Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Všelidové divadlo – Cirkus na Letní Letné 2017

Divadelní avantgardy 20. století snily o všelidovém divadle. A hle! Zde ho máme, v podobě donedávna „nového“ – a dnes už bez přívlastků – cirkusu.

Kolaps katapultoval skupinu Losers Cirque Company na světovou úroveň FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

Předchozí zásadní období divadla – mezi šedesátými a osmdesátými lety – se odehrálo jako intelektuální a politická revoluce, která nicméně posléze zrodila fyzické divadlo. V současnosti vrcholí mise fyzického divadla mimo jiné v boomu nového cirkusu. Jeho zrod tak sice navázal estetickým názorem na poslední divadelní avantgardu, a avantgardou vskutku byl, a v mnoha směrech stále je, nicméně vyvřel nakonec v mohutný proud všelidového spektáklu. Tento vývoj již řadu let odeznívá festival Letní Letná. Letošní čtrnáctý ročník jedné z nejnavštěvovanějších divadelních událostí pražské sezony právě proběhl.

Sny někdejších divadelních reformátorů byly i sny o kružnici. Ta symbolizovala demokratický étos, pospolitost, rovnost. Takto utopicky vzhlížely generace avantgardistů především ke kružnici antické řecké orchestry, která se po staletí opakovaně vynořuje v oparu své mytické autority. I tento sen o kruhu cirkus naplnil, jakkoli věcný důvod byl jiný (koně neumějí cválat do čtverečku).

Dnešní cirkus nelpí na kružnici nijak urputně, prezentuje se i na divadelních jevištích, experimentuje s tvary prostoru tak jako moderní divadlo obecně, nicméně stále využívá cirkusový stan, jehož je kružnice základní geometrií. Vedle svého vznešeného antického původu a praktických ohledů je divácký kruh i něčím přirozeným a plebejským. Do kruhu se spontánně uspořádají i diváci při pouliční produkci či jiné podívané někde na náměstí či návsi.

Letošní nabídka všelidového festivalu Letní Letná přinesla oslnivá představení ze zemí, které jsou velmocemi cirkusového umění, jako je Kanada či Francie, ale také z Čech, i bizarní podivnosti v „malých“ cirkusech. A obklopila je všelidovou zábavou typu pouličních atrakcí po prostoru letenského parku.

Bachtinovský humor

Lidovou zábavou je nesporně kanadský cirkus Cirque Alfons. Jeho produkce Barbu je cirkus vousatý i „fousatý“ v duchu lidového karnevalového bachtinovského humoru. Lascivní vtípky, přesně načasované gagy, obnaženost těl v černých plavkách všech účinkujících, ba i chvilková nahota. Těla se dobrovolně vystavují ozdravnému výsměchu, činí se výsměšné poukazy na erotické partie podle bachtinovského partesu, je tu vilný kouzelník/klaun pochybné pohlavní identity na vysokých podpatcích se svou exhibicionistickou sebeironií. Sebeironie tu vůbec vládne skrze okázalý exhibicionismus a všichni jsou ustavičně napojeni na shodný, stále tepající neproblematický rytmus.

Představení startuje na kolečkových bruslích, výrazně využívá skupinovou balanční a silovou akrobacii. Ženy jsou stejně ohebné jako odolné, s jednou se točí ve vzduchu jako se švihadlem, přičemž jiní přes její vzduchem kroužící tělo metají salta. Je tu originální žonglérské číslo s golfovými holemi, vyžadující maximální soustředění. Jenže kolega toto soustředění ustavičně ruší manipulacemi kolem žonglérova rozkroku. Vrchol patří skákačům na houpačce, bezkonkurenčně nejvíce euforizující disciplíně.

Barbu – i v žonglérském čísle s golfovými holemi je tělesnost podstatná FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

Subverzivní atmosféra

Zcela jiná, jakkoli rovněž lidová byla produkce francouzsko-belgického Collectif Malunés. V ironicky pohádkovém Forever, happily… se prolínají motivy Karkulky, Sněhurky a Malé mořské víly. Zaujme nejen skvělými a originálně pojatými artistickými výkony, ale je od začátku do konce koncipována jako promyšlená a nápaditá divadelní inscenace. Marně jsem však pátrala po jménu režiséra, našla jsem v programu pouze „vnější oko“ (Dominique Bettenfeld). Ať už byl hlavním tvůrcem kdokoli, vytvořil komplexní a promyšlený divadelní tvar. Evokoval podezřelou, nejistou a subverzivní atmosféru pohádky pro velké, v níž jsou všechny postavy záludné jako vlk, záludnější než vlk, neprognostikovatelné a zároveň myticky nevinné.

