Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2018

ročník 25
2. 10.–15. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vražda agenta Litviněnka

    Do Dejvického divadla se po tříleté pauze vrátil režisér Jiří Havelka a s částí souboru, která se neúčastnila paralelního titulu Honey v Jatkách78, nazkoušel autorskou inscenaci Vražda krále Gonzaga. Větší zájem vcelku pochopitelně budilo Krobotovo novocirkusové dobrodružství v holešovické tržnici, podle obvyklých not se ale nehraje ani doma v Dejvicích: pod shakespearovským titulem se skrývá variace na dokumentární divadlo, ve kterém se dejvičtí herci zabývají napůl sami sebou a napůl jednou docela nedávnou politickou vraždou.

    Dejvičtí herci se v nejnovější inscenaci zabývají napůl sami sebou a napůl jednou docela nedávnou politickou vraždou FOTO HYNEK GLOS

    Jiří Havelka se svým způsobem vrátil k tomu, co si před pár lety vyzkoušel se svými studenty na DAMU: v jeho inscenaci se totiž setkává dvojí typ dokumentárního divadla. Hraní o sobě samých (vz. Regulace intimity) a evokace dramatické historické události (vz. Já, hrdina). Paradoxem Vraždy krále Gonzaga je, že tyto zdánlivě neslučitelné přístupy nabízí ve stylu „dva v jednom“.

    Nejdříve o nás

    První polovina představení se tváří tak osobně a nedivadelně, jak jen to je možné. Šestice herců (Simona Babčáková, Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková, Tomáš Jeřábek, Martin Myšička a Ivan Trojan) v civilním oblečení sedí na židlích čelem k divákům, jeden z nich se vždy zvedne, popojde dopředu, představí se a začne „úplně obyčejně“ mluvit sám o sobě. (Notorického skeptika napadne, zda důvodem pro tohle pojetí nebylo i to, že zaneprázdněnému dejvickému souboru usnadnilo zkoušení.) Tématem je cesta k herectví, příchod do Dejvického divadla, nejistoty spojené s profesními začátky, ale i s úspěchem a všelijakými kompromisy. Pokud má někdo nutkavé osobní téma (třeba Simona Babčáková ochranu životního prostředí), pohovoří také o něm. Formálně převažuje v různé míře ironizovaná „zpověď“, ale třeba právě Babčáková pojala svou část jako interaktivní standupový výstup.

    Podstatnější než vnější forma však je, že do osobních příběhů postupně pronikají útržky z rolí, které dotyční v Dejvicích sehráli. V těch se pak mluví o svědomí, pravdě nebo přetvařování; nápadně často v souvislosti s tzv. ruskou duší (má to svou logiku, ruská klasika bývala v Dejvicích doma). Tady to začne být trochu divadelně zajímavější, identita herců se rozmlžuje, zůstává záměrně nejasné, co vlastně říkají sami za sebe a co už je role. Evidentní je rovněž snaha nabízet přesahy, nezůstat u trochu samožerné „hry na sebe“. Nejdále v tomto ohledu dojde Ivan Trojan, když gogolovskou otázku: Čeho se bojíte? zcela polopaticky doplní žhavě aktuálními motivy: … uprchlíků? Kágébáků mezi námi?

    Alexandra Litviněnka hraje nový umělecký šéf Martin Myšička FOTO HYNEK GLOS

    Pak o Hamletovi

    Vše zakončí očekávaný odkaz na Hamleta. V hledišti se zhasne, herci dostanou scénáře a v záměrně naivní stylizaci odehrají slavnou scénu divadla na divadle: kočovná herecká skupina na Hamletovu žádost předvede hru pojednávající o královraždě. Dánský princ chtěl na Elsinoru pomocí bezejmenných herců odhalit pravdu o vraždě svého otce, my „tady a teď“ sledujeme populární herce, kteří komplikovaně bruslí na tenkém ledě pravdy a fikce a přitom svému publiku chtějí sdělit cosi podstatného nejen o sobě, ale i o stavu světa za zdmi divadelního sálu.

    Koncept to není úplně nezajímavý, jenže málo platné: celé to působí vyspekulovaně. Zjednodušeně řečeno: hlubiny, které tak naléhavě otevírají citace třeba z Dostojevského, vyhlížejí za daných okolností poněkud kašírovaně. Nejspíš si to uvědomovali i sami tvůrci, a tak ve druhé polovině otočili téměř o sto osmdesát stupňů. Když se diváci vrátí do sálu, zdánlivě stále trvá situace „dejvičtí na Elsinoru“. Jenže pak zazní replika Pokud jde o otázku, zda jsem zavraždil pana Litviněnka…, a rázem se začne hrát podle úplně odlišných not.

    Pak o Litviněnkovi

    Maximální inscenační jednoduchost zůstává zachována, ale bere na sebe odlišnou podobu. Účinkující (stále v civilu) posedávají nebo postávají se scénáři v rukou, čtou repliky celé řady postav zamotaných do Litviněnkovy vraždy i jejího vyšetřování a vyřčené občas ilustrují záměrně primitivní akcí či gestem. (Typické jsou třeba jízdy sanitky, při kterých sedící herec zamává rukou nad hlavou v náznaku blikajícího majáčku.) Postupuje se až okázale dokumentárně, příslušná fakta zaznějí přehledně a chronologicky, byť rozepsaná do podoby dialogů či svědeckých výpovědí. Kdo se vůbec nezajímá o mezinárodní dění, může se tak opožděně dozvědět o jedné docela děsivé politické vraždě, která v roce 2006 zahýbala světovým veřejným míněním a kterou loni znovu připomněl britský soud, když oficiálně potvrdil to, co všichni beztak tušili: bývalý agent ruské zpravodajské služby Litviněnko byl už coby britský občan v Londýně otráven svými kolegy. S největší pravděpodobností na příkaz samotného Vladimíra Putina.

