Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Všelidové divadlo – Cirkus na Letní Letné 2017

Divadelní avantgardy 20. století snily o všelidovém divadle. A hle! Zde ho máme, v podobě donedávna „nového“ – a dnes už bez přívlastků – cirkusu.

Kolaps katapultoval skupinu Losers Cirque Company na světovou úroveň FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

Předchozí zásadní období divadla – mezi šedesátými a osmdesátými lety – se odehrálo jako intelektuální a politická revoluce, která nicméně posléze zrodila fyzické divadlo. V současnosti vrcholí mise fyzického divadla mimo jiné v boomu nového cirkusu. Jeho zrod tak sice navázal estetickým názorem na poslední divadelní avantgardu, a avantgardou vskutku byl, a v mnoha směrech stále je, nicméně vyvřel nakonec v mohutný proud všelidového spektáklu. Tento vývoj již řadu let odeznívá festival Letní Letná. Letošní čtrnáctý ročník jedné z nejnavštěvovanějších divadelních událostí pražské sezony právě proběhl.

Sny někdejších divadelních reformátorů byly i sny o kružnici. Ta symbolizovala demokratický étos, pospolitost, rovnost. Takto utopicky vzhlížely generace avantgardistů především ke kružnici antické řecké orchestry, která se po staletí opakovaně vynořuje v oparu své mytické autority. I tento sen o kruhu cirkus naplnil, jakkoli věcný důvod byl jiný (koně neumějí cválat do čtverečku).

Dnešní cirkus nelpí na kružnici nijak urputně, prezentuje se i na divadelních jevištích, experimentuje s tvary prostoru tak jako moderní divadlo obecně, nicméně stále využívá cirkusový stan, jehož je kružnice základní geometrií. Vedle svého vznešeného antického původu a praktických ohledů je divácký kruh i něčím přirozeným a plebejským. Do kruhu se spontánně uspořádají i diváci při pouliční produkci či jiné podívané někde na náměstí či návsi.

Letošní nabídka všelidového festivalu Letní Letná přinesla oslnivá představení ze zemí, které jsou velmocemi cirkusového umění, jako je Kanada či Francie, ale také z Čech, i bizarní podivnosti v „malých“ cirkusech. A obklopila je všelidovou zábavou typu pouličních atrakcí po prostoru letenského parku.

Bachtinovský humor

Lidovou zábavou je nesporně kanadský cirkus Cirque Alfons. Jeho produkce Barbu je cirkus vousatý i „fousatý“ v duchu lidového karnevalového bachtinovského humoru. Lascivní vtípky, přesně načasované gagy, obnaženost těl v černých plavkách všech účinkujících, ba i chvilková nahota. Těla se dobrovolně vystavují ozdravnému výsměchu, činí se výsměšné poukazy na erotické partie podle bachtinovského partesu, je tu vilný kouzelník/klaun pochybné pohlavní identity na vysokých podpatcích se svou exhibicionistickou sebeironií. Sebeironie tu vůbec vládne skrze okázalý exhibicionismus a všichni jsou ustavičně napojeni na shodný, stále tepající neproblematický rytmus.

Představení startuje na kolečkových bruslích, výrazně využívá skupinovou balanční a silovou akrobacii. Ženy jsou stejně ohebné jako odolné, s jednou se točí ve vzduchu jako se švihadlem, přičemž jiní přes její vzduchem kroužící tělo metají salta. Je tu originální žonglérské číslo s golfovými holemi, vyžadující maximální soustředění. Jenže kolega toto soustředění ustavičně ruší manipulacemi kolem žonglérova rozkroku. Vrchol patří skákačům na houpačce, bezkonkurenčně nejvíce euforizující disciplíně.

