšem i před Guru se utíká: někdo nemůže jeho diktátorství vydržet, jiný chce úplně něco jiného, než nařizuje Guru. Jistě vás právě napadl Krejča. Mne také.

    Politika, zejména česká, je jev odstředivý. Tam se za Gurua prohlašuje každý. A kdekdo si myslí, že má apoštoly. Ale ani Zeman žádné nemá. Ostatně také sám není žádný Guru. Dává jen jako Guru hlavu na stranu a považuje lidi za pitomce. Což není příliš strhující myšlenka. Výrok, o který se opíráte‚ je jen takový plácanec, neřekli ho apoštolové, nýbrž jen nějací strejci. Guru a apoštoly měli vždy komunisté. Ale i jim to dalo moc práce, moc vraždění a vylučování, aby tu apoštolskou kázeň k soudruhovi Guruovi udrželi. Apoštolství a vzývání Guru patří sektám, fanatikům, mystikům, je to jev svobodě a demokracii nepřátelský.

    Co je v umění možné, a dokonce žádoucí (mistři a jejich žáci), to je ve svobodné politice nemyslitelné. Zralé demokratické prostředí umí fanatismus Guru včas krotit. Všimněte si, jak rychle se rozložily VV – typický pokus o vytvoření spolku apoštolů s panem Guru v čele. Čím zralejší demokracie, tím směšněji Guruové vypadají. Zralé prostředí my ještě zcela nemáme a nevím, jestli mít někdy budeme. Možná se k demokracii odjakživa jen vyvíjíme. Proto se nám Guru s apoštoly často rodí, ale málokdy mají úspěch. Většinou rozšiřují nabídku tajtrlíků v politickém panoptiku. Jsme na tom jako obvykle s politikou jen tak napůl. Polodobře, pološpatně.

    • Autor:
    • Publikováno: 21. dubna 2013

    Komentáře k článku: 3MIS3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,