    Divadelně není druhá polovina nikterak strhující (ani ta první nebyla), jak už tak dokumentárnímu divadlu hrozí ze samé podstaty věci; skoro se zdá, že je těch výborných herců na něco tak jednoduchého škoda. Téma je nicméně nosné, a pokud by se rekonstrukce Litviněnkova případu hrála sama o sobě jako samostatná inscenace, asi by jí to výrazně pomohlo. Ostatně stejně jako v první polovině. V rámci jednoho večera se totiž obě nesourodé části spíš nešťastně přetahují o pozornost, než by se umocňovaly. Příliš nevychází ani propojení s otrávením krále Hamleta: brutální opravdovost skutečné politické vraždy snadno přebije sofistikované předivo, které nabízí Shakespeare. Nejrůznější narážky, citace hamletovských replik (stejně jako úvahy o ruské duši) pak vyznívají spíš jako efektní vnějšková snaha vše alespoň nějak propojit než odhalování skutečných vnitřních souvislostí.

    Mimochodem, výše zmíněného notorického skeptika v této souvislosti napadne, že se inscenátoři k Litviněnkově otravě radioaktivním poloniem dostali až v pokročilé fázi zkoušení, nové téma jim přišlo nosné, už se ale nedalo zahodit to, co bylo dosud hotové. Poněkud násilně slepená „dvojinscenace“ tomu přinejmenším nasvědčuje. Obdobně lze spekulovat, proč byla po přestávce zvolena forma scénického čtení. Má to být narážka na to, že sledujeme herce, kteří dostali od Hamleta na poslední chvíli nový text? To by bylo hodně „za roh“. Má to být znak dokumentárnosti? Připomenutí toho, že před námi nestojí skutečné postavy, ale herci, kteří na sebe ještě před chvílí ochotně prozrazovali téměř bulvární intimnosti? Jenže autentičnost ani naléhavost scénáře v rukou, obávám se, nijak zvlášť neposilují. Nebo to není umělecký záměr, ale pouhé východisko z nouze? Na to se mi Dejvické divadlo zdá být podnikem až příliš solidním. Nevím. Žádné opravdu přesvědčivé vysvětlení inscenace nenabízí.

    Vražda krále Gonzaga je inscenace ambiciózní, jenže také značně rozporuplná a nesoudržná… FOTO HYNEK GLOS

    A nakonec o Putinovi

    Stejně jako se v první polovině představení postupně začínají objevovat otázky, jež přesahují „pouhý“ privátní svět účinkujících, dojde ve druhé části na témata, která přesahují „pouhou“ politickou vraždu. Zaznívají však i tóny, jež do zdánlivě jednoznačného příběhu vnášejí pochybnosti. Do jisté míry nedůvěryhodně se může jevit samotný protagonista (jakkoli je primárně interpretován coby účast vzbuzující oběť), velký důraz je kladen i na to, co by bylo možné nazvat „píár veřejné smrti“. Z umírajícího Litviněnka se postupně stává svého druhu hvězda, střídají se u něj profesionálové, kteří dobře vědí, jaké záběry dokážou u veřejnosti vyvolat potřebné reakce. Zásadním sdělením je ovšem naléhavé varování před Putinem a obecněji před agresivitou současného Ruska: představení vyvrcholí patetickou obžalobou ruského prezidenta, kterou Litviněnko diktoval doslova na smrtelném loži. Čte jej na forbíně – přímo do diváků, ale s horní polovinou těla zakrytou černým přehozem – Litviněnkův představitel a zároveň nový umělecký šéf Dejvického divadla Martin Myšička. Všichni ostatní sedí stejně jako na začátku v řadě na svých židlích, navíc před otevřeným prospektem, který odhaluje „útroby“ divadla. Manifestační ráz finále nemohl být výmluvnější.

    Vražda krále Gonzaga je inscenace ambiciózní, jenže také značně rozporuplná, nesoudržná a v řadě podstatných ohledů nedotažená. Není v tom bohužel sama, za zdejším standardem citelně zaostávají oba podzimní tituly Dejvického divadla (paralelní Krobotova Honey je povedenější, ale rovněž ne zcela přesvědčivá). Současně jsou však svědectvím čehosi pozitivního. Po odchodu Miroslava Krobota, krátké epizodě Michala Vajdičky a Myšičkově nástupu do pozice uměleckého šéfa se všeobecně očekávalo, že se zdejší hvězdný soubor už jen pohodlně poveze na vlně mimořádného diváckého zájmu. Obě novinky nicméně ukazují pravý opak. Jakkoli flirt s novým cirkusem i s dokumentárním divadlem nevedl k příliš oslnivým výsledkům, chuť hledat, zdá se, dejvické neopustila.

    Dejvické divadlo – Jiří Havelka: Vražda krále Gonzaga. Spolupráce na scénáři Petr Erbes, režie Jiří Havelka, scéna Dáda Němeček, kostýmy Adriana Černá, pohybová spolupráce Tomáš Legierski, dramaturgie Eva Suková. Premiéra 19. prosince 2017.


    Komentáře k článku: Vražda agenta Litviněnka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,