Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    …příští VVlna/next waVVe… (No. 3)

     Během jednodenní pauzy jsem zaskočil do památníku a Vítkově na představení Depresivních dětí toužících po penězích a neměl jsem to dělat. O tom ale až jindy, protože předmětné představení nepatří do programu festivalu, i když by klidně mohlo. Depresivní děti uvádějí páteční ceremoniál, na festivalu vystupovali v minulých ročnících a projekt odehrávající se uvnitř a vně slavného vítkovského mauzolea dokonale splňuje různá kritéria kurátora Hulce.

     V úterý si člověk, zabývající se v Praze divadlem, mohl užít. Ráno v 8 přechodová performance Jan Komárka, jedna z profilových akcí Next wave, poté přinejmenším dvě tiskové konference již mimo program, které ovšem také můžeme vnímat jako performance sui generis. Ranní představení vynechávám ze zásady, tiskovky rovněž. Nutno dodat, že už při letmém pohledu do programu NW se tetelí moje záliba v extrémech : není nouze o začátky představení jak v 8h ráno, tak třeba o půlnoci nebo i dvě v noci. Měšťácky musím zkonstatovat, že o většinu podobných produkcí patrně z pragmatických důvodů přijdu : jsem ochoten to podstupovat pouze na festivalech, kde jsem vytržen z běžného denního rytmu, za kterými zkrátka jedu do jiného města a tím tak trochu i do jiného světa. Člověk vytržený z jiných povinností i zálib se pak soustředí plně na festival. Jen škoda, že třeba v Plzni nebo i na Floře v Olomouci nemají pro tohle časové rozvrstvení větší smysl. Nebo že letos není v říjnu tepleji. Postupně se ale zbavuji trapného nachlazení, prodělal jsem reformu zdraví a  třeba nakonec zbyde energie i ně nějakou tu noční produkci. Ale ono je třeba dodat, že ten Lipovský to dělá v noci kvůli spojení s Čínou, ne z nějakého rozmaru, a tím samozřejmě hodnota takového rozvrhu klesá. Stejně tak Komárek chtěl na přechodech potkat ráno co nejvíc lidí.

     Takže v úterý ráno proběhla na přechodech hlavního města Přechodová performance Jana Komárka, prý úspěšná, milá a poetická, včetně malé potyčky s policií. Tam jsem nebyl. Zato jsem byl večer na hlavním programu, reportážním divadle „Putin lyžuje“ brněnského divadla Líšeň ve vinohradském paláci Casa Gelmi. Představení bylo strašlivé.

     Palác Casa Gelmi v sobě spojuje tichou honosnost a atmosféru zašlé slávy. Když nakonec uprostřed postavíte vojenský stan, vyznívá to absurdně, ale tak nějak v řádu věcí. Ve stanu bývá obvykle zima, tedy nemyslím teď tábornický stan, ale stan divadelní nebo cirkusový, tedy šapitó. Díky tomu že jsme byli v podzemí bytelného vinohradského domu, bylo ovšem ve stanu paradoxně teplo. A v tom stanu hrálo brněnské Divadlo Líšeň svoji politickou agitku Putin lyžuje.

     Totiž, to je tak. Od jednoho z herců jsem po představení vyslechl (říkal to někomu jinému), že když se představení někomu politicky nelíbí, hledá a zdůrazňuje v něm divadelní chyby, což dokladoval citáty z recenzí. Ale ono to divadelně opravdu bylo špatné. Ilustrativní scénky spojené s přehráváním, pitvořením, nejobehranějšími „ruskými“ klišé a vyloženou nezkrocenou amatérštinou mi nedělaly dobře a jediné chvilky , které jsem pokládal za snesitelné, byly, když Pavla Dombrovská klidným hlasem předčítala z knihy Anny Politkovské, podle níž představení bylo poskládáno.

     Nejsem sice žádný Putinovec, ale jsem skeptický k západoevropskému pohledu na Rusko (i v případě že, ho prezentuje autentický Rus, jako Anna Politkovská). Liberální demokracie západního typu, včetně konceptu lidských práv a nezpochybnitelné ceny lidského života není nic, co by muselo platit všude na světě, a že Rusko bylo z pohledu „civilizované Evropy“ vždycky trochu někde jinde, víme přece všichni. Má smysl pátrat po tom, kde tedy, a proč, ale nemá smysl se nad tím pohoršovat a jak soudím já, ani se tomu podivovat.

     Jistě, politické divadlo má být zaujaté, to je v pořádku. Ale nemusí být demagogické. Může pracovat s nečekanými informacemi (nic, co v knize a představení zaznělo, už nebylo dříve uvedeno např. v běžném zpravodajství České televize), mohlo by přemýšlet, proč jsou věci tak jak jsou, místo patetického zvolávání u kormidla jsou svině, probuďte se!

     Poté, co jsem u Vrchního soudu vystoupal s Procesy Spitfirů k samotným vrcholům divadelního umění, jsem byl nucen s Depresivními dětmi sestoupit ke dnu téhož, aby mě Líšeň dovedla do samotného zapáchajícího podsvětí divadla. V kontrastu mimořádných Procesů a extrémního propadáku Líšně tak Next wave ukazuje, že jako festival se skutečně nebojí žádných extrémů a nemá hranice . A nesnese průměr. Což je vlastně dobrá zpráva.

     Doporučená hudba:  Zagorová, Kotvald, Hložek – Jinak to nejde


    Komentáře k článku: …příští VVlna/next waVVe… (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,