Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    2017/18 – Mezník v divadelním životě HD Jihlava

    Rád bych vám představil novou divadelní sezonu 2017-2018 v Horáckém divadle Jihlava. Myslíme si, že nebude nová jen číslovkou označující rok, ale i mnoha dalšími momenty, které si troufáme označit za mezníky v divadelním životě Horáckého divadla. Sezona 2017-2018 bude první, kdy její celou dramaturgickou náplň připravil nový tým, který po několikerém personálním přesouvání získal svou definitivní podobu (v minulých dvou letech výměna ředitele i uměleckého šéfa, transformace pozic dramaturgů). Dovolte mi, abychom se s vámi podělili o některé naše záměry a sny.

    Horácké divadlo Jihlava. FOTO archiv

    Rádi bychom zbavili Horácké divadlo stigmatu instituce, která sází pouze na jistotu a je ukonejšena pravidelným přísunem ohromného počtu předplatitelů (4.500), které si pohodlně dováží vlastními autobusy. Chceme dokázat to, aby minimálně bylo proč si jednou za čas do Jihlavy zajet nebo se o ní zmínit. Zkrátka v určitém slova smyslu jí vrátit na divadelní mapu naší republiky. A pokud to půjde, i dál…

    Domníváme se, že kombinace titulů a tvůrčích týmů, které budou u zrodu inscenací příští sezóny, už tyto tendence naznačí.

    Hned první titulZapomenuté světlo – jistě nelze označit jako tendenční.  Minimálně proto, že půjde o jeho první divadelní uvedení, nechci se ohánět pojmy „česká či světová premiéra“, i když formálně to je pravda. Mnohem důležitější pro nás je, že jsme navázali spolupráci s režisérem a divadelním guru Matějem Růžičkou, který stojí za zrodem ve své době jednoho z nejambicióznějších divadelních souborů u nás, (a prvního profesionálního nezávislého divadla po sametové revoluci), brněnského divadla V sedm a půl, které vždy vycházelo z kombinace osobitého činoherního herectví, nečekané a často autorské dramaturgie a velmi cílené, silné režie, která se pohybovala na pomezí obrazivého či pohybového zpracování dané látky. Stejným způsobem očekáváme i přistoupení ke zpracování Demlova základního textu, který bude konfrontován s filmovým scénářem paní Mileny Jelínek (scénáristka a pedagožka působící na univerzitě v Columbii) a autorsky doplněn i samotným režisérem.

    Zvolením Demlova titulu se dotýkáme dvou rovin, které nás zajímají – jednu popisuje sám režisér: Celoživotně se totižto i já osobně potýkám s mocí, autoritou, vrchností, subordinací, či vlastně s čímkoli, co mně principiálně vyhrožuje ovládáním, řízením, posouváním z místa na místo, určováním tempa, rytmu, nutnosti, povinnosti, neřku-li dohledem, nebo kontrolou.

    Druhá rovina je potom spjatost Jakuba Demla s regionem, ve kterém stojí i naše divadlo- je to také tedy pokus o jisté naznačení – nabídnutí identity těm, kteří se zajímají o to, kdo jsou, či kdo byli ti, kteří tvořili energetický náboj této krajiny.

    A druhý titul, dalo by se říci, přesně naopak odráží schizofrenii krajského repertoárového divadla, jehož úkolem je i vybalancování nabídky s ohledem na širší diváckou obec. Černá komedie Petera Shaffera ze dvou důvodů – není to bulvární komedie, není to komedie zatížená aktualizacemi, nežene se za každou cenu za nutností se vyslovit sžíravým humorem k některému z dnešních fenoménů. A za druhé – a o to nám při výběru šlo především – svým základním jevištním trikem (celá se odehrává „potmě“) se otevírá pro ryzí divadelnost, hraní si divadlem v jakési základní tresti, kterou například vyzařuje komedie dell´arte nebo divadelní groteska.

