Divadelní noviny > Kritika

Vstříc dětské imaginaci

V rozmezí 7. až 11. listopadu se uskutečnila 37. celostátní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník. Kromě šesti soutěžních inscenací se zde představily také tři tzv. inspirativní představení od profesionálních tvůrců. Jelikož jsem se přehlídky zúčastnila jako členka jednoho ze soutěžních souborů, nechám kvůli střetu zájmů protentokrát amatérskou tvorbu stranou a budu se věnovat trojici inscenací, jež měly sloužit ochotníkům věnujícím se divadlu pro děti a mládež jako vzor a inspirace.

Co je válka oproti prvnímu zamilování?

Prvním z nich byla Anna Franková Nového divadla Nitra v režii Simona Spišáka. Adaptace světoznámého Deníku Anny Frankové, autentického svědectví o druhé světové válce z pohledu dospívající dívky, bylo určeno dětem od 12 let, a s tímto zařazením tvůrci cíleně pracovali. Hlavní hrdinku přivedli na jeviště nikoliv jako tragickou oběť nacistického tažení proti Židům, ale jako životem překypující puberťačku, která má velký dar ironického nadhledu. Děti v hledišti se s Annou tedy okamžitě ztotožnily a prožívaly s ní její každodenní trable (první zamilování, spory s matkou, vztahy s kamarádkami) až do hořkého finále. Válka se ve Spišákově zpracování stala pouhou vnější okolností, která místy jen velice nesměle vtrhne do Annina světa, ať už jde o příležitostnou střelbu nebo ustrašené dospělácké psst. Možná o to silněji pak na děti působí závěrečný strohý výčet toho, kdy a kde jednotliví obyvatelé úkrytu zemřeli. Ačkoliv dospělého diváka obeznámeného s předlohou by snad mnohem více zasáhlo, kdyby představení skončilo o pár minut dříve v okamžiku, kdy Anna vysloví svou poslední (nedětsky moudrou) větu a ukloní se.

Popelka Rakovník organizuje po každém představení dětské rozborové semináře vedené profesionálními lektory, kteří posléze seznámí návštěvníky diskuzí s postřehy mladých diváků. Proto mohu konstatovat, že děti z cílové věkové skupiny 12+ inscenaci přijaly velice dobře. Mně však přišla problematická, a to v několika ohledech. Trochu více péče by si žádala dramaturgická úprava, která je v druhé půli příliš rétorická, nestaví na situaci, ale na monologu vytrženém z času a prostoru. Režie to bohužel ještě zvýrazňuje tím, že část textu prezentuje ze záznamu – snad proto, aby se z příběhu upovídané, excentrické Anny zcela nevytratil introvertní motiv deníku. Své pochyby mám také o scénografii, která dění zasazuje do v podstatě velice útulného pokojíku, což ještě více odvádí pozornost od hrůz války zuřících venku. Bezpochyby záměrně, ale když tvůrci nacistické běsnění tímto způsobem vytlačí z okruhu pozornosti (mladého, knihy pravděpodobně neznalého) diváka, náhle se z Annina příběhu vytrácí dramatičnost. Humorné vylíčení běžných pubertálních starostí se začne opakovat, příběh negraduje. Cestu, jak zobrazit válku v tomto typu produkce, přitom tvůrci nalezli hned na začátku: Anna se těsně před útěkem na přání otce obléká do několika vrstev oblečení, nakonec si navleče kabát s výhružně výraznou žlutou hvězdou, ale brebentí dál o vztazích se spolužačkami. Dětská nevinnost a nemilosrdné okolnosti se v tomto obrazu velice funkčně potkávají. Všechny výše pojmenované nedokonalosti ovšem ustupují do pozadí před kompaktním herectvím Lucie Korené (Anna) a Ivana Martinky (všechny ostatní postavy), v nichž našli inscenátoři ideální představitele pro svou koncepci.

Hra na pohádku

Dalším inspirativním představením, tentokrát pro diváky od 4 let, byl Bajaja pražského divadla D21. Podobně jako Ivan Matejka v Anně Frankové se i zde herci převtělují do více postav, tedy kromě představitele prince Bajaji Matouše Zaha. Využívají k tomu náznakové rekvizity, části kostýmů či dokonce loutky – plstěná koruna a pláštík znázorní krále, přilba a meč zlého rytíře, moudrého mluvícího koně drobná dřevěná loutka. Toto herecké „přepínání“ mezi postavami inscenaci propůjčuje jistou antiiluzivnost, která ale dle výsledků rozborového semináře předškolní děti vůbec nemátla. Režisér Jakub Šmíd umí ze zvolené formy vytěžit komiku, například když dovoluje králi uvidět svou dceru až tehdy, když mu její představitelka Kristýna Podzimková nasadí korunu. Antiiluzivnost inscenace podtrhuje také jednoduchá, ale funkční výprava Lenky Odvárkové. Tvoří ji několik dřevěných tyčí, které herci přeskupují podle místa děje či zobrazené situace – když Bajaja bojuje o princeznu, ocitá se se svým sokem v ringu, ve scéně s mluvící rajkou tyče zase modelují klec. V určité okamžiky se herci navíc mění v interprety písní, které navozují něžnou, pohádkovou atmosféru.