Jedná se o propracovaný koncept, kdy volba pohádky umožňuje určité vyprávěcí licence a dává velký prostor pro výtvarnou kreativitu. Cirkusové a divadelní prostředky se prolínají. Barevný fantaskní svět je stylizován někam mezi pohádkovou romantiku a kabaretní secesi. Je stále obracen absurdně na ruby; dominantní Karkulka děsí vlka, Sněhurka je k neprobuzení i na teeterboardu (houpačce), natřásaná kolegy v plné práci. Je rozehráván veškerý prostor šapitó, nejenom výšky, ale i hloubky, z nichž se právě do manéže vynoří Malá mořská víla, balancujíc na svém rybím ocase. Toto pozoruhodné představení bylo ve stejné míře excelentně cirkusové jako divadelní. A přesvědčivý příklad všelidového divadla.

Triumfální jízda

Mezi ta nejlepší musím zařadit i českou skupinu Losers Cirque Company a jejich Kolaps. Skupina čtyř dívek a šesti mladých mužů, bíle oblečených, se touto inscenací katapultovala na světovou úroveň. Z artistů na jednoduché bílé scéně v duchu – řekla bych – dobrého českého výtvarného vkusu prýštily energie a troufalost. Režie Tomsy Liegerského až na zbytečně infantilní začátek (scénka na téma dětských her) byla dynamická a tvarově bohatá.

V Kolapsu je důležitá role žen – uplatňovaly zde nejen ohebnost, ale i odolnost a překvapivou sílu, umí nejenom nekonečně dlouho postávat na kluzké hlavě partnera, ale také být spolehlivým „untrmanem“. Představení se nezdržovalo zbytečnou epikou ani lyrikou – nijak zvlášť šťastným vybočením byl celkem pominutelný výstup zpěvačky – artisté vše vsadili na výmluvnost akrobatických čísel. Atmosféra gradovala ustavičným vynášením dalších karet akrobatických konfigurací. Vychytávky, které můžeme vidět u špičkových mezinárodních cirkusů, byly i zde. Navíc byla patrná zažitá taneční kultura, zejména ve floorworku. Artisté drželi diváky stále na uzdě. Kolaps byl ve skutečnosti triumfální jízdou – předpokládám, že na světovou cirkusovou scénu.

Demonstrace multikulturalismu

Nahlédli jsme i do pouličního divadla Afriky; díky iniciativě Rosti Nováka z Cirku La Putyka, který přivezl z Rwandy rozpustilou veselou skupinu umělců – někteří jsou i dětského věku. Inscenace Hit, Tell the Difference se stala demonstrací multikulturalismu a sbližování kultur. Ušlechtilý počin, ušlechtilý záměr. V rámci této ušlechtilosti však poněkud schematicky nalinkovaný scénář. Na úvod se dozvíme po lopatě, že jsme všichni vlastně stejní (stejně oblečení bezpohlavní bubáci). Průhledné plexisklo půlící manéž, které symbolizuje hranice dvou kultur, bude nakonec optimisticky prolomeno.

K zajímavějším momentům patřil plastický černošský akrobat, který ztvárnil zemřelou maminku. S jeho bezvládným ohebným tělem bylo smýkáno a manipulováno, až je rituálně pohřbeno do „africké půdy“. Evropskou půlku zaujímá veliká trampolína, dnes velmi oblíbená disciplína, na níž pracuje náš přední artista této disciplíny Naim Ashhab; ztvárňuje – snad – věčné aspirace evropské duše po výšinách. Je magický. Nejemotivnější a nejvýmluvnější scénou je finále, kdy skáče a metá na trampolíně přemety s černošským chlapcem v náručí. Co do celku lze říci, že charitativní záměr převýšil tentokrát režijní zprávu.

Projekt Hit, Tell the Difference měl ušlechtilý záměr, ale schematicky nalinkovaný scénář FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

Rodinné podniky

Vlna nového cirkusu přinesla i typ „malého“ šapitó – rodinný podnik nebo klidně pro produkce jednoho artisty. Vyžaduje od artistů velkou tvůrčí vynalézavost, aby dokázali upoutat pozornost diváků po celou dobu představení. Tyto cirkusy staví obvykle na jedné základní disciplíně a jejich extenzích. Znova jsme v Praze v takovém malém cirkuse přivítali Atelier Lefeuvre & André, dvojici žonglérů, kteří už na Letní Letné v minulosti ohromovali, jak skvělými znalci Newtonových zákonů jsou.

Název jejich poslední dvoudílné inscenace – 8m3 odkazuje k malému scénickému prostoru. Představuje stísněný příbytek s ubrusem vzoru červeného pepita, kraječkami ozdobenou policí a lacinou televizní bednou pro skeč Chez Moi Circus Didiera Andrého. A je vnitřkem autobusu pro sólo Jeana-Paula Lefeuvra Ni Omnibus. V tomto malém prostoru se konají neokázalé zázraky. André se stylizuje do prostého muže z lidu a manipuluje červenou svítící kuličku, která se odvinula od původního standardního žonglovacího míčku. Druhý z nich má frigovsky nehybnou tvář udiveného blouda; jeho míček se proměnil v jablko. Žongluje ale s čímkoli, co mu přijde do ruky – třeba se sérií dodejek na zboží. Do malého prostoru dokáže vměstnat žongláž, manipulaci s objektem, eskamotérství, ba i provazochodectví na pár decimetrech provazu a akrobacii. Zřejmě by to dokázal i ve vatikánských kobkách.