Barbu – i v žonglérském čísle s golfovými holemi je tělesnost podstatná FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

Subverzivní atmosféra

Zcela jiná, jakkoli rovněž lidová byla produkce francouzsko-belgického Collectif Malunés. V ironicky pohádkovém Forever, happily… se prolínají motivy Karkulky, Sněhurky a Malé mořské víly. Zaujme nejen skvělými a originálně pojatými artistickými výkony, ale je od začátku do konce koncipována jako promyšlená a nápaditá divadelní inscenace. Marně jsem však pátrala po jménu režiséra, našla jsem v programu pouze „vnější oko“ (Dominique Bettenfeld). Ať už byl hlavním tvůrcem kdokoli, vytvořil komplexní a promyšlený divadelní tvar. Evokoval podezřelou, nejistou a subverzivní atmosféru pohádky pro velké, v níž jsou všechny postavy záludné jako vlk, záludnější než vlk, neprognostikovatelné a zároveň myticky nevinné.

Jedná se o propracovaný koncept, kdy volba pohádky umožňuje určité vyprávěcí licence a dává velký prostor pro výtvarnou kreativitu. Cirkusové a divadelní prostředky se prolínají. Barevný fantaskní svět je stylizován někam mezi pohádkovou romantiku a kabaretní secesi. Je stále obracen absurdně na ruby; dominantní Karkulka děsí vlka, Sněhurka je k neprobuzení i na teeterboardu (houpačce), natřásaná kolegy v plné práci. Je rozehráván veškerý prostor šapitó, nejenom výšky, ale i hloubky, z nichž se právě do manéže vynoří Malá mořská víla, balancujíc na svém rybím ocase. Toto pozoruhodné představení bylo ve stejné míře excelentně cirkusové jako divadelní. A přesvědčivý příklad všelidového divadla.

Triumfální jízda

Mezi ta nejlepší musím zařadit i českou skupinu Losers Cirque Company a jejich Kolaps. Skupina čtyř dívek a šesti mladých mužů, bíle oblečených, se touto inscenací katapultovala na světovou úroveň. Z artistů na jednoduché bílé scéně v duchu – řekla bych – dobrého českého výtvarného vkusu prýštily energie a troufalost. Režie Tomsy Liegerského až na zbytečně infantilní začátek (scénka na téma dětských her) byla dynamická a tvarově bohatá.

V Kolapsu je důležitá role žen – uplatňovaly zde nejen ohebnost, ale i odolnost a překvapivou sílu, umí nejenom nekonečně dlouho postávat na kluzké hlavě partnera, ale také být spolehlivým „untrmanem“. Představení se nezdržovalo zbytečnou epikou ani lyrikou – nijak zvlášť šťastným vybočením byl celkem pominutelný výstup zpěvačky – artisté vše vsadili na výmluvnost akrobatických čísel. Atmosféra gradovala ustavičným vynášením dalších karet akrobatických konfigurací. Vychytávky, které můžeme vidět u špičkových mezinárodních cirkusů, byly i zde. Navíc byla patrná zažitá taneční kultura, zejména ve floorworku. Artisté drželi diváky stále na uzdě. Kolaps byl ve skutečnosti triumfální jízdou – předpokládám, že na světovou cirkusovou scénu.

Demonstrace multikulturalismu

Nahlédli jsme i do pouličního divadla Afriky; díky iniciativě Rosti Nováka z Cirku La Putyka, který přivezl z Rwandy rozpustilou veselou skupinu umělců – někteří jsou i dětského věku. Inscenace Hit, Tell the Difference se stala demonstrací multikulturalismu a sbližování kultur. Ušlechtilý počin, ušlechtilý záměr. V rámci této ušlechtilosti však poněkud schematicky nalinkovaný scénář. Na úvod se dozvíme po lopatě, že jsme všichni vlastně stejní (stejně oblečení bezpohlavní bubáci). Průhledné plexisklo půlící manéž, které symbolizuje hranice dvou kultur, bude nakonec optimisticky prolomeno.

