Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    …a ostružinou pobíd generaci

    Básník, výtvarník, hudebník, romantik, dělník mnoha profesí Vlasta Třešňák vydal album. Před dvaceti a více lety by to byla událost. Dnes to kulturní – natož nekulturní – veřejnost sotva zaznamená.

    Když jsem CD nazvané Němý suflér poslouchal, přemýšlel jsem, kam Třešňáka zařadit. Pro mou generaci – tedy tu, která nabírala rozum a vzdor v 70. a 80. letech minulého století – to byl, je a zůstane rebel a bard. Básník/pěvec (tehdy se říkalo folkový zpěvák), jenž lidským a uměleckým postojem, syrovými tématy svých básní/textů zachycujícími citově a osudově bolestné příběhy obyčejných lidí a odvážnými vizemi života na hraně naši generaci – spolu s dalšími šafránovskými folkaři a umělci tzv. „druhé kultury“ – formoval. Ze své kerouacovské cesty Třešňák neuhnul, byť se klikatila mnoha světy, uměleckými žánry a formami. Přes všechen respekt, který mám k jeho prózám, výtvarným projevům a občasným hereckým aktivitám, je Třešňák umělecky nejsilnější ve svém karlínském blues. V jednoduchých, téměř lidových melodiích a gellnerovsky razantních textech odehrávajících se téměř výhradně v Praze a podaných brusně naléhavým, recitovaným zpěvem. Kdysi se doprovázel sám na kytaru a harmoniku, dnes za jeho zády zní kapela. Na aktuálním CD ji nazval Třešňák Band a tvoří ji – vedle Třešňáka (zpěv, kytara, harmonika) – Jaromír Panáček (kytary), Jan Volný (baskytara a el. kytara) a Martin Rychta (bicí) a dva důležití hosté – Jan Štolba (tenorsaxofon) a Jaroslav Olin Nejezchleba (violoncello). S Třešňákovým osobitým pěveckým projevem se ideálně snoubí. Zvuk vychází z valivého rollingstoneovského rocku, je dunivě plný, hudebníci se co chvíli prosazují krátkým, razantním sólem (zvl. kytarista Jaromír Panáček), střídaným občasným akustickým Třešňákovým sólem harmoniky či kytary.

    Třešňák je ve skvělé formě. Pěvecké i autorské. Repertoár desky je obdobně hudebně silný a názorově razantní, jako byl (a dodnes je) v jeho nejslavnějším, předlistopadovém období. Písně jsou psané s ručením osobním a právě tak interpretované. Nelze z nich vybrat jedinou, charakteristickou či nejlepší. Třešňák se dívá na současnost jako villonovský básník, jako beatnik, jako vizionář i skeptik. Sleduje outsidery života a jejich očima popisuje svět.

    Hraje se o vše / hraje se vabank / a kdo má odvahu / ať dá sebe jako fant! Kdysi byl pro své absolutní nasazení, kdy dával sebe jako fant, Třešňák nebezpečný. Koho však dnes zajímá celoživotní komparsista, co belhá s mozkovou kolikou světem? Svět se už letos nejspíš nezmění / Bůh pěšky a my tápem za vozem / a ztratí-li se, jsme i my ztraceni / budem se prát o nebe a o zem // Svět se už letos nejspíš nezmění / Bůh se nám ztrácí v nevíře / a ztratí-li se, jsme i my ztraceni / stádo ovcí – skopové bez pastýře. // Ztrácí se, pasáží utíká / stádo ovcí – skopové pro řezníka…

    Začátkem 80. let mne při jednom zátahu zatkla StB. A zabavila mi samizdatové vydání Třešňákovy surrealistické novelky …a ostružinou pobíd koně s jeho podpisem. Já ji pak nemohl vrátit Mileně Hübschmannové, která mi ji půjčila. A už nevrátím. Paní Hübschmannová v roce 2005 zemřela a já si pro tu knihu dodnes do archívů StB nezašel. Pro mne navždy zůstane Třešňák bardem – symbolem nespoutaného básníka společenského vzdoru. Velkým hercem hrajícím s životem, se Smrtí i Bohem otevřené partie vabank.


    Komentáře k článku: …a ostružinou pobíd generaci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,