Dvojice předvádí vysoce inteligentní artistickou práci, vzdalující se od standardní žongláže, jejíž je zajímavou, nepředvídatelnou variantou. Je to inscenace explicitně lidová, ale v podstatě vědecká rešerše.

Lidovým divadlem, tentokrát v malém formátu, je i Devoris Causa (Z důvodu sežrání) postarší katalánské dvojice Escarlata Circus. Je to spíše loutkové divadlo s prvky překvapivé artistické dovednosti odehrávající se v malinkém šapitó. Nejedná se ale o loutky klasické, ale o malou dětskou figurku, sestavenou z oživlých částí zeleniny. Příběh vypráví o zrodu a smrti (sežráním) zeleninového dítěte. Prostředí je kuchyňské, postarší žena je oblečena jako stará Blažková, její partner je robustní břichatý zarostlý pán.

Vytvářejí lidové divadlo „ze všeho, co je po ruce“. Neohrabaný dobrák od kosti se však umí náhle prudce otočit a vehementně přehodit manéž sekyrou, která těsně míjí partnerku. Zatraceně dobře to umí i s noži, ať už jimi seká cibulku, či koná eskamotérské kousky – jako cirkusák na kuchyňském odpočinku. Se spoustou plechového nádobí a jeho metaforickým a karikaturním použitím se ocitáme ve světě Dona Quijota či Arcimboldových složených hlav. Ve světě starého lidového Španělska.

Všelidové divadlo-cirkus si při svém znovuzrození v lůně poslední divadelní avantgardy přineslo dva rysy: úsilí o styl a snahu o originalitu. Což jsou základní autoritativní hodnoty evropského umění.

  • Autor: Nina Vangeli
  • Publikováno: 19. září 2017

Komentáře k článku: Všelidové divadlo – Cirkus na Letní Letné 2017

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 3/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


6. 2.–19. 2. 2018

Číslo 3/2018 (6. 2.–19. 2. 2018)

Obsah čísla 3/2018

Slovo ...

O pitomcích

Prezidentem České republiky se na...

Sukces měsíce

Benjamin Britten: Billy Budd

Státní opera v Národním divadle,...

Dotazník

Martina Kinská

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Trilobit

Vyhynulý mořský živočich jako by...

Fejeton

Povídka z Říma:...

Třetí Řím čeká, až se probudím,...

Glosa

Postarat se o nejmladší!

Kdykoli narazím na aktivity Nadačního...

Kronika

Jednou větou

Pražské Studio Alta oslaví v roce...

Kritika

Jak slunce stvořilo svět

Naivní divadlo uzavřelo svůj volný...

Zachraň strom!

Románová prvotina Timothée de...

Když vdovy hrají tenis

Operu Dvě vdovy napsal Bedřich Smetana...

Sestry na cestě od iluzí k...

Komorní scéna Aréna opět obrátila...

Cirkusový klaun Ernani

Po téměř sto sedmdesáti letech se...

A slova stékají jako med

Činoherní klub se otevírá...

Taškařice ze škamen

Komedie Úča musí pryč! dramatika...

Masky revolučního divadla

Bez roku čtyřicet let stará hra...

Billy Budd jako Špinarův...

I am an old man who has experienced...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 3/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Vladimír Kratina: Jsem kluk z...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kateřina Bohadlová:...

Rozhovor s ŘEDITELKOU souboru Geisslers...

Kontext

Stopy Zorky Ságlové

Úvahy výtvarné

Od všeho něco

Po dvou pražských a jednom brněnském...

To snad ČT nemyslí...

Úvahy TELEVIZNÍ

Burza

Užší nominace Cen Thálie...

Činohra Tereza Dočkalová – Nora,...

Divadlo 1918–2018

Divadelní zákon 1948 Za počátek...

Podoby – U Růže

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

V domě plném vlasů a...

V Semperově opeře v Drážďanech se...

Lázně jako magický prostor...

Sdílení zážitku je důležité pro...

Skutečnost může být jen...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Oldřich Veselý (13. 11. 1948 Brno –...

Výročí

Výročí 1.−15. února

Haken Petr, herec (1. 2. 1963) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ivan Martin Jirous: Ochranný dohled...

Nad největším melodramem

Věra Šustíková je velkým znalcem...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tylovo divadlo Kutná Hora

Do divadla zadním vchodem

Vlasta Fialová (1928–1998)

Moravské zemské muzeum v Brně...

Pan Papírek… (XII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 3/2018



Obsah,