K zajímavějším momentům patřil plastický černošský akrobat, který ztvárnil zemřelou maminku. S jeho bezvládným ohebným tělem bylo smýkáno a manipulováno, až je rituálně pohřbeno do „africké půdy“. Evropskou půlku zaujímá veliká trampolína, dnes velmi oblíbená disciplína, na níž pracuje náš přední artista této disciplíny Naim Ashhab; ztvárňuje – snad – věčné aspirace evropské duše po výšinách. Je magický. Nejemotivnější a nejvýmluvnější scénou je finále, kdy skáče a metá na trampolíně přemety s černošským chlapcem v náručí. Co do celku lze říci, že charitativní záměr převýšil tentokrát režijní zprávu.

Projekt Hit, Tell the Difference měl ušlechtilý záměr, ale schematicky nalinkovaný scénář FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

Rodinné podniky

Vlna nového cirkusu přinesla i typ „malého“ šapitó – rodinný podnik nebo klidně pro produkce jednoho artisty. Vyžaduje od artistů velkou tvůrčí vynalézavost, aby dokázali upoutat pozornost diváků po celou dobu představení. Tyto cirkusy staví obvykle na jedné základní disciplíně a jejich extenzích. Znova jsme v Praze v takovém malém cirkuse přivítali Atelier Lefeuvre & André, dvojici žonglérů, kteří už na Letní Letné v minulosti ohromovali, jak skvělými znalci Newtonových zákonů jsou.

Název jejich poslední dvoudílné inscenace – 8m3 odkazuje k malému scénickému prostoru. Představuje stísněný příbytek s ubrusem vzoru červeného pepita, kraječkami ozdobenou policí a lacinou televizní bednou pro skeč Chez Moi Circus Didiera Andrého. A je vnitřkem autobusu pro sólo Jeana-Paula Lefeuvra Ni Omnibus. V tomto malém prostoru se konají neokázalé zázraky. André se stylizuje do prostého muže z lidu a manipuluje červenou svítící kuličku, která se odvinula od původního standardního žonglovacího míčku. Druhý z nich má frigovsky nehybnou tvář udiveného blouda; jeho míček se proměnil v jablko. Žongluje ale s čímkoli, co mu přijde do ruky – třeba se sérií dodejek na zboží. Do malého prostoru dokáže vměstnat žongláž, manipulaci s objektem, eskamotérství, ba i provazochodectví na pár decimetrech provazu a akrobacii. Zřejmě by to dokázal i ve vatikánských kobkách.

Dvojice předvádí vysoce inteligentní artistickou práci, vzdalující se od standardní žongláže, jejíž je zajímavou, nepředvídatelnou variantou. Je to inscenace explicitně lidová, ale v podstatě vědecká rešerše.

Lidovým divadlem, tentokrát v malém formátu, je i Devoris Causa (Z důvodu sežrání) postarší katalánské dvojice Escarlata Circus. Je to spíše loutkové divadlo s prvky překvapivé artistické dovednosti odehrávající se v malinkém šapitó. Nejedná se ale o loutky klasické, ale o malou dětskou figurku, sestavenou z oživlých částí zeleniny. Příběh vypráví o zrodu a smrti (sežráním) zeleninového dítěte. Prostředí je kuchyňské, postarší žena je oblečena jako stará Blažková, její partner je robustní břichatý zarostlý pán.

Vytvářejí lidové divadlo „ze všeho, co je po ruce“. Neohrabaný dobrák od kosti se však umí náhle prudce otočit a vehementně přehodit manéž sekyrou, která těsně míjí partnerku. Zatraceně dobře to umí i s noži, ať už jimi seká cibulku, či koná eskamotérské kousky – jako cirkusák na kuchyňském odpočinku. Se spoustou plechového nádobí a jeho metaforickým a karikaturním použitím se ocitáme ve světě Dona Quijota či Arcimboldových složených hlav. Ve světě starého lidového Španělska.

Všelidové divadlo-cirkus si při svém znovuzrození v lůně poslední divadelní avantgardy přineslo dva rysy: úsilí o styl a snahu o originalitu. Což jsou základní autoritativní hodnoty evropského umění.

  • Autor: Nina Vangeli
  • Publikováno: 19. září 2017

Komentáře k článku: Všelidové divadlo – Cirkus na Letní Letné 2017

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,