    Třetím titulem sezony bude pravděpodobně nejrazantnější vykročení za hranice stávajících dramaturgických a formálních obrysů Horáckého divadla. Mladá režisérka Kateřina Loly Lolyová a dramaturg a scénárista Jan Kačena pro nás pracují na tvaru, který sami „odhadují“ na balancování mezi sci-fi retro groteskou a současným psychologickým dramatem. Jejich výchozím materiálem je totiž světoznámá novela Iry LevinaStepfordské paničky, která je pro ně ale jen odrazovým můstkem pro jevištní úvahu nad – lehce módně řečeno – genderovou nerovnováhou naší společnosti. V určitém stadiu jejich uvažování nad budoucím titulem pro ně bylo důležité například i vymezení se k legendárnímu feministickému manifestu Valerie Solanas S.C.U.M. Manifesto (Society for Cutting Up Men), což je velmi razantní a provokující text, kterého již jen dotknutí se vyvolává třaskavost, a proto je jasné, že náš titul Bůh je žena nebude jen unylým přežvykováním úvah nad rolí ženy v naší společnosti nebo práv žen na stejné pracovní pozice, jaké mají muži. Půjde o textově i jeviště razantní zaboření se do tématu vzájemné úcty, sebeúcty, vyjasňování si rolí, potřeb citových, duchovních i fyzických. A protože režisérka patří k začínající generaci umělců, půjde rozhodně o nekompromisní vyjádření názoru na nastavení našeho současného světa očima těch, kteří budou žít ve světě, jež my nyní formujeme a oni po nás převezmou.

    Kateřina Loly Lolyová je absolventkou režie/dramaturgie na KALD pražské DAMU a realizovala řadu projektů vně struktury klasického státem podporovaného divadla – mimo jiné spolupracovala se skupinou Off Národ, Platformou Kartel, Eliadovou knihovnou, Divadelním studiem Továrna nebo MeetFactory.

    A přichází klasika… Čechovova Racka není potřeba představovat. Pro Horácké divadlo je to ale titul, který se na zdejším jevišti nikdy nehrál (Čechovova dramata se v Jihlavě vůbec hrála velmi sporadicky). Ve chvíli, kdy jsme hledali text, který by na kvalitní látce poskytnul souboru možnost pracovat na komplexních a mnohovrstevnatých úkolech, bylo rozhodnuto.

    A opět, jako u jiných titulů, nelze brát v úvahu jen jedno hledisko, v tomto případě prověřenou atraktivitu a kvalitu; řekl bych, že převažujícím faktorem v souhrnném výsledném působení této budoucí inscenace pro nás bylo- a doufáme i bude – že její režie se ujme slovenská režisérka Iveta Ditte Jurčová. Z jejího profesního životopisu, který najdete o pár řádků níž, je jasné, že je to divadelnice s bohatou profesní i uměleckou zkušeností, s vyhraněným způsobem vidění světa a jasným názorem na to, jakou úlohu má divadelní dílo zastávat v současné společnosti, že jde jednoznačně v první řadě o co nejzřetelnější vyjádření názoru, prostředek ke komunikaci s divákem, o možnost vyprovokovat kladení si otázek, přemýšlení, nenechání diváka v bezpracném bezpečí jeho plyšového sedadla. Proto jsme přesvědčeni, že náš Racek se nestane jen oprášeným muzejním kouskem. Sama režisérka k tomu dodává: O divadle sa už veľakrát povedalo, že sa ocitlo v kríze a odzneli mnohé špekulácie o tom, že pomaly zomiera. Umelci hľadajú spôsob, ako sa priblížiť k divákovi. Treplev by sa mohol tešiť z nových foriem a ich rôzneho prepájania, mixovania, tak typického pre súčasné divadlo. Hľadanie formy je hľadaním najpresnejšieho výrazu. Zhmotnenie šumu krídel, či smutného výkriku umierajúcej čajky. Čechov nám v Čajke odkrýva problémy nielen umenia, ale predovšetkým ľudského bytia. A tak nám dáva šancu vytvoriť inscenáciu, ktorá naplní ten najzásadnejší, rokmi nemeniaci sa atribút dobrého divadla – a to je v správny čas dobre položená otázka sebe i divákom.

    A ještě slíbené stručné profesní curriculum vitae Ivy Ditte Jurčové: sbsolventka divadelní režie na VŠMU, zakladatelka, umělecká šéfka a režisérka Divadla Pôtoň, které je považované za jedno z nejprogresívnějších divadel na Slovensku. Jako lektorka vedla celou řadu divadelních workshopů, působila také jako pedagožka herecké tvorby na konzervatoři v Nitre, editovala Sborník přednášek o divadle 21. století, byla kurátorkou programu mezinárodního festivalu Divadelní Nitra.  Režírovala v řadě českých i slovenských. Její inscenace Psota, kterou realizovala v divadle Pôtoň v letech 2010 – 2012 získala nominace na prestižní cenu Dosky v kategoriích nejlepší inscenace a nejlepší scénografie divadelní sezóny.