I nejmenší diváci tak najednou mají možnost spatřit za známým příběhem o Bajajovi ještě další svět: tvůrci jim v náznacích předvedou, jak se dělá divadlo. Nejde jen o to vylíčit pohádku, ale také o hru samotnou a radost z ní. V tomto aspektu byla inscenace divadla D21 velmi inspirativní, ačkoliv herecké výkony místy postrádaly potřebnou energii. Mám dojem, že se na nich podepsala právě snaha o zcizování: kvůli neustálým skokům z role do role neměli herci možnost dohrát některé situace. Proměna namyšlené, egoistické princezny v moudrou, milující a nesobeckou bytost například probíhala jaksi nedůsledně, rozmlženě a definitivně k ní došlo až příliš pozdě: ve chvíli, kdy se jednooký prosťáček Bajaja proměnil v prince. Přesvědčivěji s ohledem na morální poselství pohádky by přitom vyznělo, kdyby rozmazlená dívka pocítila záblesk milostného citu už k Bajajovi. Ostatně princezna je v dramatizaci Luďka Horkého tou nejdůležitější postavou, neboť prodělá jistý vývoj, na rozdíl od Bajaji, jenž je již od začátku čestný, odvážný a pokorný, ačkoliv si musí svou výpravu u otce nejprve vyvzdorovat. Vlastně je trochu škoda, že se spíš než svým vlastním rozumem řídí pouze radami mluvícího koně – jako titulní hrdina je tak až příliš pasívní.

Ekologie versus drony

Nejvíce jsem se s názorem dětských diváků rozcházela v případě inscenace Tobiáš Lolness podle stejnojmenné knihy Timothée de Fombella, kterou na přehlídku přivezlo plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Adaptace dobrodružného fantasy románu o pidichlapci Tobiášovi, jenž musí zachránit své rodiče i domovskou planetu-strom před úklady rozpínavého podnikatele Jo Mitche, je určena dětem od šesti let. Režisérka Lucie Ferenzová a dramaturgyně Klára Špičková proto ve své dramatizaci leccos zjednodušily, ale obávám se, že nikoliv ve prospěch věci, alespoň z pohledu dospělého diváka. Vztahy mezi postavami působí příliš schematicky, možná také proto, že jednotlivé situace jsou až na výjimky zobrazeny jako z rychlíku. Herci se převtělují do nesčetně postav a podobně jako v Bajajovi nemají čas své hrdiny skutečně rozžít, motivovat jejich rozhodnutí, což je vidět především na výkonu Kamily Šmejkalové a Jaroslava Matějky, jejichž jednotlivé role se povážlivě slévají.

Děti byly nicméně nadšené, a to především z dynamického herectví Ondřeje Rychlého. Představitel Tobiáše předvádí multižánrové herectví, zpívá i tančí, interaguje s diváky, ale nikdy nepřekročí kontury postavy směrem k sebeprezentaci. Na rozdíl od ostatních herců, snad s výjimkou Ondřeje Vackeho, uchopil hrdinu skutečně zevnitř, nikoliv pouze vnějškově. Děti ocenily také to, že inscenátoři sáhli po mnoha netradičních scénických prostředcích. Zobrazit na jevišti fantaskní stromový svět je nelehký úkol, a tvůrci si vypomohli nejen meotarem, pomocí něhož se daří vytvářet působivé metaforické obrazy, ale také modernějšími výdobytky technologie, například drony či looperem. Přírodních materiálů bylo na jevišti opravdu málo, což mi přijde vzhledem k environmentálnímu poselství knihy škoda. Let dronu vyvolal v hledišti nadšení, problém ale je, že děti spíše než motýla, kterého měl představovat, viděly pouze – dron. Mladé publikum sice po závěrečném happyendu vypuklo v bouřlivý jásot, já jsem ale měla dojem, že je tvůrci očarovali spoustou vnějškových prostředků, které poněkud zastřely nejedno ze zásadních témat, které kniha nabízí.

Příběh na prvním místě

Všechna tři inspirativní představení poukázala na to, že i velké (nejen) pohádkové náměty lze v rámci činohry pro děti zpracovat komorním způsobem, s několika málo herci. Dále představila řadu originálních scénických prostředků, které se v mnoha případech vyznačovaly antiiluzivností a náznakovostí. To svědčí o tom, že tvůrci dětského diváka nepodceňují, naopak věří v jeho představivost a schopnost vnímat inscenaci nejen v rovině zobrazeného, ale také v rovině znaku. Uvedené inscenace ale především prokázaly, že ani ten nejinovativnější režijní či scénografický nápad nenapraví jisté slabiny dramatizace. Protože na dětském činoherním divadle je nejzásadnější příběh.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 19. listopadu 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vstříc dětské imaginaci

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