Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vzhůru na barikády!

V Divadle pod Palmovkou se letos cíleně sjížděla politická témata. Kupodivu nikoli ta česká; provázkovská Dynastie se věnovala rodině Lehmanů, domácí nasadili Noru a Jak sbalit ženu 2.0 (čest zachraňovala alespoň projekce dokumentárního filmu FC Roma). Zato visegrádští sousedé si servítky nebrali.

Snímek z inscenace Nejsme barbaři budapešťského divadla Katona József Színház FOTO JUDITH HORVÁTH

Nevědět, do čeho jdete, může být užitečné a zároveň zrádné. Na Palm Off festivalu se mi to nejvýrazněji přihodilo na představení Nejsme barbaři, se kterým přijel budapešťský Katona József Színház. Divadlo je to známé a renomované, jak se ale postaví k tématu uprchlictví, které je pro Maďary záležitostí – na rozdíl od nás – velmi reálnou, jsem neměl nejmenší tušení. A tak jsem bezpředsudečně sledoval čtveřici výborných herců, kteří s groteskní nadsázkou předváděli dvě ukázkově protikladné sousedské dvojice. Na jedné straně upjatá, distingovaná dáma, veganka, a její submisivní manžel, proti nim duohalasné, nevkusně oblečené a od pohledu primitivní.

Ve hře Philippa Löhla však nejde o sociologickou sondu, ale o postoj k uprchlíkům. Když jednou v noci zaklepe na dveře neznámý Afričan, „sympatický“ pár ho s otevřenou náručí přijme, „primitivové“ protestují. Začnou padat nejrůznější argumenty pro i proti. Odmítací i vítací řeči ovšem zněly natolik přepjatě, že jsem po chvíli znejistěl a začal vše považovat za rafinovanou ironickou hru. Tím spíš, že se onen tajemný host (který se přímo na jevišti nikdy neobjevil) choval až provokativně suverénně, včetně neskrývaného intimního vztahu s hostitelkou.

Když pak byla ona laskavá dáma nalezena mrtvá a „primitivové“ halasně triumfovali nenávistnými tirádami, bylo vše jasné: jde o zlomyslně zkonstruovanou modelovou situaci. Jak se vyrovnat s odpudivými fašizujícími názory, které ovšem viditelně nestojí tak docela na vodě? Přinejmenším v tomto konkrétním případě jsou přece docela oprávněné. Nebo nejsou? Lze na základě jedné špatné zkušenosti generalizovat? Váží víc konkrétní mrtvola, nebo obecné humanistické principy? Oč vlastně máme a můžeme opřít své „správné“ názory? Nebo se necháme zviklat a přidáme se na stranu těch viditelně „špatných“? Vše je vyostřeno do krajnosti, ale situace není černobílá, tvůrci provokují, hledají způsob, jak publikum donutit k nepohodlným úvahám.

Záhy se ukázalo, jak moc jsem byl naivní. V následující půlhodince se totiž vše vyjasnilo: uprchlík v tom byl nevinně, manželku zabil žárlivý manžel, a když se na to přišlo, zavraždil s pomocí sousedů taky její sestru. Dětský sbor zazpíval dojemnou píseň o emigrantech. Zkrátka jsme si společně potvrdili, že situace byla a je černobílá, a pokud někdo v průběhu představení zapochyboval, je xenofob a fašista (tušíte správně: nechybělo zrcadlo otočené do publika). Naposledy jsem si takhle naběhl před rokem, když se mi agitka na téma izraelsko-palestinských vztahů, kterou v Arše předvedl Arkadi Zaides, zdála příliš pitomá na to, aby to bylo myšleno vážně, a pochopil jsem ji jako jedovatou parodii.

V případě Prokletí varšavského Teatru Powszechneho žádná nejistota tohoto typu nehrozila. Zadání bylo vlastně docela jednoduché a svým způsobem dokonale naplněné: najít a náležitě proprat témata, která co nejvíc rozlítí tradičně cítící Poláky, věřící katolíky a příznivce konzervativní strany Právo a spravedlnost. Sice se to všechno kryje za ironii a sebeironii, ale málo platné, oběšený Jan Pavel II., kříž pokácený motorovou pilou nebo sbírka peněz na vraha Jaroslawa Kaczynského představují takový kalibr, že na tom nějaké to ironické pomrkávání zas tak moc nezmění.

Za pozornost v této souvislosti stojí dvě otázky. Za prvé, že v Polsku pořád existují témata, která mají potenciál někoho opravdu naštvat – marně přemýšlím, co by se muselo odehrávat v českém divadle, aby to vyvolalo pouliční nepokoje. A nejsem si přitom úplně jist, jestli je to dobře nebo špatně. Jsou Češi tak tolerantní, nebo tak blátiví?