    Obraz Doriana Graye Oskara Wildea není třeba představovat. Je to do určité míry legenda. To pro nás ale nebyl jediný a hlavní důvod, proč jej nasadit jako pátou premiéru sezony 2017/18.  Tím nejpádnějším jsou témata, která na mne jako režiséra (a autora dramatizace) budoucí inscenace začala z dekadentního fantaskního románu prosakovat- téma stárnutí, problém s narůstajícím počtem seniorů, odcizení stárnoucí generace, neschopnost akceptovat smrt jako přirozenou součást společnosti a jejího rytmu, téma euthanasie. Kult nepřirozené krásy propagované na prvních stránkách časopisů, sexismus naší společnosti, kdy reklamní průmysl způsobuje frustraci milionů lidí glorifikováním nepřirozeně, uměle vytvářeným kánonem tělesných proporcí „vzorových“ lidí, částečně absurdní průmysl plastických operací… a celé to vede k absolutnímu rozmělnění základního tázání se po smyslu našeho bytí, odklonění od přirozenosti a cesty za poznáním duchovních hodnot.

    Nechci tedy, aby z Doriana Graye zbyl jen kultovní titul těžící zdráždivé směsi dekadence, romantiky a okultismu. Je to pro mne šance pro vyprávění o našem strachu ze samoty, z odstranění na okraj, o nesmyslné touze lpět na atraktivní formě bez obsahu. Mělo by vzniknout vizuálně, scénicky podněcující představení inspirované mimo jiné i poetikou špičkového fotografa Pavla Hejného. Doufám, že stvoříme Doriana Greye dnešní doby.

    Poslední inscencí, která doplní šestý titul předplatitelského cyklu, bude autorský počin dvojice Alžběta Kubíčková-Michal Skočovský. Alžběta Kubíčková je mladá česká básnířka a divadelní dramaturgyně (mimo jiné nominována na cenu Magnesia Litera 2015 za objev roku). Pro naše divadlo zpracovala životní pouť „vysočinského knížete české poezie“ Jana Zahradníčka.

    Tato inscenace byla jednoznačně iniciována jako pokus o prozkoumání části kulturně-geografického prostoru, ve kterém se Horácké divadlo nachází. A jestliže u Zapomenutého světla je příslušnost Jakuba Demla k našemu regionu přidanou hodnotou, v případě Jediného života, jak se bude inscenace o Zahradníčkově pouti jmenovat, byla jeho vkořeněnost do vysočinského časoprostoru splněním našeho zadání o přihlášení se k uvědomění si, jakým silným zdrojem generujícím jednu umělecko-lidskou osobnost za druhou, Vysočina je.

    Režie se ujme další zástupce nastupující generace divadelníků, absolvent JAMU Michal Skočovský, který kromě divadelní režie na JAMU vystudoval grafickou a prostorovou komunikaci na University of the Arts v Londýně.  K jeho úspěchům patří například divadelní adaptace bestselleru My děti ze stanice Zoo, inscenace Misantrop podle Moliéra, která byla nominována na cenu Grenouille v rámci festivalu francouzského divadla, nebo inscenace Kopanec (Der Kick), za níž byl nominován na Cenu divadelní kritiky v kategorii talent roku.

    V této inscenaci by se měly skloubit tři životodárné faktory silný příběh statečného člověka-umělce zvedající připomínku černých skvrn historie naší společnosti, pokus o probuzení zájmu o ušlechtilou formu patriotismu „místních“ k našemu regionu a v osobě režisérské osobnosti zajímavý jevištní tvar, který určitě nebude jen splněním „čítankové povinnosti“ vůči takové osobnosti, jakou Zahradníček byl, stejně jako jeho tvorba a spletitý a tragický osud jeho i jeho rodiny…

    Autorka scénáře říká: …nevypadal jako hrdina- byl malý, křivý a slabý. A přesto se dokázal postavit zlu, žít život rovně a pravdivě. Zůstat sám sebou a čelit totalitě.

    Jaké jiné příběhy bychom měli dneska vyprávět… ?