A za druhé, vždycky mě trochu udiví, že určitý typ extrémů (a teď už zdaleka nemám na mysli jen Prokletí) bývá „v salonech“ přijímán tak bezproblémově, se sympatiemi či shovívavým pobavením. Pokud bychom to vzali důsledně, jak moc odlišné by bylo, kdyby třeba někoho napadlo mávat na demonstraci šibenicí určenou těm, kteří chtějí v Česku přijímat uprchlíky? Ale vždyť to vlastně… a hrome. Ten chlápek, který tohle v Praze provedl, byl onálepkován jako idiot (nic jiného si taky nezasloužil) a málokomu přišlo divné, když se uvažovalo o tom, že by mohl být postaven před soud. Jenže, je divadelní věšení sochy papeže – a teď zkusme odhlédnout od samotných názorů – opravdu něco zásadně jiného než šibenice na demonstraci? Vždyť na té je to taky svého druhu performance, nebo snad ne? Zachováme shovívavé pobavení?

Ať už si ale o Nejsme barbaři nebo o Prokletí myslíme cokoli, nelze jim upřít, že se trefují do současných témat, že jsou to inscenace divadelně živé a výborně sehrané. Svým způsobem také opravdu provokují a dráždí, i když mě osobně asi trochu jiným způsobem, než tvůrci zamýšleli.

To inscenace Slovenského komorného divadla Martin Vtedy v Bratislave rozdráždí asi jen málokoho. Divadelní adaptace vzpomínek Žo Langerové na uvěznění jejího muže, odsouzeného v procesu se Slánským, už dnes působí jako notně vyčpělé opakování mnohokrát vyslechnutého příběhu. Navíc se jako obvyklelze jen stěží bránit pomyšlení na to, že skutečnými oběťmi nebyli padlí komunističtí funkcionáři, ale desetitisíce bezejmenných lidí, kterým zničil životy režim, nastolený za vydatné pomoci „levicových idealistů“ typu Oskara Langera.

Osouinscenace jsou matčiny „vzpomínací“ rozhovory s dcerami, rafinovaně popoháněné replikami typu To opravdu povedal?. Celé se to v uspávajícím tempu šine vpřed, informace se opakují, hromadí se o ničem nevypovídající detaily. Pro neobyčejně klopotnou dramatizaci je příznačné, že se jen letmo dotkne nejzajímavější části vyprávění, která se zabývá paradoxním rozpadem vztahu po návratu manžela a otce z vězení. O to více místa zbývá na pečlivý popis ústrků, marných pokusů o obranu a úvah, zda se vrátit z emigrace nebo ne.

Obdobnou invenci vykazuje i režie. Když má být smutno, ozve se melancholický klavír, nechtěně komické je, když herce nesmyslně loví technik s mikrofonem zavěšeným na obrovském filmařském „jeřábu“. Nejhorší propady ale nastávají v ilustrativních scénkách, ve kterých dochází na výkony, pro které se jen obtížně hledá jiný výraz než šmíra. Jana Oľhová v ústřední roli sice předvedla navzdory všemu rutinovaně přijatelný výkon, ale i tak, v porovnání se samozřejmou lehkostí Poláků i Maďarů‚ to byla podívaná z jiného světa.

Rozumím tomu, že festivalová dramaturgie chtěla mít na programu slovenskou politickou inscenaci (když nabízející se Elity vyzobaly Pražské křižovatky). Jenže co s tím: Vtedy v Bratislave se dostalo do kontextu, ve kterém nemělo šanci obstát se ctí. Nezbývá než zachovat optimismus a doufat, že to nebyla pro daný žánr a region ukázka reprezentativní.

  • Autor: Vladimír Mikulka
  • Publikováno: 14. listopadu 2017

Komentáře k článku: Vzhůru na barikády!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

Dotazník

Ivan Pinkava

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kronika

Jednou větou

1 Horácké divadlo Jihlava má od...

Kritika

Potkali se v Pardubicích

Režisér Michael Tarant má zálibu v...

Porušení mravního i...

Břetislav Rychlík se jako režisér...

Strašlivý vztek?

České divadlo vzalo Caryl Churchill na...

Když člověku rupnou...

Výraznou linii tvorby Divadla Tramtarie...

Šest žen znovuzrozených

Šest žen (původně Šest žen...

Dobře vržené kostky

Inscenací s poněkud dlouhým názvem...

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Jana Burkiewiczová: Baví mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Kontext

Tři billboardy skeptických...

Úvahy filmové

Svobodný v nezavedených...

Začátkem roku po těžké nemoci...

DAMU potemněla

Aby ne – je sobotní pozdní večer...

Moc sladkého škodí! Momenty...

Na tradičním loutkářském festivalu...

Burza

Podoby – Přebytek

Stručný obsah příspěvku zde není...

Divadlo v Dlouhé Praha

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Inspirující outsider

Stručný obsah příspěvku zde není...

Bill C. Davis: Každá hra si...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Oprava

V popiscích k Velkému rozhovoru se...

Zemřeli

Byla to přísná ženská,...

(30. května 1944 Český Brod – 10....

Zemřeli

Marián Labuda (28. 10. 1944 Hontianske...

Výročí

Výročí 15.−31. ledna

Mikšaník Vratislav, sólista baletu...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ajrin Zlámalová: Nebyla jsem vždycky...

Služebník slova rekapituluje

Přednáším poezii více než 40 let....

Obrazem

Divadlo 1918–2018

České divadlo se přirozeně prolíná...

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,