    Posledním titulem, mimo předplatitelský cyklus, na velké scéně potom bude rodinné muzikálové představení Perníček. Půjde o českou premiéru tohoto titulu. Inscenace si hraje se změnou perspektivy, kdy jsme v pozici Gullivera mezi obry a spolu s hlavními hrdiny se snažíme přežít v „nepřátelském světě člověčí kuchyně.“ Režie se ujme odchovanec „muzikálové líhně“ brněnského Městského divadla a absolvent JAMU Stano Slovák.

    Horácké divadlo Jihlava. FOTO archiv

    Horácké divadlo ovšem disponuje dalším zajímavým prostorem, kterému chceme vdechnout dynamičtější život, než měl dosud. Tímto prostorem je Malá scéna, která nám – stejně jako v jiných divadlech – umožňuje rozšířit žánrové portfolio naší nabídky.

    Pro nás to znamená, že máme především prostor pro realizaci řady projektů, které se dají zahrnout do oblasti tzv. dokumentárního divadla. Považujeme za přirozené, že k dnes už světovému fenoménu jihlavského festivalu dokumentárních filmů přispějeme i my. Nejde ovšem jen o formalitu či jistý druh příživnictví.

    Dokumentární drama je pro nás skvělý a funkční žánr, který přesně splňuje naší potřebu vytvářet divadlo, které nekompromisně a s co největší mírou objektivity chce buď tzv. držet prst na tepu dobyanebo vyžadovat konfrontaci s fenomény, které formovaly podobu naší společnosti.

    Takovým představením byla v minulé sezoně naše inscenace 3100 °C mé krve, která rezonuje přesně tímto způsobem. Proto bychom v další sezóně v linii doku dramatu rádi přidali další inscenaci, v našem hledáčku je několik témat.

    Malá scéna ale slouží i jako platforma pro inscenace poučeného mainstreamu – v této linii bychom rádi zrealizovali inscenaci režiséra Michala Háby (tvůrce oceňované Pornogeografie), který si k našemu překvapení vybral Molierovu Školu pro ženy. Také jednáme s neortodoxním režisérem Petrem Procházkou, se kterým uvažujeme o titulech, jako je například Kafkův Nezvěstný, Jonassonův Stařík, který vylezl oknem a zmizel nebo Bernardovo Před penzí.

    V kombinaci s Malou scénou musím zmínit i vždy minimálně jeden pohádkový titul. V nové sezoně to bude pro nejmenší interaktivní pohádka na motivy Maxipsa Fíka, kdy se děti budou snažit vrátit paměť holčičce Áje, aby si vzpomněla, co všechno se svým psím kamarádem prožila a našla tak zase cestu zpátky do pohádky, kde je její domov.

    Na úplný závěr bych vás ještě rád upozornil na vznikající nový prostor, který zatím nese název Zkušebna, což bude jeho primární účel, ale půjde o natolik technologiemi vybavený multifukční sál, že zde chceme nastartovat další linii, která se bude pohybovat na pomezí ucelených divadelních projektů a kulturního vzdělávání.

    Pavel Šimák, umělecký šéf

    ///

    Dramaturgický plán HD Jihlava 2017/18

    Jakub Deml, Milena Jelínek, Matěj T. Růžička: ZAPOMENUTÉ SVĚTLO

    Premiéra 9. září 2017

    Režie: Matěj T. Růžička j. h.

    Peter Shaffer: ČERNÁ KOMEDIE

    Premiéra:  7. října 2017

    Režie: Pavel Šimák

    Jan Kačena – Kateřina Loly Lolyová: BŮH JE ŽENA

    Premiéra: 2. 12 2017

    Režie: Kateřina Loly Dudová j. h.

    Anton Pavlovič Čechov: RACEK

    Premiéra 10. února 2018

    Režie: Iveta Ditte Jurčová j. h.

    Oscar Wilde – Pavel Šimák: OBRAZ DORIANA GRAYE

    Premiéra:  7. dubna 2018

    Režie: Pavel Šimák

    Alžběta Kubíčková: JEDINÝ ŽIVOT

    Premiéra:  5. května 2018

    Režie: Michal Skočovský j. h.

    • Autor:
    • Publikováno: 24. dubna 2017

    Komentáře k článku: 2017/18 – Mezník v divadelním životě HD Jihlava

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,